Autor: PRÁVNÍ PORADNA

Vítejte v Právní poradně V dnešní době je právo všude kolem nás – ve smlouvách, které podepisujeme, v pracovních vztazích, které uzavíráme, i v…

Více o autorovi

Úvod do problematiky

Otázka vztahu mezi ústavami členských států Evropské unie a právem EU je jedním z nejdiskutovanějších témat evropské právní vědy. Základním kamenem práva Evropské unie je jeho nadřazenost, tedy princip, že unijní právo má přednost před právními předpisy členských států. Tento princip byl definován v judikatuře Soudního dvora EU již v 60. letech 20. století. Na druhé straně však stojí ústavní soudy jednotlivých členských států, které si vyhrazují právo chránit základní hodnoty a ústavní identitu svého státu. To vede k určitému napětí mezi dvěma právními systémy, jež musí v evropském prostoru koexistovat.

Princip nadřazenosti práva EU

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně potvrdil, že evropské právo má nadřazenost nad vnitrostátním právem, včetně ústavních norem. Tento princip byl definován zejména v případech Costa vs. ENEL a Simmenthal, které položily základ pro jednotnou aplikaci unijního práva. Podle této doktríny musí být vnitrostátní právo, které odporuje právu EU, neaplikováno, a to i bez jeho formálního zrušení. Z hlediska právní jistoty a efektivity fungování unie má tento princip zásadní význam. Bez něj by hrozilo, že každá země bude aplikovat právo EU odlišně, čímž by byla oslabena právní jednota a důvěra v systém. Nicméně tato nadřazenost se často střetává s požadavky na ochranu ústavního pořádku členských států.

Omezení a odpor ze strany ústavních soudů

Některé ústavní soudy v EU se postavily proti absolutnímu chápání nadřazenosti práva EU. Německý Spolkový ústavní soud například ve svém rozhodnutí ve věci Maastricht a později Lisabon stanovil, že evropské právo sice má přednost, ale nesmí porušovat základní principy německé ústavy. V extrémním případě si soud vyhradil právo neaplikovat akt EU, pokud by byl v rozporu s těmito principy. Podobně postupoval i polský Ústavní tribunál, který v roce 2021 rozhodl, že některé části Smlouvy o EU nejsou slučitelné s polskou ústavou. Tento postoj vyvolal značné napětí mezi Polskem a institucemi EU a otevřel otázku, jak hluboko může EU zasahovat do vnitřních právních systémů členských států.

Česká republika a postoj Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky se k otázce vztahu ústavního pořádku a práva EU vyjádřil zejména v tzv. „cukerných kvótách“ a později v „Lisabonském rozhodnutí“. Potvrdil respekt k právu EU, ale zároveň si ponechal právo přezkoumávat evropské akty, pokud by došlo k zásahu do základních hodnot českého ústavního pořádku. Tento postoj je ve shodě s většinovým názorem ústavních soudů v EU. Zároveň však český Ústavní soud zdůraznil, že nelze připustit, aby evropské právo bylo zcela mimo dosah ústavního přezkumu. Jeho role spočívá v ochraně demokratického právního státu, lidských práv a suverenity České republiky v rámci evropské integrace.

Judikatura a dialog mezi soudy

V praxi existuje dynamický dialog mezi Soudním dvorem EU a ústavními soudy členských států. Tento dialog je založen na vzájemném respektu a snaze vyhnout se přímému konfliktu. Ústavní soudy většinou respektují rozhodnutí SD EU, ale zároveň vytvářejí určité „pojistky“ ve formě výhrad a výjimek. Příkladem je německá teorie „ultra vires“, kdy může být akt EU označen za neplatný, pokud překročí své pravomoci. Český Ústavní soud se této teorii přiblížil v několika rozhodnutích, ale nikdy neodmítl aplikaci práva EU přímo. Tento přístup umožňuje vyvažovat integraci s národní suverenitou.

Závěr: Koexistence dvou právních řádů

Závěrem lze říci, že ústavy členských států nejsou zcela nadřazené právu EU, ale tvoří s ním složitý vztah založený na spolupráci, dialogu a vzájemném respektu. Právo EU má přednost v běžných otázkách aplikace unijních norem, ale ústavní soudy si ponechávají právo zasáhnout, pokud by byla narušena základní ústavní identita. Tato rovnováha je klíčem k udržitelnému fungování Evropské unie jako společenství států s vlastními tradicemi, ústavními kulturami a demokratickými institucemi. Vývoj tohoto vztahu bude i nadále formován nejen rozhodnutími soudů, ale i politickým konsenzem mezi členskými státy a institucemi EU.