Dědické právo

2.1 Předpoklady přechodu majetku na dědice

Smrt zůstavitele, tj. osoby, po jejíž smrti se dědí, je základním předpokladem dědění. Smrt člověka musí být zjištěna předepsaným způsobem, nelze-li ji takto prokázat, ale je přitom jisto, že určitá osoba zemřela, může soud na základě jiných důkazů smrti prohlásit osobu za mrtvou. Za mrtvou může soud prohlásit i osobu nezvěstnou, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem soudit, že již nežije.

K dědění nedochází po smrti každé fyzické osoby, ale jen tehdy, byla-li tato osoba nositelem takových práv a povinnosti, které nezanikají smrtí a přecházejí na dědice. Musí zde tedy existovat dědictví, jakožto určitý soubor práv a povinnosti. Nejčastějším právem, které přechází na dědice, je právo vlastnické. Dědění vlastnického práva je zakotveno již ústavními zákony (srov. Listinu základních práv a svobod). Dědictvím se rozumí nejen práva zůstavitele, ale též jeho povinnost, pokud nezanikají jeho smrtí a přecházejí na dědice. Dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, a to až do výše nabytého dědictví.

Dalším předpokladem je existence dědického titulu, tj. právního důvodu, na jehož skladě je dědic povolán k dědění. Podle občanského zákoníku lze rozlišovat pouze dva dědické tituly, a to zákon a závěť. Oba tyto tituly se navzájem nevylučují, a je tedy možné, aby jeden a týž dědic nabyl současně dědictví jak ze závěti, tak i ze zákona, resp. aby k dědění po určité osobě byli povoláni jak dědicové ze zákona, tak i dědicové ze závěti. K takovému souběhu může dojít např. tehdy, když zůstavitel nepořídil závět o celém svém majetku, nebo když sice pořídil a o celém majetku, ale závěť je z nějakého důvodu částečně neplatná.

K tomu, aby určitý dědic, jemuž svědčí dědický titul, mohl nabýt dědictví, je třeba, aby měl tzv. dědickou způsobilost. Právo být dědicem přiznává občanský zákoník každému subjektu, který má právní subjektivitu, tedy je způsobilý k právům a povinnostem. Z tohoto hlediska je způsobilá dědit jak fyzická osoba, tak i právnická (včetně státu). Právní úprava dále stanoví další předpoklady dědické způsobilosti. Pokud jde o dědice ze zákona, musí být tito dědicové v určitém zákonem kvalifikovaném příbuzenském či obdobném vztahu k zůstaviteli (tj. jen fyzické osoby). Pro dědice platí, že u nich nesmí být dán důvod vylučující jejich dědickou způsobilost. Podle tohoto ustanovení nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. K tomuto jednání musí dojít ještě za života zůstavitele. I přesto však může taková osoba dědit, pokud jí zůstavitel toto jednání odpustil. Dalším důvodem dědické nezpůsobilosti je skutečnost, že se dědic dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele (např. zatajení, zfalšování závěti apod.). Uvedeného jednání se lze dopustit jak za života zůstavitele, tak i po jeho smrti. Stalo-li se tak ještě za života zůstavitele, může i zde dojít k odpuštění zůstavitelem, a pak i taková osoba dědí. Důvodem zbavení dědického nároku může být vedle jednání zakládajícího dědickou nezpůsobilosti i jiné zákoně specifikované jednání dědice, a to pouze tzv. neopomenutelného dědice. Jde o jednání zakládající důvody vydědění.

Pokud jde o nabývání dědictví, vychází občanský zákoník z tzv. delačního principu: dědictví se nabývá již okamžikem smrti zůstavitele. Uvedené právní následky nabytí dědictví může dědic odvrátit tím že dědictví odmítne. Odmítnutí dědictví je výslovný projev vůle dědice adresovaný soudu, jímž dává najevo, že nechce být dědicem po určitém zůstaviteli. Uvedený projev vůle je nutno učinit ve stanovené lhůtě a nesmí být podmíněn žádnými výhradami a podmínkami. Není také možné, aby dědic odmítl dědictví ze závěti a přijal dědění ze zákona či naopak.

I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, je přesto nutné, aby příslušný státní orgán tuto skutečnost deklaroval. Podle současné právní úpravy je tímto orgánem soud. Je-li dědic pouze jeden, potvrdí mu nabytí dědictví. Je-li dědiců více, vypořádají se mezi sebou dohodou, kterou soud schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě, potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, a to podle dědických podílů. Procesní ustanovení o dědickém řízení obsahuje občanský soudní řád.

2.2 Předměty dědění

Dědictví, resp. pozůstalost, tvoří především zůstavitelem zanechaný majetek, tedy věci, které měl zemřelý ve svém vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví, ale pozor! - také dluhy a pohledávky zůstavitele.

Poté, co bylo vypořádáno případné společné jmění manželů, které smrtí jednoho z manželů zaniká, přibude do pozůstalosti ještě takto vzešlý majetek. Na druhou stranu určitá skupina práv a povinností, která se nedílně vážou na osobu zemřelého, součást dědictví netvoří, jelikož zaniká přímo okamžikem smrti.

Do této kategorie spadají např. práva a povinnosti z oblasti rodinného a pracovního práva, oprávnění z věcného břemene, které zatěžovalo nemovitost ve prospěch zemřelé osoby, dále také povinnosti, které měly být plněny osobně dlužníkem, třeba vyživovací povinnost.

Základním principem, na kterém je založeno české dědické právo, je princip tzv. univerzální sukcese, který znamená, že dědic si nemůže vybírat, která práva a povinnosti na něj přejdou a která nikoliv. Dědic vstupuje do práv a povinností zemřelého v celém rozsahu a odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly, pouze do výše ceny nabytého dědictví. Druhou stranou mince však je, že přijaté dědictví s majetkem dědice splyne a dědic tak za zůstavitelovy dluhy odpovídá (ač pouze do výše ceny dědictví) čímkoliv ze svého majetku. Je-li tedy nasnadě, že se dědictví stane pro dědice spíše břemenem než přínosem, bude lepší dědictví odmítnout.

Odmítnutí musí být jednoznačné, musí být učiněno v zákonem stanovené lhůtě a v náležité formě a nesmí obsahovat žádné výhrady ani připomínky, jinak by bylo považováno za neplatné. Projev odmítnutí dědictví už není možné později odvolat.

2.3 Dědické řízení

Naše dědické právo je založeno na principu, že pozůstalost musí být vypořádána vždy v řízení před soudem a není tedy možné, aby si dědici sami mezi sebou dědictví rozdělili, aniž by takovouto jejich dohodu potvrdil soud.

Dědické řízení je zahájeno usnesením soudu, v jehož obvodu měl zemřelý naposledy bydliště, a neměl-li bydliště nebo nelze-li bydliště zjistit, soud v jehož obvodu měl naposledy pobyt. Není-li ani takového soudu, bude příslušný soud, v jehož obvodu se nalézá zůstavitelův majetek.

Důležité je, že řízení je možné zahájit i bez návrhu, stačí, aby se soud o úmrtí zůstavitele dozvěděl. Zpravidla se soud o úmrtí dozví na základě oznámení příslušného matričního úřadu.

Usnesení soudu o zahájení řízení se nedoručuje, a to z toho důvodu, že v době jeho vydání většinou není dosud znám okruh možných účastníků řízení. Po zahájení řízení soud nejprve provede předběžné šetření, jehož cílem je zejména zjistit potenciální dědice a rozsah majetku a dluhů po zemřelém.

Současně se pátrá po tom, jestli zůstavitel zanechal závěť či nikoliv, a to dotazem na Centrální evidenci závětí, kterou vede Notářská komora. Prakticky všechny tyto úkony provádí již soudem pověřený notář jako soudní komisař.

Se soudem se dědici v řízení o dědictví příliš nesetkají. V kontaktu budou po celou dobu právě s notářem, kterého soud ze seznamu notářů ve svém obvodu podle rozvrhu určí.

Notář pro soud připraví všechny potřebné podklady, včetně návrhu na usnesení soudu, a současně vyúčtuje svou odměnu a hotové výdaje. Jelikož odměnu notáře a jeho hotové výdaje platí dědic, který dědictví (není-li předlužené) nabude, měl by si být dědic vědom toho, že nabytí dědictví s sebou nese i určité náklady, které - zejména u pozůstalosti vyšší hodnoty - nejsou nikterak nepatrné.

Řízení v prvním stupni je sice osvobozeno od soudních poplatků, dědic se však musí vypořádat se zůstavitelovými dluhy, zaplatit dědickou daň a zmíněné náklady notáře.

Výše odměny notáře závisí na ceně majetku, jenž je předmětem projednávaného dědictví, a pohybuje se v rozmezí od 600 Kč do 38 300 Kč (k tomu je třeba ve většině případů připočíst 19% DPH). Je dokonce možné, aby soud, pokud byly úkony notáře v řízení o dědictví mimořádně obtížné nebo časově náročné, vypočtenou odměnu přiměřeně zvýšil, a to až na dvojnásobek.

Pokud vyjde najevo, že po zemřelém nezůstal žádný majetek, soud zastaví řízení. Obdobně učiní i v případě, že zemřelý zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty, s tím rozdílem, že tento majetek vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb. Nebylo-li řízení z výše uvedených důvodů zastaveno, soud vyrozumí osoby, o niž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout. A jak může soud o vypořádání dědictví rozhodnout?

Soud může o vypořádání dědictví rozhodnout čtyřmi způsoby:
- není-li žádný dědic, či žádný z dědiců dědictví nenabude, připadne dědictví státu
- pokud je jediný dědic, soud mu potvrdí nabytí celého dědictví
- bylo-li k dědictví povoláno více dědiců, je dohoda o vypořádání dědictví, eventuálně dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, která podléhá schválení soudem
-nedojde-li mezi dědici k dohodě, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílů (mezi dědici se tak vytváří spoluvlastnické vztahy, soud v žádném případě nerozhoduje, co konkrétně dědicům připadne, pokud tak neučinil zůstavitel sám ve své závěti)

2.4 Dědění ze zákona

Při dědění ze zákona přechází majetek zůstavitele na osoby (jen osoby fyzické) určené zákonem. Tito dědicové tvoří čtyři dědické skupiny v závislosti na stupni příbuzenství, resp. existenci jiného kvalifikovaného vztahu k zůstaviteli. Pořadí dědických skupin stanovené zákonem je závazné v tom smyslu, že nejprve jsou k dědění povoláni dědicové první skupiny, a nejsou-li zde, resp. nedědí (např. pro dědickou nezpůsobilost, protože dědictví odmítli), nastupují dědicové skupiny druhé atd.

2.5 Dědické skupiny při dědění ze zákona

1. skupina

- dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem (např. má-li zůstavitel dvě děti a manželku, získá každý z nich třetinu majetku). Tyto osoby mají v dědickém systému „privilegované“ postavení. Nedědí-li některé dítě, jeho podíl se rozdělí mezi jeho děti, tj. vnoučata zůstavitele. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci, tj. pravnuci. To je tzv. reprezentační právo. Má-li zůstavitel děti, na další skupiny se již nedostane, poněvadž potomci zemřelého mohou nabýt v první skupině i celé dědictví. Zemře-li však zůstavitel bezdětný, resp. rovněž bez vnoučat a pravnoučat, jeho manžel/manželka v první skupině sám/sama dědit nemůže a přesouvá se do skupiny druhé.

2. skupina

- jsou zde zařazeni kromě manžela/manželky zůstavitele ještě jeho rodiče a dále ti, kdo se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí žili ve společné domácnosti (např. druh/družka). Ve druhé skupině má výsadní postavení manžel/manželka, které(mu) se dostane bez ohledu na počet ostatních dědiců vždy nejméně polovina dědictví. Pokud tedy má zůstavitel například manželku a oba rodiče, manželka dostane jednu polovinu majetku a rodiče každý jednu čtvrtinu. Manžel/manželka může v této skupině ale dědit i samostatně, tedy může mu/jí připadnout i celé dědictví. I v této skupině platí, že pokud by v ní nebyl nikdo jiný než osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, bude tato osoba přesunuta do další skupiny.

3. skupina

- jsou zařazeni zůstavitelovi sourozenci a znovu osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Všechny tyto osoby dědí rovným dílem. V případě, že nedědí některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl jeho děti, ne však již jejich potomci (tedy ve třetí skupině mohou dědit zůstavitelovi synovci a neteře, jejich děti však již nikoliv).

4. skupina

- dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele, případně, nejsou-li již naživu, jejich děti (tedy strýcové a tety). Není-li žádný dědic ani v této skupině a nezanechal-li zůstavitel závěť, pak připadne dědictví státu jako tzv. odúmrť.

2.6 Dědění ze závěti

Závětí může zůstavitel upravit dědickou posloupnost odchylně od posloupnosti zákonné tím, že určí sám osoby, na něž má v případě jeho smrti jeho majetek přejít. Zůstavitel musí respektovat stanovená pravidla, za nichž může k dědění ze závěti dojít. Především je třeba, aby byly dodrženy určité obsahové a formální náležitosti závěti. Závěť je právním úkonem. Vedle toho musí závěť vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů. Vedle toho musí závěť vyhovovat dalším náležitostem stanoveným zvláště pro tento typ právního úkonu. Jde zejména o formální náležitosti závěti. Závěť je úkonem přísně formálním, a nejsou-li tyto náležitosti splněny, je závěť absolutně neplatná. Zejména v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok kdy byla podepsána.

2.7 Forma a obsah závěti

Z hlediska formy může zůstavitel pořídit buď tzv. holografií závěť, tj. závěť, která je celá psaná vlastní rukou, jím podepsaná a datována. Takovouto závětí může pořidit pouze osoba, která může číst a psát. Vlastnoruční závěť musí být celá sepsána vlastní rukou pořizovatele, opatřena vlastnoručně napsaným datem (tj. dnem, měsícem a rokem, kdy byla dokončena) a posléze pořizovatelem vlastnoručně podepsána. Přitom je třeba dbát na to, aby podpis uzavíral celý text závěti, protože k tomu, co by bylo uvedeno za ním, by se už nepřihlíželo.

Vedle této formy závěti připouští platná právní úprava i tzv. závěť alografní, což je závěť, která není psána vlastní rukou zůstavitele, ale je psána např. na psacím strojí či osobou od zůstavitele odlišnou. Dá-li pořizovatel přednost závěti psané například na počítači, musí takto sepsanou závěť vlastní rukou alespoň podepsat a před dvěma svědky prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. S obsahem listiny svědky přitom seznamovat nemusí, postačí učinit uvedené prohlášení a požádat je, aby se na závěť rovněž podepsali.

Chceme-li mít jistotu, že při sepisování závěti nepochybíme, bude rozumné obrátit se s žádostí o pomoc na některého notáře. Originál závěti tak zůstane bezpečně u notáře uložen a závěť bude navíc evidována v Centrální evidenci závětí, kterou vede Notářská komora ČR v elektronické podobě, což je současně pojistkou toho, že se na závěť v pravý okamžik narazí.

Zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a pitomými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek, pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem.

Pokud jde o obsah závěti, musí být ze závětí patrno, že zůstavitel projevuje svou vůli nakládat se svým majetkem pro případ smrti. Hlavním obsahovým ustanovením závěti je stanovení dědice (dědiců). Označení dědice musí být určité, většinou se děje označením jména a příjmení dědice, případě dalšími údaji (příbuzenský vztah, datum narození). Ustanoví-li zůstavitel v závěti více dědiců, může určit jejich dědické podíly, neurčí-li je, platí že podíly dědiců jsou stejné.

Závěť lze kdykoliv odvolat, změnit, nebo ji zrušit zřízením závěti nové, pokud vedle ní původní závěť neobstojí (pokud by se nová závěť týkala jiné části zůstavitelova majetku než závěť staršího data), v rozhodný okamžik se bude přihlížet k oběma listinám, pochopitelně za předpokladu, že budou platné. Pokud se pořizovatel odchýlí od zákonem stanovené formy, jeho závěť bude neplatná.

2.8 Neopomenutelný dědic

Tuto zvláštní zvýšenou ochranu poskytuje zákon potomkům zůstavitele, tedy jeho dětem, ale také jeho vnukům či pravnukům. Bez ohledu na obsah závěti pořízené zůstavitelem musí nezletilí potomci dostat alespoň tolik, kolik činí jejich podíl ze zákona.

Zletilí potomci na tom jsou o něco hůře – musí dostat alespoň jednu polovinu svého podílu ze zákona. Pokud závěť tuto skupinu dědiců opomíjí, je neplatná v tom rozsahu, v jakém jsou zkrácena práva neopomenutelných dědiců.

O svá práva se však potomci zůstavitele musí přihlásit a podat žalobu. O tomto právu je poučí notář při projednávání dědictví.

Pravidlo ,,dělení“ si vysvětlíme na příkladu pana Novotného.

Pan Novotný se rozhodl závětí odkázat celý svůj majetek své zletilé dceři Martině. Na své další děti, nezletilou Janu a zletilého Petra, v závěti vůbec nepamatoval. I když pan Novotný závětí Janě ani Petrovi nic neodkázal, přesto nepřijdou zkrátka. Jak jsme si vysvětlili v minulém díle našeho seriálu o dědictví, patří děti do první skupiny dědiců ze zákona. Pokud by tedy pan Novotný závěť vůbec nesepsal, Martina, Jana i Petr by každý obdrželi jednu třetinu dědictví. Podle závěti by ale celé dědictví měla získat Martina. Pokud však Jana a Petr uplatní svá práva neopomenutelných dědiců, získá nezletilá Jana celý svůj podíl ze zákona, tedy jednu třetinu dědictví. Petrovi, který je již zletilý, připadne jedna polovina jeho podílu ze zákona, tj. jedna šestina dědictví. Druhou polovinu Petrovy třetiny dědictví získá Martina, i když jí pan Novotný ve své závěti odkázal celý svůj majetek. Z pravidla o neopomenutelných dědicích však existuje jedna výjimka.

Potomkům zůstavitele nenáleží ochrana poskytovaná neopomenutelným dědicům, pokud je zůstavitel vydědí.

Zůstavitel může vydědit svého potomka pouze ze zákonem stanovených důvodů (§ 469 a OZ). Jde o takové jednání dědice, které spočívá v neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli, neprojevování dostatečného zájmu o zůstavitele, odsouzení pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí Svobody v trvání nejméně jednoho roku, trvalé vedení nezřízeného života. Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti, kdy určité chování dědice zbavuje dědice jeho dědického nároku přímo ze zákona, je u jednání zakládajícího důvod vydědění třeba, aby zůstavitel svého potomka vydědil, tj. aby učinil výslovný projev vůle, jímž ho jeho dědického nároku zbavuje. Listinu o vydědění může zůstavitel napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. Pro uvedený projev vůle platí stejné náležitosti jako pro závěť.

1. Praktická část

3.1 Neopomenutelný dědic

Pravidlo ,,dělení“ si vysvětlíme na příkladu pana Novotného, který ve své závěti odkázal celý svůj majetek jen jednomu zletilému potomku a na ostatní neopomenutelné dědice opomenul.

3.2 Závěť

V příkladu si uvedeme, jaké náležitosti musí mít závěť, aby byla platná.

Závěť

Já, níže podepsaný Jiří Suchý, nar. 16.12. 1948, trvalý pobyt Slaná 15, Český Krumlov, pořizuji pro případ smrti o svém majetku takto:

Výlučným dědicem domu na ul. Česká 16, Český Krumlov, se zastavěnou plochou parc. č. 391/1 a zahradou parc. č. 391/2, zapsaných u katastrálního úřadu v Českém Krumlově na LV č. 402, ustanovuji svou sestru Janu Suchou, nar. 15.3. 1949, trvalý pobyt Nad Hrází 8, Pardubice.

Dědicem veškerého ostatního majetku ustanovuji Květoslava Havla, nar. 19.6. 1947, trvalý pobyt Labská 87, Opava.

V Českém Krumlově, dne 4.6.2000

Jiří Suchý

(vlastnoruční podpis)

a) pokud by závět byla psaná vlastnoručně, musí být vlastní rukou napsaná a podepsána a musí obsahovat datum zapsání, jinak je neplatná

b) pokud zůstavitel nenapsal závěť vlastní rukou musí vlastní rukou podepsat a před dvěma zletilými a svéprávnými svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, svědci se musí na závěť podepsat, dále závěť musí obsahovat datum

2. Závěr

Setkání s dědickým právem čeká dřív nebo později každého z nás. Není přitom žádným tajemstvím, že hádky a tahanice o dědictví se mohou objevit i uvnitř zcela harmonicky a idylicky vyhlížející rodiny.

„Znát zákony neznamená zapamatovat si jejich slova, ale pochopit jejich smysl a význam.“¹A zároveň, znalost zákona neomlouvá, proto je tedy dobré, ne-li lepší a výhodnější aspoň nějaké to podvědomí o tomto odvětví práva, a nejenom o tomto, mít.

Můj osobní názor je ten, že pokud chci rozdělit svůj majetek, tak ho rozdělím, jak se říká „za života“ např. přepsáním majetku, než-li své blízké, ať už rodinné příslušníky nebo přátele, vystavovat stresu popřípadě i finančním nákladům na realizaci mé poslední vůle.