Autor: PRÁVNÍ PORADNA

Vítejte v Právní poradně V dnešní době je právo všude kolem nás – ve smlouvách, které podepisujeme, v pracovních vztazích, které uzavíráme, i v…

Více o autorovi

Úvod do problematiky

Debata o vztahu mezi českou ústavou a právem Evropské unie je klíčová pro pochopení právního postavení České republiky v rámci evropské integrace. Na jedné straně stojí princip nadřazenosti evropského práva, na druhé straně pak požadavek ústavní suverenity vyjádřený v Ústavě České republiky. Obě právní roviny jsou legitimní a funkční, ale jejich soulad není vždy bezproblémový. Článek zkoumá, zda lze považovat českou ústavu za nadřazenou právu EU, a jaké důsledky z toho vyplývají.

Princip nadřazenosti evropského práva

Soudní dvůr Evropské unie (SD EU) opakovaně deklaroval, že unijní právo má přednost před právem členských států, a to včetně jejich ústav. Tento názor je zakotven v judikatuře (Costa vs. ENEL, 1964) a představuje základní pilíř právního řádu EU. Cílem tohoto principu je zajistit jednotnou a efektivní aplikaci unijního práva ve všech členských státech. Podle SD EU tedy v případě kolize mezi evropským a národním právem musí být aplikováno právo evropské. Tato nadřazenost však v praxi není absolutní – záleží na postoji národních ústavních soudů, které si často vyhrazují právo kontrolovat, zda unijní normy nejsou v rozporu se základními hodnotami národní ústavy.

Postoj Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky uznal v řadě svých nálezů platnost principu nadřazenosti evropského práva, zároveň si ale vyhradil právo přezkoumávat evropské akty z hlediska souladu s českým ústavním pořádkem. Významný je nález Pl. ÚS 19/08 („Lisabonský nález“), ve kterém soud prohlásil, že přenos pravomocí na EU je možný, pokud tím není dotčeno zachování suverenity a podstatných náležitostí demokratického právního státu. V tomto smyslu je tedy česká ústava chápána jako "filtr", kterým procházejí evropské normy před tím, než jsou plně aplikovány. Ústavní soud si tímto zachovává možnost odmítnout aplikaci aktů EU, které by byly v rozporu s ústavním jádrem českého právního řádu.

Teorie „ultra vires“ a suverénní výhrada

Podobně jako německý Spolkový ústavní soud, i český Ústavní soud připouští možnost, že orgány EU mohou jednat mimo své svěřené pravomoci – tedy „ultra vires“. V takovém případě by vnitrostátní soudy nebyly vázány rozhodnutími evropských orgánů. Tato pozice není v rozporu s evropským právem, ale představuje určitý limit jeho aplikace. Právo EU je v ČR závazné, ale jen v takovém rozsahu, v jakém bylo kompetenčně přeneseno a není v rozporu s ústavním pořádkem. Právní jistotu v tomto ohledu vytváří článek 10a Ústavy ČR, který umožňuje přenos pravomocí na mezinárodní organizaci, pokud je to schváleno Parlamentem.

Možné střety a jejich řešení

V praxi může docházet ke kolizím mezi právem EU a národní ústavou. Jedním z příkladů je nález Pl. ÚS 5/12, kdy Ústavní soud zpochybnil závěry Soudního dvora EU v otázce důchodů sudetských Němců. Tento krok vyvolal diskusi o hranicích evropské integrace a o tom, kdo má poslední slovo v právním státě. Řešení těchto střetů se většinou odehrává na úrovni dialogu mezi soudy. Nástrojem je tzv. předběžná otázka, kterou národní soud může položit SD EU. Výsledkem je většinou dohoda, která respektuje jak princip nadřazenosti unijního práva, tak ochranu ústavních hodnot státu.

Závěr: Rovnováha mezi integrací a suverenitou

Závěrem lze konstatovat, že česká ústava není v praxi absolutně nadřazená evropskému právu, ale vytváří rámec pro jeho aplikaci. Právo EU má v ČR přednost, pokud není v rozporu se základními hodnotami ústavního pořádku. Ústavní soud sehrává klíčovou roli při udržování této rovnováhy a chrání demokratické principy, na nichž stojí český stát. Rovnováha mezi evropskou integrací a národní suverenitou zůstává dynamická a bude i nadále předmětem právní i politické diskuse. Česká republika se tak aktivně podílí na formování evropského právního prostoru, aniž by ztratila kontrolu nad vlastní ústavní identitou.