Kdo má odpovědnost za příspěvky v internetových diskusích?

Mgr. Jan Zahradníček, advokát

Autor: Mgr. Jan Zahradníček, advokát

Mgr. Jan Zahradníček poskytuje právní služby na území celé ČR, zejména v Praze a Středočeském kraji. Specializuje se na občanské a obchodní právo,…

Více o autorovi

Článek byl publikován dne 20.3.2013 na http://www.lupa.cz/clanky/kdo-ma-odpovednost-za-prispevky-v-internetovych-diskusich/

 

S otázkou odpovědnosti za obsah uživatelů se opakovaně setkává snad každý provozovatel obsahového webu nebo datového úložiště. Neuškodí tedy připomenout, co na ni říkají zákony.

 

Odpověď na otázku, za co může být kdo odpovědný, vypadá na první pohled dost jasně – každý zásadně odpovídá za své vlastní jednání. Na Internetu to ale úplně neplatí. 

Jednou z výjimek je oblast poskytování některých typů internetových služeb, a to konkrétně hostingu, cachingu a zprostředkování přenosu dat. Jejich poskytovatelé mohou být v některých případech odpovědní i za důsledky jednání svých uživatelů. Otázka z titulku je aktuální zejména pro poskytovatele hostingových služeb, jejichž odpovědnost za cizí data může být při nedostatku opatrnosti založena dříve, než by se nadáli.

Zřejmě každý z nás má alespoň obecnou představu o podstatě odpovědnosti za vlastní jednání. Základní vzorec odpovědnostního vztahu lze zjednodušit tak, že pokud je jednání subjektu v rozporu se stanovanými pravidly, pak musí nést důsledek takového jednání. Odpovědnost různých druhů, např. trestněprávní, za škodu nebo za prodlení, má tedy jeden společný znak. A to skutečnost, že pokud v důsledku závadného jednání vznikne negativní následek, nese jej zásadně ten, kdo se takového jednání dopustil. (Pro účely tohoto článku ponecháváme stranou odpovědnost rodičů za své nezletilé děti, odpovědnost opatrovníků za svěřené osoby nebo odpovědnost majitelů za své zvířecí miláčky.)

Anonymní uživatel

Právní úprava odpovědnosti poskytovatelů internetových služeb (ISP) dle zákona o některých službách informační společnosti (zákon č. 480/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je z tohoto pohledu odlišná v tom směru, že připouští vznik odpovědnosti providera za následky jednání jiné osoby – uživatele. Konkrétně může vzniknout odpovědnost providerů za obsah přenášených, meziukládaných či ukládaných informací, jejichž původcem je uživatel služby.

Zákon tímto mimo jiné reflektuje jednu skutečnost: v prostředí Internetu může být obtížné identifikovat konkrétní osobu (uživatele služby), která jednala a která by měla být za své protiprávní jednání odpovědná. Protiprávní jednání přitom může spočívat například v uveřejňování nekalosoutěžních informací o obchodních konkurentech, pro jejichž šíření je Internet přímo ideální prostředí. 

Většina uživatelů totiž na webu vystupuje anonymně, pod smyšlenými údaji nebo se může vydávat za někoho jiného. Úroveň skutečné autentifikace konkrétní jednající osoby je do značné míry závislá na pravidlech stanovených provozovatelem daného prostředí (části sítě), ve kterém jednání probíhá.

Nevýhodná pozice

Například pro přístup do informačního systému datových schránek je vyžadována vysoká míra autentifikace uživatele, což je vzhledem k charakteru vztahů vznikajících v důsledku užívání ISDS poměrně logické. Naproti tomu do diskusního fóra k tématu nejlepších podzimních receptů bude moci přispívat kdokoliv bez nutnosti uvést o sobě jakýkoliv ověřitelný údaj, resp. i bez předchozí registrace. 

Poškození, kteří by se dle standardních pravidel odpovědnosti mohli domáhat upuštění od protiprávního jednání a případné náhrady vzniklé újmy pouze po tom, kdo skutečně jednal, jsou tedy v mnohem nevýhodnější pozici než samotní jednající.

Zákon proto vytváří prostor pro to, aby se za určitých podmínek mohli poškození domáhat svých práv nejen vůči skutečně jednající osobě – původci protiprávní informace, ale také vůči tomu, kdo protiprávní jednání nepřímo umožnil a má i zásadní vliv na to, zda takové jednání bude pokračovat – poskytovateli hostingové služby. Vymezuje totiž předpoklady, při jejichž naplnění vzniká přímá odpovědnost poskytovatele hostingu za informace, které někdo třetí na poskytnutý prostor uložil. A pozor – hosting má v tomto kontextu širší význam: znamená v zásadě jakékoliv uložení a zpřístupnění informací, což zahrnuje služby webových úložišť, webhostingu, publikace článků a komentářů či provozování diskusního fóra.

Co je „prokazatelné“?

Okolnosti, za nichž může odpovědnost poskytovatele vzniknout, jsou dvojího druhu. V prvním případě vzniká odpovědnost providera tehdy, pokud věděl, anebo vzhledem ke své činnosti a všem okolnostem mohl vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele jsou protiprávní (viz § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb.). 

Vzhledem k tomu, že provideři obecně nemají povinnost aktivně monitorovat materiály, které jsou na jejich serverech uloženy, a prověřovat jejich potenciální protiprávnost, bude tento případ vzniku odpovědnosti spíše výjimečný. Pokud je mi známo, nebyl dosud řešen ani před soudy.

Druhý případ vzniku odpovědnosti je z pohledu praxe zajímavější a jistě bude také častější. Nastává za podmínky, že se poskytovatel o protiprávním obsahu uložených informací prokazatelně dozvěděl a současně neučinil potřebné kroky vedoucí k jejich odstranění nebo znepřístupnění (viz § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb.). 

Na první pohled jsou tak okolnosti vzniku odpovědnosti poměrně jasné. Kámen úrazu zde ale představuje slůvko „prokazatelně“, které zákonodárce užil pro vymezení jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti. Bez prokazatelné znalosti o protiprávnosti informace nevzniká povinnost k jejímu odstranění. 

Můžeme totiž polemizovat o tom, zda je za „prokazatelné zjištění protiprávní povahy informace“ nutno považovat již prokazatelné vyrozumění o existenci určité informace s tím, že protiprávnost je pouze tvrzena (typicky ze strany toho, kdo se cítí obsahem dané informace poškozen). Nebo je to až okamžik, kdy je prokazatelným způsobem zjištěn rozpor s platným právem, ačkoliv existence informace mohla být známa již dříve? Osobně mám za to, že správná je druhá z uvedených úvah. 

Sporná protiprávnost

Trochu světla do problematiky okamžiku vzniku odpovědnosti vnesl zatím jediný pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze (jednalo se o rozsudek ze dne 2. 3. 2011, č. j. 3 Cmo 197/2010–82 a šlo o případ diskuse na serveru Měšec.cz, který má stejného vydavatele jako Lupa.cz), který se zabýval protiprávností obsahu příspěvků uveřejněných v diskusním vláknu. 

Vrchní soud zde rozlišil mezi informacemi „zjevně protiprávními“, o jejichž závadném charakteru není sporu (např. rasistické či xenofobní výroky), a informacemi, jejichž protiprávnost je sporná a musí být určena až rozhodnutím soudu.

V případě prvně jmenovaných informací vzniká povinnost k jejich odstranění současně s momentem, kdy se o existenci takové informace poskytovatel dozvěděl. Pokud této povinnosti neprodleně nedostojí, stává se za závadný obsah (spolu)odpovědným. Důsledky mohou být různé, od vzniku trestněprávní odpovědnosti až po vznik povinnosti k náhradě škody či přiměřeného zadostiučinění poškozené osobě. Prokazatelné zjištění protiprávnosti tedy v tomto případě splývá s prokazatelným zjištěním existence informace jako takové.

Pokud je ale protiprávní povaha určité informace nanejvýše sporná, a to i s vynaložením přiměřeného úsilí k odhalení skutečného stavu a odpovídající míry obezřetnosti při posuzování možných důsledků uveřejněného obsahu ze strany poskytovatele, může závěr o rozporu s právními normami vyslovit jedině soud. 

Ve výše uvedené kauze protiprávnost určitých informací zcela zřejmá nebyla a rovněž soudy jednotlivých stupňů nebyly názorově zajedno v tom, které konkrétní diskusní příspěvky atribut protiprávnosti naplňují. Teprve pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně závazně určilo, která konkrétní část diskuse byla v rozporu se zákonem. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom zřejmé, že soud jako protiprávní posoudil pouze nepatrnou část diskusního vlákna, nadto ještě dosti komplikovanou dedukcí. V takových mezních situacích, kdy je tvrzená protiprávnost na hraně mezi skutečným rozporem s platným právem na straně jedné a pravidly slušnosti či etiky na straně druhé, může být předpokladem vzniku odpovědnosti pouze pravomocné rozhodnutí soudu. 

Svoboda není bez hranic

A co z výše uvedeného tedy plyne? Žádný poskytovatel hostingových služeb není obecně povinen zkoumat obsah dat, která uživatelé na poskytnutý prostor ukládají či uveřejňují. Pokud se ale o potenciálně závadném obsahu dozví, musí jej prozkoumat s péčí a odborností, jakou lze od podnikatele působícího v daném oboru rozumně vyžadovat. A jestliže dojde k závěru, že takový obsah je nebo s vysokou mírou pravděpodobnosti může být v rozporu se zákonem, musí jej neprodleně odstranit nebo znepřístupnit. Jinak se vystavuje nebezpečí, že ponese důsledky svého (ne)jednání, tedy že ponese za své (ne)jednání přímou odpovědnost.

 

Naproti tomu v situaci, kdy ani s vynaložením odpovídajícího úsilí poskytovatele nelze rozpor s právními předpisy spolehlivě zjistit, musí být otázka případné protiprávnosti rozhodnuta soudem. Povinnost odstranit protiprávní obsah vzniká až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, které protiprávnost jednoznačně vysloví. Odpovědnost poskytovatele pak může být založena teprve tehdy, pokud povinnost neprodleně protiprávní obsah odstranit nesplní.

Poskytovatelům lze proto pouze doporučit, aby upozornění či stížnosti na zřejmě protiprávní obsah nebrali – například s odkazem na svobodu na Internetu - na lehkou váhu. I svoboda má totiž své hranice. Každou tvrzenou protiprávnost je třeba posoudit s péčí odborníka a udělat si podložený závěr o tom, zda konkrétní informace je či není způsobilá porušit platné právo. Jen tak se může poskytovatel případné odpovědnosti vyhnout.