Mezinárodní právo a právo Evropské unie II.

Evropská unie

Potřeba nehospodářské politické a administrativní spolupráce úzce hospodářsky integrovaných států (členů Evropských společenství) vedla k ustavení Evropské unie (1992 na základě smlouvy o Evropské unii – tzv. Maastrichtská smlouva). Evropská unie zahrnula společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, spolupráci justiční a vnitřní – Evropská společenství nadále existují, členství zůstává vázané, všechny členské státy jsou však zároveň členy Evropského společenství a Evropské unie.

Členové

Zakládajícími členskými státy Evropského společenství byly :

1) Německo („západní“ - NSR), 2) Francie, 3) Itálie,

4) – 6) Belgie, Nizozemí a Lucembursko (země „BENELUXU“).

Postupně přistoupily v 70. letech Velká Británie, Irsko a Dánsko (státy, které původně odmítly nadnárodní model hospodářské integrace) a v 80. letech Řecko, Španělsko a Portugalsko (státy, kde skončily autoritativní režimy – ES/EU předpokládá demokratické zřízení) – 12.

Pád železné opony umožnil vstup vyspělým evropským státům, které samy trvaly nebo byly nuceny k politické neutralitě – Rakousko, Švédsko, Finsko a rovněž došlo ke sjednocení Německa (NSR+NDR=SRN) – 15.

K největšímu rozšíření došlo v roce 2004, kdy přistoupilo deset, převážně post-socialistických států – Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr – 25.

K poslednímu rozšíření došlo v roce 2007 přistoupením Rumunska a Bulharska – 27.

Připravuje se další rozšíření o Chorvatsko a Makedonii a o členství dlouhodobě usiluje euroasijské Turecko.

V minulosti podali přihlášku Norsko a Švýcarsko, ale občané těchto států přistoupení v referendu odmítli. Švýcarsko však zvolilo cestu bilaterálních smluv, kdy tak například v roce 2006  přistoupilo k dohodě o Schengenském prostoru. Jsou však státy jako např. Island či evropské „ministáty“ (ty se, ale podílejí na hospodářské integraci prostřednictvím zvláštních vztahů se svými velkými sousedy), které o členství neusilují a jedinou zemí, která Evropské společenství opustila bylo v roce 1985 Grónsko (poté co v roce 1979 získalo autonomii na Dánsku).

V současné době má tedy Evropská unie celkem 27 členských států s celkovou rozlohou 4.314.000 km² , přibližně 486.000.000 obyvatel (třetí největší populace na světě – po Číně a Indii) a HDP stejně vysoký jako USA.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politiky Evropské unie, dělí do tzv. Tří pilířů :

1. Evropské společenství - pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem - Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise.

2. Společná zahraniční a bezpečnostní politika.

3. Policejní a justiční spolupráce.

Aktuální vývoj Evropské unie

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá :

a) Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu – aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo hlasováním v národních parlamentech,

- po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku, však nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit              nebo zmrazit.

b) Rozšíření o další státy - zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měly přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí.

c) Revize Paktu stability a růstu - poté, kdy více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo         o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 % - jedno z kritérií                Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak,

- toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno, což je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

d) Reforma rozpočtu – dlouhodobě se kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %),

- reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím - Francie, Španělsko a Polsko.

12.

Pojem a předmět práva Evropských společenství a Evropské unie

________________________________________________________

Právo Evropských společenství

Právo Evropských společenství nebo-li právo komunitární se považuje za zvláštní samostatný právní řád – je tzv. „třetím druhem“ práva. Právní řád je odlišný na jedné straně od mezinárodního práva a na straně druhé od vnitrostátního práva členských států, kdy působí částečně i přímo uvnitř právního prostředí členských států.

Primát práva

Komunitární právo vykazuje vůči vnitrostátním právním řádům členských států primát

-všeobecnou přednost, kterou má i před ústavami členských států a tuto přednost musejí uznávat všechny úřady a soudy členských států. Tento primát však nebyl a stále není, zejména v nových členských státech, samozřejmostí, kdy opakovaně narážel na odpor orgánů členských států (zejména jejich soudnictví).

Uplatnění práva

Uplatnění práva Evropské unie závisí na loajalitě členských států, kdy si nemůže vynutit dodržování svého práva silou. Výkon práva Evropské unie zabezpečují zejména členské státy, Evropská unie disponuje jen omezeným administrativním a justičním aparátem, kdy si členské státy zachovávají plnou mezinárodněprávní subjektivitu – základem práva zůstávají mezinárodní smlouvy mezi členskými státy (nestává se jím federální ústava).

Nadnárodní rysy

Evropská společenství vytvářejí své právo často proti vůli menšiny členských států a soustavně sledují jeho dodržování, kdy případná porušení dokáží jistými nástroji postihovat (např. politický tlak, odsuzující rozhodnutí, pokuty, aj.). Orgány členských států se zároveň považují za orgány Evropských společenství, pokud se od nich očekává přednostní výkon práva Evropských společenství.

* Dále lze v podstatě odpovídat dle otázek :

- č. 13 – Mezinárodně právní subjektivita

- č. 19 - Primární právo

- č. 20 – Sekundární právo.

13.

Mezinárodně právní postavení Evropských společenství

________________________________________________________

Subjektivita Evropských společenství

Evropská společenství působí v mezinárodním společenství, kdy mají vlastní mezinárodněprávní subjektivitu – mohou, v mezích kompetencí zřizovacími smlouvami jim svěřených, uzavírat mezinárodní smlouvy s dalšími státy i jinými mezinárodními organizacemi.

Subjektem práva jsou rovněž ve vnitrostátním právním prostředí členských států – těší se privilegiím a imunitám typických pro mezinárodní organizace.

Svou povahou a působením se však od počátku své existence odlišují od jiných mezinárodních organizací, neboť prosazují a dílem též vytvářejí právní řád, který je odlišný na jedné straně od mezinárodního práva a na straně druhé od vnitrostátního práva členských států, a který působí částečně přímo uvnitř právního prostředí členských států.

Evropská unie

Evropskou unii členské státy založily mezinárodní smlouvou, avšak nevybavily ji mezinárodněprávní subjektivitou – Evropská unie nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Její jednání je jednáním členských států ve shodě a v mezinárodním společenství pouze zastupuje členské státy.

Evropská unie tak pouze zahrnuje subjekty mezinárodního práva – Evropská společenství (nyní dvě) a další mezinárodní organizace založené všemi členskými státy (např. Evropská investiční banka, EUROPOL, aj.). Je tedy svazkem mezinárodních organizací s výraznými nadnárodními rysy a dalších agend – šíře angažmá Evropské unie neumožňuje srovnání s jinými mezinárodními organizacemi, kdy na světě neexistuje srovnatelný svazek států.

* Dále lze v podstatě odpovídat dle otázky :

- č. 14 – Srovnání s federacemi, kompetence a pravděpodobné změny EU

14.

Postavení Evropské unie

________________________________________________________

Evropská unie

Evropskou unii členské státy založily mezinárodní smlouvou, avšak nevybavily ji mezinárodněprávní subjektivitou – Evropská unie nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Její jednání je jednáním členských států ve shodě a v mezinárodním společenství pouze zastupuje členské státy.

Evropská unie tak pouze zahrnuje subjekty mezinárodního práva – Evropská společenství (nyní dvě) a další mezinárodní organizace založené všemi členskými státy (např. Evropská investiční banka, EUROPOL, aj.). Je tedy svazkem mezinárodních organizací s výraznými nadnárodními rysy a dalších agend – šíře angažmá Evropské unie neumožňuje srovnání s jinými mezinárodními organizacemi, kdy na světě neexistuje srovnatelný svazek států.

Srovnání s federacemi

Srovnání kompetencí a agend Evropské unie s pozicí současných federací ji nedovolí považovat za federaci, neboť Evropská unie sice podobně jako většina federací zajišťuje právními, politicko-organizačními a finančními nástroji fungování jednotného vnitrostátního trhu a provádí srovnatelné společné politiky, přičemž má i jednotnou měnu, avšak neprovádí jednotnou zahraniční politiku a ani nezajišťuje obranu členských států – nedisponuje vlastní mocí (ozbrojenými silami).

Uplatnění práva Evropské unie závisí na loajalitě členských států, kdy si nemůže vynutit dodržování svého práva silou. Výkon práva Evropské unie zabezpečují zejména členské státy, Evropská unie disponuje jen omezeným administrativním a justičním aparátem, kdy si členské státy zachovávají plnou mezinárodněprávní subjektivitu – základem práva zůstávají mezinárodní smlouvy mezi členskými státy (nestává se jím federální ústava).

Kompetence Evropské unie

Smlouva Evropských společenství neobsahuje přehledný katalog kompetencí, kdy jsou jednotlivé kompetence rozptýlené v textu celé smlouvy a nejsou stejně pojímány. Členské státy však mohou oprávněně poukázat na jejich absenci (viz. rozsudek Tabáková reklama).

Zjednodušeně lze kompetence členit na výlučné a nevýlučné, kdy nevýlučné kompetence má celek vykonávat jenom tehdy, je-li to potřebné (subsidiarita). Kvůli neochotě nebo nepřipravenosti některých členských států právo Evropské unie zpřesnilo předpoklady pro rozšířenou spolupráci (flexibilita).

Pravděpodobné změny – pokračující federalizace

Sjednaná Ústavní smlouva předpokládá ukončení oddělené právní existence Evropské unie a Evropských společenství a vytvoření „jednotné“ Evropské unie, která bude bezesporu nadnárodní organizací. Nicméně přijetí Ústavní smlouvy nebude stále proměnou ve federaci, i když jednotlivé integrační kroky lze označit za federalizaci a o Evropské unii se proto oprávněně stále více hovoří jako o nadstátu.

15.

Institucionální uspořádání Evropské unie a základní politické principy

________________________________________________________________

* V úvodu lze v podstatě odpovídat dle otázky :

- č. 14 – Evropská unie, srovnání s federacemi, kompetence a pravděpodobné změny EU

- č. 16 – Orgány (instituce) Evropské unie.

Základní politické principy Evropské unie :

1. Zásada loajality – členské státy musí přijímat všechna nutná opatření, aby zajistily výkon komunitárního práva,

- členské státy mají mezi sebou nalézat společné řešení – konsens,

- hladká spolupráce mezi jednotlivými orgány Evropské unie

– meziorganizační smlouvy.

2. Zásada solidarity – dotýká se zejména regionů – je-li některý ekonomicky nerozvinutý (pod 75% průměru), dostane se mu podpory ze strukturálních fondů.

3. Zásada subsidiarity – řešení problémů co nejblíže občanovi a teprve není-li to možné, přenášet odpovědnost na vyšší stupeň (národní orgány – evropské orgány).

4. Zákaz diskriminace – za diskriminaci se nepovažuje nerovné nakládání, je-li tím sledován určitý sociální účel za pomoci legitimních prostředků (např. přijetí handicapovaného na Vysokou školu, přestože nesplnil  podmínky pro přijetí),

- za diskriminaci lze považovat :

a) rozdílný případ – rozdílné zacházení (např. vrah i jeho pomocník dostanou stejný trest),

b) stejný případ – rozdílné nakládání (např. znemožnění výkonu něčích práv).

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politiky Evropské unie, dělí do tzv. Tří pilířů :

1. První pilíř - Evropské společenství

Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem - Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise :

- společná zemědělská politika,

- hospodářská a měnová unie,

- celní unie a společný trh,

- společná obchodní politika,

- regionální a strukturální politika,

- dopravní politika,

- sociální politika,

- schengenský prostor,

- občanství Evropské unie,

- vědecko-výzkumná politika,

- politika hospodářské soutěže,

- ekologická politika,

- politika ochrany spotřebitele,

- vzdělání a kultura,

- společná rybolovná politika,

- azylová a přistěhovalecká politika.

2. Druhý pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky je :

- ochrana společných hodnot, základních zájmů, nezávislosti a integrity Evropské unie v souladu se zásadami Charty OSN,

- posilování bezpečnosti Evropské unie ve všech směrech,

- zachování míru a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty OSN a Helsinského procesu,

- podpora mezinárodní spolupráce,

- rozvoj demokracie a právního státu a respektování lidských práv a základních svobod.

a) Zahraniční politika je zaměřena na :

- spolupráci v zahraniční politice,

- dodržování míru,

- volební pozorovatelé,

- lidská práva,

- demokracii,

- rozvojovou pomoc.

b) Bezpečnostní politika je zaměřena na :

- evropskou bezpečnostní politiku,

- evropské síly rychlé reakce,

- odzbrojování.

3. Třetí pilíř - Policejní a justiční spolupráce

Oblasti spolupráce ve třetím pilíři jsou zaměřeny na :

- potírání organizované i neorganizované kriminality,

- boj proti terorismu,

- omezování nezákonného obchodu s drogami a se zbraněmi,

- potírání obchodu s lidmi a trestných činů proti dětem.

Aktuální vývoj Evropské unie

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá :

a) Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu – aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo hlasováním v národních parlamentech,

- po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku, však nejsou evropští politici           jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci             pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit.

b) Rozšíření o další státy - zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měly přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí.

c) Revize Paktu stability a růstu - poté, kdy více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 % - jedno z kritérií          Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak,

- toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno, což je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

d) Reforma rozpočtu – dlouhodobě se kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %),

- reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím - Francie, Španělsko a Polsko.

16.

Postavení orgánů Evropské unie: Evropský parlament, Rada, Komise a Evropský soudní dvůr

________________________________________________________________

Orgány (instituce) Evropské unie

Evropská unie a zároveň i Evropská společenství (orgány jsou společné) nedisponuje vlastní mocí, neboť není federativním státem, nicméně mezi jejími orgány (institucemi) existuje dělba pravomocí, takže se podobají orgánům států. Legislativní pravomoci má zejména  Evropský parlament a Rada.

Evropský parlament

Evropský parlament je jedním z orgánů Evropské unie do kterého jsou poslanci voleni přímou volbou každých pět let. Poslanci jsou voleni systémem poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany Evropské unie staršími 18 let (v Belgii, Lucembursku a Řecku mají občané povinnost volit).

Sídlem Evropského parlamentu je Štrasburk, ale pracuje také v Bruselu a Lucemburku.

Dnes má 732 poslanců (Česká republika má 24 poslanců). Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností.

Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Základní pravomoci Evropského parlamentu jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní.

Funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie – schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států, a má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu Evropské unie.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) je rozhodující institucí Evropské unie, která  zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem Evropské unie - významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.

Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (výbor stálých zástupců), který připravuje podklady pro jednání rady. Každý půlrok předsedá Radě jiná členská země, přičemž hlavním úkolem předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat Evropskou unie navenek (Česká republika bude předsedat v první polovině roku 2008).

Rozhoduje buď :

a) jednomyslně - je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře,

b) kvalifikovanou většinou – provádí se většina rozhodování, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel,

c) prostou většinou hlasů – hlasuje se pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky (např. antidumpingová ochrana).

Evropská rada

Evropskou radu nesmíme zaměňovat s Radou Evropské unie. Tato se skládá z hlav států, předsedů vlád a ministrů zahraničí členských států, a představitelů Evropské komise.

Schází se přibližně třikrát do roka, kdy rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat - rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Evropská komise

Evropská komise je vrcholným politicko-administrativním orgánem Evropské unie (jeho „vládou“), kdy sleduje zájmy Evropské unie jako celku - komisaři nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí.

Každá země má jednoho komisaře - v současnosti je jich tedy 25, avšak pokud dojde k rozšíření o další členy, počet se již nebude zvyšovat a zavede se princip rotace komisařů. Komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

V současné době je předsedou komise José Manuel Durão Barroso (Portugalsko) a Českou republiku zastupuje Vladimír Špidla, který se věnuje otázkám zaměstnání, sociálním otázkám a rovnosti.

Pravomoci komise :

- největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře - má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží

na dodržování přijatých smluv,

- vypracovává návrh rozpočtu Evropské unie a provádí kontrolu jeho plnění,

- zastupuje Evropskou unii při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody,

- významné pravomoci má při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy.

Evropský soudní dvůr

Evropský soudní dvůr, se sídlem v Lucemburku, je nejvyšším soudem Evropské unie.

Od Maastrichtské smlouvy počet soudců odpovídá počtu členských států - v současnosti je tedy složen z 25 soudců a 8 generálních advokátů volených na dobu 6 let (opětovné jmenování je možné) na základě dohody členských států. V praxi každý členský stát navrhuje svého soudce. Soudci poté volí ze svého středu předsedu na dobu tří let.

Jednotlivé druhy řízení :

1) řízení o předběžné otázce - může iniciovat vnitrostátní soud členské země, pokud má pochybnosti o výkladu či platnosti Evropského práva a radu považuje za nezbytnou pro své vlastní rozhodnutí,

- výsledné rozhodnutí je závazné nejen pro soud, kterému je určeno, ale i pro ostatní vnitrostátní soudy, které by projednávaly tutéž otázku.

2) žaloba pro nesplnění povinnosti,

3) žaloba na neplatnost,

4) žaloba na nečinnost,

5) opravný prostředek,

6) přezkum.

Vedle dvora funguje :

- Soud prvního stupně - rozhoduje některé spory v první instanci,

- Evropský soudní dvůr má v těchto sporech roli odvolacího soudu.

- Soud pro veřejnou službu – je specializovaným orgánem Soudu prvního stupně,

- rozhoduje pracovní spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci,

- v těchto sporech může mít Evropský soudní dvůr roli přezkumu odvolání, které projednal Soud prvního stupně.

17.

Evropské občanství

________________________________________________________

Občanství Evropské unie

Občanství Evropské unie vyjadřuje a symbolizuje jedinečný vztah mezi Evropskou unií a občany členských států. Nicméně toto občanství zůstává doplňkové a odvozené, neboť občanem Evropské unie je každý občan členského státu, kdy samy členské státy svým státoobčanským zákonodárstvím vymezují okruh svých občanů.

Občanství Evropské unie je tedy automaticky uděleno každému občanovi členské země (nenahrazuje však občanství příslušné země), kdy každému zajišťuje, mimo jiné :

- svobodu pohybu a bydliště na území Unie,

- právo volit a být volen v místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu v místě bydliště,

- právo na diplomatickou ochranu ve třetích zemích,

- právo podávat petice k Evropskému parlamentu,

- právo předkládat své stížnosti evropskému ombudsmanovi (zabývá se stížnostmi na činnost orgánů Evropské unie),

- právo oslovit jakoukoliv instituci (orgán) Evropské unie v jednom z oficiálních jazyků Unie (jazyky všech členských zemí EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Právo krátkodobého pobytu

Právo Evropské unie definuje krátkodobý pobyt do tří měsíců. Členské státy mají sledovat pobyt v hotelích, ubytovnách a kempech, kdy pro cestování občanů Evropské unie postačuje osobní průkaz (cestovní pas není nutný).

Právo dlouhodobého pobytu

Právo Evropské unie zaručuje možnost dlouhodobého pobytu na území kteréhokoli členského státu převážné většině občanů ostatních členských států (zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné, důchodci, studenti, osoby s vlastními zdroji) – podmínkou je zabezpečení základních potřeb včetně zdravotní péče.

Svobodu pobytu na území jiného členského státu tak nemohou využít nezaměstnaní a další osoby závislé na sociální pomoci včetně bezdomovců (jejich vypovídání zajišťují členské státy).

Dlouhodobý pobyt občanů jiných členských států podléhá periodické evidenci a občan jiného členského státu dostává osobní průkaz. Nesplnění ohlašovací povinnosti však nesmí být důvodem zákazu pobytu a odmítnutí povolení musí být možné přezkoumat před soudem.

Rodinní příslušníci

Dlouhodobě pobývající občané mohou ve členských státech pobývat se svými rodinnými příslušníky. Právo Evropské unie vymezuje okruh rodinných příslušníků konzervativně :

- manžel/-ka,

- nezletilé děti včetně polorodých, osvojených a svěřených do pěstounské nebo podobné péče, případně i vnuci do 21 let,

- zletilí potomci závislí na výživě (studenti, zdravotně postižení),

- předci hospodářsky činného občana Evropské unie a jeho manžel/-ka.

Členské státy mohou okruh oprávněných rodinných příslušníků rozšířit (partner, sourozenec), případně tak musejí učinit, jestliže stejně přistupují k cizincům – rodinným příslušníkům vlastních občanů.

Rodinnými příslušníky oprávněnými k dlouhodobému pobytu jako doprovod jsou rovněž občané třetích států (zpravidla manžel/-ka).

Výhrada veřejného pořádku, bezpečnosti a zdraví

Právo Evropské unie připouští uložení zákazu vstupu a pobytu občanům jiných členských států, kteří se dopustili závažné trestné činnosti, lze-li se důvodně obávat recidivy.

Tento zákaz nesmí být uložen na nepřiměřeně dlouhou dobu a libovolné ukládání zákazu pobytu za méně závažné trestné činy nebo jen přestupky je nepřípustné.

Členské státy mohou rovněž nepřipustit vstup občanů jiných členských států, pokud trpí závažnou nakažlivou nemocí, duševní poruchou nebo toxikomanům a narkomanům, pokud taková opatření dosud uplatňují – vymáhání omezení však výrazně limituje odstranění osobních kontrol na většině společných hranic.

Cizinci – občané třetích států

Dlouhodobý pobyt občanů třetích států (osob bez občanství členského státu) upravují členské státy samy podle svých politických, hospodářských a společných záměrů - obecné mezinárodní právo nezakládá cizinci právo na vstup a pobyt.

Tyto lze vyhošťovat rovněž za méně závažnou trestnou činnost nebo přestupky – nicméně právo Evropské unie začíná zakládat oprávnění cizinců dlouhodobě legálně pobývajících v některém členském státě na pobyt v dalších členských státech.

18.

Prameny a postavení práva Evropských společenství

________________________________________________________

Právo Evropských společenství

Právo Evropských společenství nebo-li právo komunitární se považuje za zvláštní samostatný právní řád – je tzv. „třetím druhem“ práva. Právní řád je odlišný na jedné straně od mezinárodního práva a na straně druhé od vnitrostátního práva členských států, kdy působí částečně i přímo uvnitř právního prostředí členských států.

Primát práva

Komunitární právo vykazuje vůči vnitrostátním právním řádům členských států primát

-všeobecnou přednost, kterou má i před ústavami členských států a tuto přednost musejí uznávat všechny úřady a soudy členských států. Tento primát však nebyl a stále není, zejména v nových členských státech, samozřejmostí, kdy opakovaně narážel na odpor orgánů členských států (zejména jejich soudnictví).

Uplatnění práva

Uplatnění práva Evropské unie závisí na loajalitě členských států, kdy si nemůže vynutit dodržování svého práva silou. Výkon práva Evropské unie zabezpečují zejména členské státy, Evropská unie disponuje jen omezeným administrativním a justičním aparátem, kdy si členské státy zachovávají plnou mezinárodněprávní subjektivitu – základem práva zůstávají mezinárodní smlouvy mezi členskými státy (nestává se jím federální ústava).

Nadnárodní rysy

Evropská společenství vytvářejí své právo často proti vůli menšiny členských států a soustavně sledují jeho dodržování, kdy případná porušení dokáží jistými nástroji postihovat (např. politický tlak, odsuzující rozhodnutí, pokuty, aj.). Orgány členských států se zároveň považují za orgány Evropských společenství, pokud se od nich očekává přednostní výkon práva Evropských společenství.

* Ohledně PRAMENŮ lze dále v podstatě odpovídat dle otázek :

- č. 19 - Primární právo (prameny)

- č. 20 – Sekundární právo (prameny).

19.

Primární právo Evropských společenství

________________________________________________________

Primární právo Evropské unie (Evropských společenství)

Základem práva Evropské unie (primárním právem) jsou mezinárodní smlouvy sjednané členskými a vstupujícími státy. Někdy bývá nepřesně označováno jako „ústavní právo“ Evropské unie (Evropských společenství). Na základě primárního práva pak instituce (orgány) Evropské unie vytvářejí sekundární (odvozené) právo.

Prameny primárního práva :

a) Smlouva Evropského společenství

Smlouva o založení Evropského společenství (tzv. Římská smlouva – 1957) vstoupila v platnost od roku 1958 a byla vícekrát novelizovaná. Vlastní text Smlouvy doprovázejí četné protokoly řešící dílčí problematiku podrobnou úpravou.

Smlouva :

- ustavuje instituce (orgány) Evropského společenství,

- popisuje nástroje, která má společenství k dispozici,

- vyjadřuje základní hospodářské svobody jednotného trhu,

- určuje hospodářské politiky,

- vymezuje část spolupráce justiční a vnitřní (záležitosti víz, azylu, soudní spolupráce, aj.).

b) Smlouvy Evropského společenství atomové energie a uhlí a oceli

Odvětvově omezený, ale srovnatelný právní obsah (jako smlouva o založení Evropského společenství) mají (respektive měly) :

- Smlouva o založení Evropského společenství atomové energie (rovněž v rámci tzv. Římských smluv - 1957),

- Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (tzv. Pařížská smlouva – 1951).

c) Smlouva o Evropské unii

Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva – 1992) vstoupila v platnost od roku 1993 a byla vícekrát novelizovaná, kdy kromě vlastního textu zahrnuje několik protokolů.

Smlouva :

- předpokládá společnou zahraniční a bezpečnostní politiku,

- zakládá spolupráci soudní a vnitřní (nyní pouze ve věcech trestních),

- jí provedená novelizace smluv – Evropského společenství, Evropského společenství atomové energie a Evropského společenství uhlí a oceli, zahájila vytváření hospodářské a měnové unie, a založila občanství Evropské unie.

d) Novelizační smlouvy

Členské státy opakovaně pozměnily právní obsah zřizovacích smluv řadou novelizačních smluv – např. :

- Jednotný evropský akt (1986) – jeho cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení,

- Amsterdamská smlouva (1997) – rozšířila spolupráci v oblasti třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice, definovala základní práva občanů Evropské unie a základní principy společné zahraniční politiky,

- Niceská smlouva (2000) – měla připravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozšíření akceschopné – omezila národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel             jednotlivých států,

- novelizační smlouvou byla rovněž Smlouva o Evropské unii.

e) Přístupové smlouvy

Smlouvy o vstupu nových států (přístupové smlouvy) jsou zvláštní kategorií novelizačních smluv. Změnami primárního práva přizpůsobují fungování institucí (orgánů) Evropské unie po rozšíření a zakotvují přechodná období, po která se plně neuplatní právo Evropské unie, stejně jako trvalé výjimky a zvláštní postavení jednotlivých nových členských států.

Sjednávání a účinky smluv

Jednotlivé zřizovací, novelizační nebo přístupové smlouvy se přijímají podobně jako jiné důležité mezinárodní smlouvy :

- po sjednání začíná proces ratifikace – vyjádření konečné vůle států být vázán sjednanou mezinárodní smlouvou,

- ratifikaci upravují ústavy členských států (souhlas parlamentu, běžným se stává referendum),

- teprve složení ratifikačních listin všech členských států umožňuje platnost nové smlouvy,

- pravidla smluv, která jsou přímo použitelná, mají, podle konstantní judikatury Soudního dvora, přímo používat soudy a úřady členských států, a to i před případnou neslučitelnou  právní úpravou vnitrostátního práva.

Externí smlouvy

Externí smlouvy jsou smlouvy, které Evropská společenství sama nebo společně se členskými státy uzavřela s dalšími (nečlenskými nebo třetími) státy nebo jinými mezinárodními organizacemi – tyto smlouvy se rovněž ve vnitrostátním prostředí členských států těší primátu.

Subsidiární smlouvy

Subsidiární (podpůrné) smlouvy jsou doplňkem práva Evropské unie – členské státy je uzavírají, aby zahájily či posílily spolupráci v záležitostech, které nespadají do kompetence Evropské unie (Evropských společenství) a jejichž společné zvládání vyžadují důsledky intenzivní hospodářské a politické integrace v jejím rámci.

Rozšiřování kompetencí Evropské unie nezřídka znamená převzetí právní úpravy vyjádřené subsidiárními smlouvami do práva primárního nebo sekundárního, případně jejich dodatečné osvojení za vlastní právo Evropské unie.

Ústavní smlouva

Smlouva o Ústavě pro Evropu byla slavnostně sjednána 29. 10. 2004, kdy má být náhradou dosavadních zřizovacích smluv a jednalo by se tak o první úplnou kodifikaci primárního práva Evropské unie (Evropských společenství)

Aby, Ústava vstoupila v platnost (podle svých ustanovení v roce 2009), musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU – ratifikovat (buď v referendu nebo hlasováním v národních parlamentech), avšak po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští  politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit.