Mezinárodní právo a právo Evropské unie
a) Mezinárodní právo veřejné :
1. Pojem a předmět mezinárodní práva veřejného
2. Teorie pramenů – formální a materiální prameny mezinárodního práva
3. Mezinárodní smlouvy a jejich výklad
4. Mezinárodní obyčeje
5. Obecné zásady právní
6. Úloha dalších formálních pramenů mezinárodního práva
7. Mezinárodně právní subjektivita : teorie a praxe
8. Stát jako subjekt mezinárodního práva
9. Mezinárodní organizace : vládní a nadstátní
10. Jednotlivci a jejich postavení v mezinárodním právu.
b) Právo Evropské unie :
11. Minulost a současnost evropské integrace
12. Pojem a předmět práva Evropských společenství a Evropské unie
13. Mezinárodně právní postavení Evropských společenství
14. Postavení Evropské unie
15. Institucionální uspořádání Evropské unie a základní politické principy
16. Postavení orgánů Evropské unie : Evropský parlament, Rada, Komise a Evropský soudní dvůr
17. Evropské občanství
18. Prameny a postavení práva Evropských společenství
19. Primární právo Evropských společenství
20. Sekundární právo Evropských společenství.
c) Mezinárodní právo soukromé :
21. Pojem a předmět mezinárodního práva soukromého a mezinárodní prvek v mezinárodním právu soukromém
22. Úprava občanskoprávních poměrů pomocí přímých a kolizních norem
23. Obecná část mezinárodního práva soukromého
24. Kolizní norma, funkce a druhy
25. Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – práva věcná
26. Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – závazkové právo
27. Cizinecké právo a postavení cizinců v řízení
28. Pojem a předmět mezinárodního práva procesního
29. Zásady mezinárodního práva procesního
30. Mezinárodně právní pomoc.
d) X. Vlastní zaměstnání a v souvislosti s jeho výkonem používání norem mezinárodního práva a práva EU.
1.
Pojem a předmět mezinárodní práva veřejného
________________________________________________________
Pojem
Mezinárodní právo můžeme definovat jako soubor právních norem upravujících :
- především vztahy mezi státy,
- vztahy států a mezinárodních organizací a vztahy mezinárodních organizací mezi sebou,
- některé vztahy jednotlivců ke státům.
Mezinárodní právo veřejné je tedy soubor právních norem, které upravují chování států a jiných subjektů mezinárodního práva v mezinárodních vztazích.
Hlavním specifikem je absence svrchované moci schopné autoritativním způsobem povinnosti stanovit a též vynutit jejich plnění.
Samotný tento název (mezinárodní právo) je nepřesný, neboť jen národům přísluší právo na sebeurčení, kdy se jako takový vyvinul z latinského ius gentium (právo národů), které upravovalo vztahy jen mezi římskými občany a neřímskými soukromými osobami na území Římské říše.
V 17. století jej Viktoria upravil na ius inter gentes, od něhož jen převzal Bentham jako international law a postavil jej do protikladu k national law, a od 19. stolení užívá přídomek veřejné
Původně upravovalo jen vztahy mezi civilizovanými státy, v současnosti však zahrnuje všechny státy, kdy tak hlavními subjekty mezinárodního práva jsou suverénní státy – předpokládá vzájemné styky a spolupráci, rozpory mezi státy znamenají stagnaci mezinárodní práva (dříve zejména východ-západ, nyní spíše sever-jih).
Vztahy mezi státy jsou postaveny na zásadě svrchované rovnosti (orientovány na poměry uvnitř státu - nejvyšší moc je nepodřízená a nezávislá na jiné moci). Suverenita (právo vnitrostátní) působí dezintegračně na mezinárodní spolupráci (mezinárodní právo), naráží však na suverenitu jiných – dochází tak k tolerující reciprocitě.
Předmět (funkce) :
Funkcí mezinárodního práva je ochrana a uspokojování (i rozšiřování) společných zájmů a cílů - ochrana mezinárodního míru, lidských práv, životního prostředí, podpora hospodářského blahobytu, potřeba solidarity, aj.
Zvláštnosti mezinárodního práva :
1. Souřadnost – nepředpokládá nadřazenou zákonodárnou, výkonnou nebo soudní moc
- státy jsou normotvůrci i adresáti - mají neomezenou normotvornou pravomoc, pokud však k nějakým situacím došlo nezávisle na jejich vůli, pak se projeví ve formě uznání těchto situací či aktů (deklaratorní účinky),
- decentralizovaný výkon donucení samotnými státy (mimo např. sankce Rady bezpečnosti OSN) - mezinárodní společenství není pod dohledem jediné nadřazené soudní moci (i když dnes existuje řada arbitrážních
a soudních orgánů, podřízení se jejich moci je zcela na vůli stran, řízení je zdlouhavé, nákladné a exekuce velmi problematická).
2. Neustálý rozvoj - akceptuje nové subjekty a upravuje nové oblasti ( např. kosmické prostřední, apod.),
- vniká do sféry dříve vyhrazené vnitrostátnímu právu (mezi stát a jeho občany) - kodifikační úsilí.
3. Právo nepsané - dříve převládalo obyčejové právo, od přelomu 19. a 20. století dochází k rozvoji kodifikačního úsilí, přesto však obyčejová normotvorba stále modifikuje smluvní.
4. Nevyváženost hmotných a procesních pravidel - je zejména právem hmotným, jeho normy jsou však často imperfektní
- snaha odkazovat na třetí nezávislý subjekt pro řešení sporů (zejm. tam, kde si strany nejsou rovny - lidská práva).
2.
Teorie pramenů – formální a materiální prameny mezinárodního práva
________________________________________________________________
Teorie pramenů
Mezinárodní právo je ve srovnání s právem vnitrostátním více formální a materiální prameny zde hrají menší větší roli.
Specifičnost pramenů mezinárodního práva se projevuje v tom, že vznikají na základě souhlasné vůle všech zúčastněných států, tedy za normu práva musí být uznány vůlí všech států.
a) Formální prameny - jsou to tzv. přímé prameny, které poskytují obsahu pravidel právní závaznost,
– rozumí se jimi vnější formy (formy práva), v nichž subjekty právo poznávají a identifikují,
- na rozdíl od materiálních pramenů zajišťují právní jistotu – chybí-li pravidlu uznaná forma, ocitá se v právní bezvýznamnosti.
b) Materiální prameny – jsou to tzv. nepřímé prameny určující obsah právních pravidel,
– je to soubor činitelů, které zasahují dříve, než norma vstoupí do společenské reality jako součást platného mezinárodního práva (obvykle poměr sil mezi státy, veřejné mínění, právní vědomí, morálka, náboženství, apod.).
P R A M E N Y :
Prameny rozlišujeme základní a pomocné :
Základní prameny :
a) Mezinárodní smlouvy
Pramenem není každá mezinárodní smlouva, ale pouze taková, která stanoví obecně platná a trvalá právní pravidla pro určitou oblast mezinárodních vztahů – pak mluvíme o normotvorných nebo-li právotvorných smlouvách (zpravidla je smlouva pouze individuálně zavazujícím aktem, normotvorné smlouvy jako pramen práva však zavazují obecně).
Příkladem normotvorné mezinárodní smlouvy je např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva) – konkrétní mezinárodní kupní smlouva pak vzniká v souladu s touto úmluvou a je poté už aktem pouze individuálně zavazujícím.
b) Mezinárodní obyčej
Je pravidlem chování užívaného ve vztazích mezi státy, které je dlouhodobě a masově dodržováno a je státy uznáno za právně závazné – tím se odlišuje od tzv. mezinárodních zvyklostí (ty jsou rovněž v praxi dlouhodobě dodržovány, právní závaznost jim však chybí).
Rozdíl mezi smlouvou a obyčejem spočívá pouze ve formě projeveného souhlasu :
- u mezinárodní smlouvy jde o souhlas výslovný,
- mezinárodní obyčej představuje souhlas faktický – projevující se v chování, které je s tímto obyčejem v souladu.
Oby tyto prameny jsou považovány za rovnocenné (uplatňuje se zásada – lex posterior derogat priori) – např. mezinárodní smlouva kodifikující pravidla dosud upravená mezinárodním obyčejem tento obyčej ruší.
Pomocné prameny :
- tzv. obecné zásady právní – právní principy, které soudobé státy shodně uplatňují ve svých vnitřních právních řádech,
- dochází k určitému zobecnění vnitrostátního práva
– např. zásada, že v případě způsobení škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, apod.,
- rozhodnutí mezinárodních organizací – jsou závazná výlučně na základě výslovného souhlasu zúčastněných států,
- rozsudky mezinárodních soudů a rozhodčích orgánů – lze spíše považovat za akt aplikace práva již platného, než za pramen práva,
- některé jednostranné akty států, např. :
- notifikace - veřejné formální oznámení určité skutečnosti, pokud toto podmiňuje platnost jiných navazujících aktů,
- protest – akt, jímž se protestující brání tomu, aby určitá skutečnost byla vůči němu později považována za platnou,
- zřeknutí se – akt, jímž se stát výslovně vzdává určitého práva či nároků (později už nemůže zřeknutí se odvolat).
Pomocné prameny nejsou za prameny mezinárodního práva uznávány bez výhrad a mají pouze okrajový význam.
3.
Mezinárodní smlouvy a jejich výklad
________________________________________________________
Mezinárodní smlouvy
Mezinárodní smlouva je ujednání dvou a více subjektů mezinárodní práva, které má z vůle těchto subjektů mezinárodně právní účinky a řídí se mezinárodním právem. Toto vymezení obsahuje pět identifikačních znaků :
1. Má povahu ujednání – výsledek shodných projevů vůle více subjektů – důvodem její závaznosti se stává konsensus stran,
- pojmenování je relevantní (dohoda, protokol, úmluva, apod.).
2. Uzavírají ji dva nebo více subjektů.
3. Je ujednáním mezi subjekty mezinárodního práva – převažují mezistátní,
- mezi státy a mezinárodními organizacemi a nebo mezi těmito navzájem,
- smlouvy mezi státem a Svatou stolicí – konkordáty.
4. Cílem stran je propůjčit smluvnímu ujednání mezinárodně právní účinky – mnohdy
sledují nejen právní, ale i politický záměr, proto je nutné odlišně posuzovat tzv. čistě
politická ujednání, která nemají mezinárodně právní následky.
5. Spravuje se mezinárodním právem – státy se sice mohou dohodnout, že se jejich ujednání bude řídit vnitrostátním právem některého z nich, ale pak se již nejedná o mezinárodní smlouvu.
Česká ústava rozlišuje smlouvy, které :
a) nevyžadují souhlas Parlamentu,
b) vyžadující souhlas Parlamentu – smlouvy o lidských právech a základních svobodách, hospodářské smlouvy všeobecné povahy, politické smlouvy a smlouvy k jejichž provedení je třeba zákona,
- smlouvy o lidských právech schvaluje Parlament kvalifikovanou většinou, pak jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem,
- ostatní smlouvy se schvalují prostou většinou a nemají přímé vnitrostátní účinky.
Mezinárodní rejstřík OSN
Mezinárodní smlouvy, které uzavře některý z členů OSN, jsou zaznamenávány v mezinárodním rejstříku (sbírce), který vede sekretariát OSN. Tímto zápisem se však smlouva nestává pramenem mezinárodního práva – zápis nevyvolává mezinárodně právní účinky.
Druhy mezinárodních smluv :
1. Dle formy, např. : a) písemné (převažují) a ústní (gentlemanské dohody),
b) veřejné (určeny k publikaci) a tajné (např. dodatky a přílohy k hlavní veřejné smlouvě)
c) prezidentské (významné schválené parlamentem a ratifikované prezidentem), vládní (sjednávané premiérem, když vláda oznámí druhé straně vůli být vázána smlouvou) a rezortní (uzavřené ministry – základem je předchozí mezinárodní smlouva uzavřená v plné formě).
2. Dle počtu smluvních stran : a) bilaterální, plurilaterální, multilaterální, regionální, univerzální,
b) otevřené (smí přistoupit další státy), polouzavřené (zejména smlouvy zakládající mezinárodní organizace, např. OSN – váže na určité podmínky) a uzavřené (např. dohody o pohraničním režimu).
3. Dle obsahu smlouvy, např. : a) politické (mírové smlouvy, apod.) a hospodářské.
4. Dle doby trvání : a) krátkodobé, dlouhodobé a časově neomezené,
b) preliminární (předběžné) a definitivní.
5. Smíšené, ve prospěch třetího (např. doložka o přístupu pro další), k tíži třetího
(např. smlouva o Antarktidě), aj.
Mezinárodní smlouva jako pramen mezinárodního práva
Pramenem mezinárodního práva je pouze taková mezinárodní smlouva, která stanoví obecně platná a trvalá právní pravidla pro určitou oblast mezinárodních vztahů – pak mluvíme o normotvorných nebo-li právotvorných smlouvách (zpravidla je smlouva pouze individuálně zavazujícím aktem, normotvorné smlouvy jako pramen práva však zavazují obecně).
Příkladem normotvorné mezinárodní smlouvy je např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva) – konkrétní mezinárodní kupní smlouva pak vzniká v souladu s touto úmluvou a je poté už aktem pouze individuálně zavazujícím.
Rozdíl mezi smlouvou a obyčejem spočívá pouze ve formě projeveného souhlasu, kdy u mezinárodní smlouvy jde o souhlas výslovný a obyčej představuje souhlas faktický (projevující se v chování, které je s tímto obyčejem v souladu). Oby tyto prameny jsou považovány za rovnocenné (uplatňuje se zásada – lex posterior derogat priori)
– např. mezinárodní smlouva kodifikující pravidla dosud upravená mezinárodním obyčejem tento obyčej ruší.
Výklad mezinárodních smluv
Výklad je intelektuální postup, jehož úkolem je poskytnutí významu smluvním pravidlům, a to včetně právního zdůvodnění – směřuje k pochopení smluvního textu v souvislostech mezinárodního práva.
Gerald Fitzmaurice dovolil šest zásad smluvního výkladu, které byly včleněny
do čl. 31 Vídeňské úmluvy :
1. Zásada reality – výklad má vycházet ze skutečného smluvního textu – spoléhá na smluvní text jako objektivní záznam úmyslu smluvních stran.
2. Zásada přirozeného a obvyklého významu – ideální je, když se k výrazu připojuje jediný význam - je-li mnohovýznamový, záleží na kontextu v němž se vyskytuje.
3. Zásada integrace – pravidlo nemůže být interpretováno v izolaci od jiných smluvních pravidel, preambule nebo protokolárních ustanoveních o časové, územní a osobní působnosti a platnosti.
4. Zásada efektivity – výklad by měl stanovit jaká jsou práva a povinnosti nebo jaký právní zájem má být chráněn – předpoklad, že každé smluvní pravidlo sděluje zamýšlený význam, a že není prázdnou jazykovou figurou.
5. Zásada následné praxe – ačkoli zakladatelé sdílejí společnou představu o významu i rozsahu určitého pravidla, následná praxe se může odchýlit od původního úmyslu – otázkou je, zda takovou praxi musí vykonávat všechny strany nebo zda stačí většina.
6. Zásada současnosti – jednotlivé smluvní výrazy a právní pojmy nejsou statické – ti, kdo vykládají mezinárodní smlouvy se nemohou vyhnout vysvětlování závazků na pozadí proměnných společenských okolností.
4.
Mezinárodní obyčeje
________________________________________________________
Mezinárodní obyčej
Je pravidlem chování užívaného ve vztazích mezi státy, které je dlouhodobě a masově dodržováno a je státy uznáno za právně závazné (pak je pramenem práva)– tím se odlišuje od tzv. mezinárodních zvyklostí (ty jsou rovněž v praxi dlouhodobě dodržovány, právní závaznost jim však chybí).
Rozdíl mezi smlouvou a obyčejem spočívá pouze ve formě projeveného souhlasu :
- u mezinárodní smlouvy jde o souhlas výslovný,
- mezinárodní obyčej představuje souhlas faktický – projevující se v chování, které je s tímto obyčejem v souladu.
Oby tyto prameny jsou považovány za rovnocenné (uplatňuje se zásada – lex posterior derogat priori) – např. mezinárodní smlouva kodifikující pravidla dosud upravená mezinárodním obyčejem tento obyčej ruší.
U obyčejového práva se setkáváme také s tím, že pravidlo se jako obyčej nejen vytvoří, ale obyčejovou cestou také vyjde z užívání – tzv. „desuetudo“, což je obyčej naruby - pokud se subjekty obyčej v praxi nedrží, pak tento pomalu, živelně, zvykem a praxí subjektů práva ztrácí svou původní závaznost (s konkrétními případy zániku pravidla obyčejovou cestou se můžeme setkat v ústavní praxi Velké Británie).
Mezinárodní obyčej musí mít následující vlastnosti :
- opakovatelnost – obyčejová norma se nemůže zformovat jen na základě jediného precedentu,
- stejnorodost – všechny prvky praxe musí směřovat ke vzniku téže obyčejové normy (např. diplomatická praxe, rezoluce OSN, apod.) – není absolutní, lze v ní zachytit nejistoty a nesrovnalosti,
- nepřetržitost, stálost – naskytne-li se příležitost, stát se chová specifickým způsobem
– nevznikne, pokud se státy chovají ve stejné situaci jednou tak a podruhé jinak,
- rozšířenost a reprezentativnost – nelze vyžadovat podíl všech států na obyčejovětvorné praxi
– závaznost čerpá zejména v chování velmocí a tzv. zainteresovaných států (např. pobřežní státy z hlediska mořského práva – postoje jiných států jsou méně významné),
- dlouhodobost – vliv má zejména intenzita praxe, počet a vliv do ní zapojených států, vztah obsahu utvářené normy k dosud platnému právu,
- vzhledem k tomu, že komunikační technologie urychlují tvorbu obyčejů, ztratil tento požadavek již význam.
Pravidlo trvalého odpůrce
Toto pravidla přestavuje, že stát musí mít možnost vyvázat se z dodržování pravidla, které si nepřeje přijmout (suverenita).
Jeho ustálení však nesvědčí praxe, neboť :
- trvalou individuální opozicí nikdy nemůže vzniknout dvoustranné pravidlo,
- logicky se jeho využití vylučuje u vícestranného obyčeje,
- je jednoznačně odmítáno pro obyčejová pravidla imperativní povahy.
5.
Obecné zásady právní
________________________________________________________
Obecné zásady právní
Obecné zásady právní jsou právní principy, které soudobé státy shodně uplatňují ve svých vnitřních právních řádech. Dochází tak k určitému zobecnění vnitrostátního práva – např. zásada, že v případě způsobení škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, zásada „budiž slyšena i druhá strana“, apod.
Od obecných zásad právních je nutno odlišit zásady mezinárodního práva (např. zákaz použití síly a hrozby silou, apod.).
Mají pomocný doplňkový charakter – nemohou být, ale podřazeny pod pomocné formální prameny, neboť mezinárodní právo je orientováno na řešení právních problémů, včetně rozhodování o sporech, kdy jsou způsobilé řešit nebo napomáhat řešení těchto problémů.
Na rozdíl od smlouvy a obyčeje však nemusí být použity, nastanou-li skutečnosti v nich předvídané, ale použity být mohou – jejich obecnost spočívá v tom, že mohou být uplatněny vůči jakýmkoliv právním vztahům.
Použití obecných zásad právních
Mají být použity, zejména objeví-li se právní mezera – poskytují soudcům návod jak postupovat při používání pravidel obsažených v různých formách mezinárodního práva.
Soudce by se jimi měl řídit tehdy, nelze-li ve věci aplikovat jiné pravidlo (smluvní nebo obyčejové) – v praxi se však používají výjimečně, neboť je málo možností je použít (hodně nových smluv a obyčejů), a také s ohledem na nesourodé vnitrostátní normy.
6.
Úloha dalších formálních pramenů mezinárodního práva
________________________________________________________
Formální prameny mezinárodního práva
Formální prameny mezinárodního práva jsou tzv. přímé prameny, které poskytují obsahu pravidel právní závaznost. Rozumí se jimi vnější formy (formy práva), v nichž subjekty právo poznávají a identifikují.
Na rozdíl od materiálních pramenů zajišťují právní jistotu – chybí-li pravidlu uznaná forma, ocitá se v právní bezvýznamnosti.
Základními prameny je mezinárodní smlouva a mezinárodní obyčej. Vedle těchto základních (hlavních) pramenů definují někteří teoretikové ještě další tzv. pomocné prameny mezinárodního práva :
- tzv. obecné zásady právní – právní principy, které soudobé státy shodně uplatňují ve svých vnitřních právních řádech,
- dochází k určitému zobecnění vnitrostátního práva
– např. zásada, že v případě způsobení škody se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, zásada „budiž slyšena i druhá strana“, aj.,
- rozhodnutí mezinárodních organizací – jsou závazná výlučně na základě výslovného souhlasu zúčastněných států,
- rozsudky mezinárodních soudů a rozhodčích orgánů – lze spíše považovat za akt aplikace práva již platného, než za pramen práva,
- některé jednostranné akty států, např. :
- notifikace - veřejné formální oznámení určité skutečnosti, pokud toto podmiňuje platnost jiných navazujících aktů,
- protest – akt, jímž se protestující brání tomu, aby určitá skutečnost byla vůči němu později považována za platnou,
- zřeknutí se – akt, jímž se stát výslovně vzdává určitého práva či nároků (později už nemůže zřeknutí se odvolat).
Pomocné prameny nejsou za prameny mezinárodního práva uznávány bez výhrad a mají pouze okrajový význam.
7.
Mezinárodně právní subjektivita : teorie a praxe
________________________________________________________
Mezinárodně právní subjektivita
Mezinárodně právní subjektivita je charakterizována způsobilostí mít práva a povinnosti – subjektem mezinárodního práva je ten, kdo je bezprostředně vázán alespoň jednou povinností nebo je k něčemu oprávněn (nepodstatná je samotná způsobilost k právním úkonům, odpovědnostní způsobilost a procesní způsobilost).
Subjekty mezinárodního práva
Základními a hlavními subjekty mezinárodního práva jsou svrchované státy, jejichž vztahy jsou založeny na principu rovnosti a svrchovanosti každého z nich – neexistence institucionálně nadřazeného přikazujícího subjektu je jedním z hlavních specifik mezinárodního práva.
Subjekty :
a) Svrchované státy :
- představují hlavní subjekt mezinárodního práva, které jim přiznává způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům,
- jako subjekty mezinárodního práva jsou suverénní státy navzájem nezávislé a rovné (na rozdíl od vnitrostátního práva, kde stát vystupuje jako zákonodárce a ostatní jsou povinni právní normy dodržovat),
- stát je nositelem svrchované suverénní moci, kdy pouze organizovaná státní moc je schopna materiálně zajistit plnění mezinárodněprávních závazků – jedině nejvyšší, výlučná a nezávislá státní moc, která materiálně ovládá určité území a jeho obyvatelstvo a která disponuje hospodářskou i vojenskou silou, je schopna plnit závazky a užívat práv, které jsou poskytovány mezinárodním právem.
b) Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou :
- v minulosti se jednalo především o koloniální a nezávislé národy, které bojovaly za národní osvobození a snažily se dosáhnout vlastní státnosti,
- v současnosti může jít např. o povstalce v občanské válce – svrchované státy jim mohou určitou omezenou subjektivitu přiznat, často jsou však prakticky nuceny respektovat faktickou situaci,
- v minulosti i v současnosti najdeme řadu velmi zvláštních subjektů mezinárodního
práva, které disponují vždy jen subjektivitou nepůvodní (přiznanou a částečnou), často jen způsobilostí k právům a povinnostem a jen velmi zřídka způsobilostí k právním úkonům- takovými subjekty byl např. Svrchovaný řád maltézských rytířů a Západní Berlín.
c) Mezinárodní organizace
- je sdružení států vzniklé na základě právního aktu, které plní určité úkoly pro tyto státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány,
- subjektivitu získaly na základě zmocnění členskými státy – vlastní svrchovanou moc nemají,
- jejich subjektivita je vždy částečná a odvozená, což vyplývá z jejich zakladatelského statutu – nemohou být tedy nadřazeny svrchovaným státům, i když do budoucna lze očekávat růst jejich množství, významu i kompetencí.
d) Jednotlivci – fyzické osoby :
- jednotlivec žije vždy na území některého státu a jemu je prostřednictvím vnitrostátního právního řádu podřízen – je tedy především subjektem vnitrostátního práva, což však nevylučuje i jeho mezinárodněprávní subjektivitu,
- názor, že i jednotlivci mohou mít mezinárodněprávní subjektivitu není všeobecně přijímán – část právní vědy ji odmítá uznat,
- rozhodující pro určení právní pozice jednotlivce se jeví zjištění, zda existují takové jeho zájmy, které mezinárodní právo chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, případně i proti vůli této moci – pokud takové zájmy existují, jsou relativně autonomní a vymykají se státní moci,
- zájmem, který se „vymkl“ státním moci se stala lidská práva (právo na život, ochranu zdraví, lidské cti a důstojnosti, nedotknutelnost osoby, obydlí, aj.), která jsou chráněna kogentními normami mezinárodního práva – v těchto otázkách se jednotlivec, po vyčerpání všech vnitrostátních možností, může obracet k mezinárodním orgánům,
- lidská práva jsou v mezinárodním právu chráněna i v negativním smyslu – kogentní pravidla zakazují jednotlivcům takové chování, které by ohrozilo lidská práva jiných a nerespektování těchto pravidel vyvolává mezinárodněprávní trestní odpovědnost (např. za válečné zločiny, zločiny proti míru a lidskosti, zločin genocidia, aj.).
8.
Stát jako subjekt mezinárodního práva
________________________________________________________
Stát jako subjekt mezinárodního práva
Svrchované státy představují hlavní subjekt mezinárodního práva, které jim přiznává způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům. Jako subjekty mezinárodního práva jsou suverénní státy navzájem nezávislé a rovné (na rozdíl od vnitrostátního práva, kde stát vystupuje jako zákonodárce a ostatní jsou povinni právní normy dodržovat).
Stát je nositelem svrchované suverénní moci, kdy pouze organizovaná státní moc je schopna materiálně zajistit plnění mezinárodněprávních závazků – jedině nejvyšší, výlučná a nezávislá státní moc, která materiálně ovládá určité území a jeho obyvatelstvo a která disponuje hospodářskou i vojenskou silou, je schopna plnit závazky a užívat práv, které jsou poskytovány mezinárodním právem.
Odpovědnost státu v mezinárodním právu
Státu se přičítá jednání nebo opomenutí všech státních orgánů, které jednají jménem státu a v jeho zájmu. Státu se zásadně nepřičte jednání soukromých osob, které nevykonávají jeho vůli.
Odpovědnost je realizována tak, že stát jehož orgány se dopustily mezinárodního deliktu, je povinen přiměřeným způsobem odčinit újmu způsobenou protiprávním jednáním, a to především některou z těchto forem :
- restitucí - navrácením do původního stavu, v případě, že je to možné,
- reparací - poskytnutím náhrady v penězích tam, kde restituce není možná,
- satisfakcí – poskytnutím zadostiučinění v případech morální škody – za obvyklou formu satisfakce mezinárodní právo považuje :
- politování vyjádřené slavnostní formou (diplomatickou nótou),
- sesazení provinilého orgánu,
- potrestání provinilé osoby,
- - symbolický akt – vzdání pocty vlajce poškozeného státu, ubezpečení ze strany odpovědného státu, že v budoucnu obdobnému chování nedojde.
Stát
Mezinárodní právo se soustřeďuje na jednotlivé projevy státnosti – znaky státu (původně v Montevidejské úmluvě, postupně se prosadilo jako obyčejové pravidlo obecného mezinárodního práva s univerzální platností), kdy stát existuje, vykazuje-li všechny tyto prvky (znaky státnosti) :
1. Státní (ohraničené) území
Státní území je část země, která podle mezinárodního práva podléhá suverénní moci státu :
a) prostor, v němž je vykonávána veřejná moc – v tomto prostoru všechny osoby a věci podléhají suverenitě státu,
b) oblast, kde stát uplatňuje vlastní jurisdikci (legální pravomoc státu určovat práva a povinnosti fyzickým a právnickým osobám).
Třírozměrný prostor :
1) Suchozemský povrch a vodní hladina – prostor uvnitř státních hranic, vodní hladiny plně obklopené suchozemským územím teritoriálního státu (i mořské zálivy) a pohraniční řeky tou částí, která je uvnitř státních hranic, podléhají plně suverénní moci státu,
- obchodní lodě podléhají při pobytu v cizím přístavu jurisdikci teritoriálního státu, mimo vztahy mezi kapitánem či vlastníkem lodě a posádkou, kdy podléhají jurisdikci státu vlajky,
- Úmluva OSN o mořském právu řeší souhrnně otázky mořského práva, provádí rozdělení jednotlivých mořských pásem a oblastí, a stanoví jejich právní režim.
2) Prostor pod povrchem země.
3) Vzdušný prostor nad zemským povrchem – používání vzdušného prostoru státu cizími letadly je možné jen souhlasem územního suveréna,
- letadla podléhají jurisdikci územního státu, státy ji však obvykle vykonávají, jen pokud jde o skutečnosti, které se svými důsledky projevují na zemi,
- Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles s navazujícími speciálními dohodami.
Jakmile je nějaký prostor neobyvatelný (volné moře, Antarktida, nebeská tělesa, apod.), mezinárodní společenství mu obvykle přiznává mezinárodní status a možnost společného využívání.
Z obecného mezinárodního práva vyplývají i určitá omezení „výsosti státu“, např. :
- imunita cizích diplomatů, cizích válečných lodí a letadel,
- právo pokojného průjezdu lodí jiných států pobřežními vodami,
- existence delimitarizovaných území – povinnost neudržovat na svém území vojenské posádky, sklady zbraní, apod.,
- vojenské základny na cizích územích – omezení ve prospěch druhého státu či ostatních členů organizace kolektivní sebeobrany.
Za některých okolností právo státu platí i mimo jeho území (exteritoriální uplatnění) – např. velvyslanectví, paluby námořních lodí a letadel, vojenské základy, aj.
2. Obyvatelstvo
Obyvatelstvo je celek jednotlivců obou pohlaví, kteří spolu žijí na daném území jako organizované společenství, za podmínek :
a) usedlosti – vylučuje z pojmu např. kočovné kmeny (není to, ale faktickou překážkou státnosti, pokud se to děje uvnitř nějakého území),
b) přirozenosti – soužití obyvatelstva, které zajistí jeho biologickou reprodukci (výjimkou je např. celibát ve Vatikánu, kde lze obnovovat obyvatelstvo přijmutím veřejného úřadu či přistěhovalectvím),
c) trvalosti – je formálně evidována právním institutem státní občanství - ne osoby žijící na daném území dočasně (cizinci).
3. Veřejná moc (vláda)
Soustava státních orgánů, které jsou schopny zajistit na příslušném území takový územní standard územní správy a veřejného pořádku, který umožňuje nerušenou koexistenci daného státu s jinými členy.
Mezinárodnímu právu je jedno, jak byla vláda ustavena, jaká je její forma a způsob vlády – je neutrální (nehledí na problematiku demokratičnosti vládnutí, důležité je reálné vládnutí).
4. Způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy
Jedná se o otázku právní nezávislosti (zda jej neovlivňuje jiný stát mocensky, zda nepodléhá jiné autoritě než mezinárodnímu právu a zda může legálně prosadit svou vůli vůči podřízenému subjektu) a o otázku uznání státu (volní akt státu, uznání nemá vliv
na existenci státu jako subjektu mezinárodního práva, ale umožňuje aktivní účast na životě mezinárodního společenství).
9.
Mezinárodní organizace : vládní a nadstátní
________________________________________________________
Mezinárodní organizace
Mezinárodní organizace je sdružení států vzniklé na základě právního aktu, které plní určité úkoly pro tyto státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány.
Subjektivitu získává na základě zmocnění členskými státy – vlastní svrchovanou moc nemá.
Subjektivita mezinárodních organizací je vždy částečná a odvozená, což vyplývá z jejich zakladatelského statutu – nemohou být tedy nadřazeny svrchovaným státům, i když do budoucna lze očekávat růst jejich množství, významu i kompetencí.
Pravomoci mezinárodní organizace
Primární právo představuje zakládající smlouva, sekundární právo pak vlastní pravidla vydaná orgány organizace.
Členové (státy) uzpůsobily organizacím pravomoci (kompetence) :
- způsobilost uzavírat mezinárodní smlouvy,
- způsobilost k výsadám a imunitám včetně výsad a imunit vlastních vrcholných funkcionářů,
- způsobilost předložit svým jménem majetkový nárok vůči jinému subjektu mezinárodního práva,
- způsobilost vystupovat jako strana před mezinárodními arbitrážními či soudními orgány,
- způsobilost k vnitroorganizační normotvorbě, jíž upravuje především vztahy mezi svými orgány,
- možnost nést odpovědnost za své protiprávní chování sama,
- autonomie ve finančních záležitostech.
Vládní mezinárodní organizace – státní organizace.
Nadstátní mezinárodní organizace - vykazují rysy nadstátnosti (supranacionality) – mají pravomoci v oblastech vyhrazených jinak jen státům a rozhodnutí jejich orgánů jsou závazná pro členské státy – bezprostřední použitelnost jejich aktů na vnitrostátní poměry členů (Evropská unie).
Rozdíl mezi oběma typy organizací spočívá ve větší intenzitě a kumulativním výskytu prvků nadstátnosti.
10.
Jednotlivci a jejich postavení v mezinárodním právu
________________________________________________________
Jednotlivec jako subjekt mezinárodního práva :
- jednotlivec žije vždy na území některého státu a jemu je prostřednictvím vnitrostátního právního řádu podřízen – je tedy především subjektem vnitrostátního práva, což však nevylučuje i jeho mezinárodněprávní subjektivitu,
- názor, že i jednotlivci mohou mít mezinárodněprávní subjektivitu není všeobecně přijímán
– část právní vědy ji odmítá uznat,
- rozhodující pro určení právní pozice jednotlivce se jeví zjištění, zda existují takové jeho zájmy, které mezinárodní právo chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, případně i proti vůli této moci – pokud takové zájmy existují, jsou relativně autonomní a vymykají se státní moci,
- zájmem, který se „vymkl“ státním moci se stala lidská práva (právo na život, ochranu zdraví, lidské cti a důstojnosti, nedotknutelnost osoby, obydlí, aj.), která jsou chráněna kogentními normami mezinárodního práva – v těchto otázkách se jednotlivec, po vyčerpání všech vnitrostátních možností, může obracet k mezinárodním orgánům,
- lidská práva jsou v mezinárodním právu chráněna i v negativním smyslu – kogentní pravidla zakazují jednotlivcům takové chování, které by ohrozilo lidská práva jiných a nerespektování těchto pravidel vyvolává mezinárodněprávní trestní odpovědnost (např. za válečné zločiny, zločiny proti míru a lidskosti, zločin genocidia, aj.).
Příklady mezinárodněprávní subjektivity jednotlivců :
1. Jednotlivec, jehož práva a základní svobody zakotvené v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech byly státem, pod jehož jurisdikci spadá, porušeny, má právo si stěžovat u Výboru pro lidská práva, za splnění podmínky, že jeho stát, přistoupením k opčnímu protokolu, uznal příslušnost tohoto Výboru – pro ČR se stal tento
2. V Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia je stanovena přímá mezinárodněprávní odpovědnost jednotlivců za zločin genocidia – pro ČR nabyla tato úmluva účinnosti v roce 1951.
3. V Úmluvě o právním postavení uprchlíků jsou upravena práva a povinnosti jednotlivce v postavení uprchlíka, aj.
11.
Minulost a současnost evropské integrace
________________________________________________________________
Důvody evropské integrace
Poválená integrace západoevropských států byla nástrojem zvládání dobových hrozeb a výzev (nebezpečí recidivy agresivity poraženého Německa, mocenského nástupu Sovětského svazu) a také snahy o vyrovnání se hospodářské převaze USA.
Nástrojem se staly mezinárodní vládní (státní) organizace, kdy oproti původním idealistickým představám nevznikly žádné federativní „spojené státy evropské“, ale jednotlivé státy si zachovaly a stále zachovávají svoji státnost a samostatnou účast v mezinárodním společenství – proces integrace však jisté federalizační rysy vykazuje.
Evropská společenství
Na počátku Evropských společenství bylo Evropské společenství uhlí a oceli (1951), následně vzniklo druhé odvětvové Evropské společenství atomové energie (1957) a hospodářskou integraci v dalších odvětvích pak zajišťovalo Evropské hospodářské společenství (1957), které se od roku 1993 nazývá Evropské společenství (ES).
Hlavním výsledkem těchto tří Evropských společenství bylo vytvoření společného, později jednotného, vnitřního trhu na základě volného pohybu osob, zboží služeb a kapitálu. Součástí hospodářské integrace je též hospodářská a měnová unie (dosud nezahrnuje všechny členské státy) a společné politiky. Od jednotného (společného) trhu se očekává větší hospodářská výkonnost a blahobyt obyvatelstva členských států.
