Mezinárodní právo a právo Evropské unie III.

20.

Sekundární právo Evropských společenství

________________________________________________________

Sekundární právo Evropské unie (Evropských společenství)

Sekundární právo je „legislativou“ Evropské unie :

- zahrnuje normativní právní akty Evropské unie (Evropských společenství),

- vytvářejí ho instituce (orgány) Evropské unie na základě primárního práva,

- musí se opírat o příslušná legislativní zmocnění (primární právo) a instituce ho musí vytvářet jimi určenými legislativními procedurami,

- pravidla sekundárního práva musejí být s primárním právem v souladu.

P R A M E N Y   S E K U N D Á R N Í H O   P R Á V A

Sekundární právo zahrnuje několik typových aktů s rozličnou povahou, přičemž Ústavní smlouva počítá, ve vazbě na odstranění pilířové struktury a splynutí Evropské unie a Evropských společenství, se zjednodušením palety právních aktů a změnami jejich označení.

1. Akty prvního pilíře

Klíčovými akty prvního pilíře (sekundárního komunitárního práva) jsou nařízení a směrnice, kdy právní význam mají též právotvorná rozhodnutí a právně-politický význam pak doprovází nezávazná doporučení a stanoviska.

a) Nařízení - jsou právní akty závazné pro kohokoli, jež je podřízený jurisdikci členských          států - všem takovým subjektům mohou zakládat oprávnění a povinnosti,

- jimi určená pravidla jsou přímo účinná ve vnitrostátním právním prostředí členských států a mají absolutní přednost před veškerým neslučitelným vnitrostátním právem - přímo je mají uplatnit úřady a soudy členských států (ne vždy je to samozřejmostí),

- používají se tam, kde je nutná nebo vhodná jednotná úprava (poměry a činnost  institucí, zemědělská politika, koordinace sociálního zabezpečení, apod.),

- ústavní smlouva zamýšlí nahradit nařízení evropskými zákony.

b) Směrnice – jsou právní akty prvního pilíře určené členským státům - jejich plnění předpokládá provedení (implementaci) ve vnitrostátním právu,

- užívají se pro sblížení právních standardů týkajících se jednotného trhu, když se shledává užitečným zprostředkované působení pomocí vnitrostátního práva nebo chce ponechat prostor pro zpřesnění vnitrostátní úpravy členským státům :

a) sjednocující (unifikační) - neponechávají členským státům prostor pro odlišnou úpravu,

b) sbližující (harmonizační) - stanovují pouze základní (minimální) standard,

- mimo jiné určují technické a hygienické normy výroby a užívání zboží, standardy poskytování služeb, pracovní podmínky, standardy ochrany životního prostředí, apod.,

- pravidla směrnic mají rovněž zprostředkovaný (nepřímý) účinek, kdy se mají používat jako pomůcky pro výklad vnitrostátního práva, jež vyjadřuje jejich transpozici,

- přímo použitelného pravidla se může dovolat jednotlivec, jehož právní postavení by řádná implementace zlepšila, a to proti členskému státu, jež porušil svoji transpoziční povinnost (neřádně transponovaná směrnice)

- pravidel neprovedené směrnice se naopak nelze dovolávat proti jinému jednotlivci - účastníku právního vztahu,

- ústavní smlouva předpokládá nahrazení směrnice evropskými rámcovými zákony.

c) Rozhodnutí - některá právotvorná rozhodnutí - např. o úpravě vnitřních poměrů institucí a agentur či konkretizující úpravu nařízeními.

2. Akty druhého pilíře

Akty druhého pilíře (společná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika) jsou hlavně :

Společné strategie, postoje a akce - bez výjimek jsou určené členským státům, jež je mají splnit, a to jak zahraničně-politickými kroky, tak vnitrostátními právními opatřeními (transpozice),

- jejich okamžitý nebo nouzový přímý účinek (jako u směrnic) je ovšem vyloučen.

3. Akty třetího pilíře

Akty třetího pilíře (spolupráce soudní a vnitřní ve věcech trestních) se nazývají :

Rozhodnutí a rámcová rozhodnutí - rozhodnutí - jsou svou konkrétností podobná nařízením, avšak závazná výhradně pro členské státy,

- rámcová rozhodnutí – očekává se jejich transpozice do vnitrostátního práva, kdy jsou tak srovnatelná se směrnicemi, avšak jejich pravidla nezískávají přímý účinek při jejich nedodržení.

Soft law

V širším slova smyslu se za součást práva Evropské unie (Evropských společenství) považují též právně nezávazná doporučení a stanoviska.

Vyslovují se, jestliže Evropská unie nedisponuje příslušnou kompetencí, chybí-li nutná vůle legislativních institucí (orgánů) nebo upřednostní-li se nezávaznost, kdy se zpravidla těší nezanedbatelné politické autoritě a mohou se užít jako výkladová pomůcka.

Dokumenty legislativního procesu

Jsou to výsledky přípravné legislativní práce (návrhy, zpravodajské zprávy, stanoviska)

-  mohou být součástí široce pojatého sekundárního práva.

Administrativní praxe a judikatura

Administrativní praxe orgánů EU (Evropských společenství), přes svou důležitost při výkladu práva (např. soutěžní rozhodnutí Komise), není sekundárním právem, stejně jako pro pochopení práva společenství není mimořádně důležitá judikatura Soudního dvora.

21.

Pojem a předmět mezinárodního práva soukromého a mezinárodní prvek v mezinárodním právu soukromém

________________________________________________________

Mezinárodní právo soukromé

Mezinárodním právem soukromým se rozumí soubor právních norem, které výlučně upravují  soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem,včetně právních norem upravujících postup soudů, jiných orgánů a účastníků, a vztahy mezi nimi vznikající v řízení o občanskoprávních věcechv němž je obsažen mezinárodní prvek.

Každý stát má své mezinárodní právo soukromé, jež je součástí jeho právního řádu.

Předmět mezinárodního práva soukromého

Předmětem mezinárodního práva soukromého je tak úprava vztahů občanskoprávní povahy (vztahy práva občanského, obchodního, rodinného a pracovního) s mezinárodním prvkem a také postup soudů, jiných orgánů a účastníků v občanskoprávních věcech obsahujících mezinárodní prvek.

Obsah

Mezinárodní právo soukromé obsahuje :

a) kolizní normy – podle určitých kritérií  odkazují na právní řád některého státu, kterým se má řídit určitý právní vztah, aniž by samy bezprostředně stanovily práva a povinnosti účastníků,

b) přímé normy – naopak upravují práva a povinnosti účastníků bezprostředně (např. Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží),

c) věcné normy – hmotněprávní normy vnitrostátního původu upravující výlučně občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem, tyto však neupravují bezprostředně, ale pouze, když na ně odkazuje kolizní norma – proto             nemají povahu přímých norem,

c) procesněprávní normy – upravují postup soudů, jiných orgánů a účastníků vznikajících v řízení občanskoprávních věcech, kde se vyskytuje mezinárodní prvek (např. provést důkaz v cizině, doručení písemnosti do ciziny, účastník řízení je cizinec, apod.).

Mezinárodní prvek

Mezinárodní prvek v občanskoprávním vztahu existuje tehdy, jestliže :

a) účastníkem vztahu je zahraniční fyzická nebo právnická osoba,

b) předmětem vztahu je věc, která je v zahraničí,

c) skutečnost, se kterou jsou spojeny právní účinky, nastala v cizině (např. způsobená škoda, provedení právního úkonu, aj.).

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem lze rozlišovat podle toho, zda se jeví jako vztahy s mezinárodním prvkem jen orgánu daného státu, který je posuzuje, nebo zda se jako takové jeví orgánu kteréhokoliv státu (z hlediska kteréhokoliv posuzovatele).

Podle toho rozlišujeme soukromoprávní vztahy :

1) s relativně mezinárodním prvkem (zahraniční vnitrostátní vztahy) - vztahy mají ve všech svých prvcích vztah jen k jedinému cizímu státu - orgánům tohoto státu se jeví

jako vnitrostátní vztahy,

2) s absolutně mezinárodním prvkem - mají ve svých prvcích vztahy k dvěma nebo více státům, čímž se jeví jako vztahy s mezinárodním prvkem orgánu kteréhokoliv státu.

Prameny českého mezinárodního práva soukromého

Prameny mezinárodního práva soukromého lze z hlediska původu dělit na :

a) Normy vnitrostátního původu

Základním pramenem českého mezinárodního práva soukromého je :

- zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“)

– účelem tohoto zákona je stanovit jakým právním řádem se bude řídit soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem a dále upravuje právní postavení cizinců a postup českých orgánů v řízení s mezinárodním prvkem.

Mezinárodní prvky pak nalezneme ještě v dílčích ustanoveních norem :

- zákon, o rozhodčím řízení,

- obchodní zákoník,

- zákon o rodině,

- zákoník práce,

- zákon směnečný a šekový,

- zákon, o vynálezech a zlepšovacích návrzích,

- autorský zákon,

- Ústava – obsahuje základní ustanovení o společném a státním zřízení, které například zahrnují i institut veřejného pořádku.

b) Normy mezinárodního původu :

- smlouvy o právní pomoci,

- smlouvy v oboru rozhodčího řízení,

- smlouvy v oblasti obchodu,

- konzulární úmluvy,

- mezinárodní úmluvy upravující právní poměry vznikající při mezinárodní přepravě,

- mezinárodní úmluvy v oblasti ochrany práv autorských a průmyslových.

22.

Úprava občanskoprávních poměrů pomocí přímých a kolizních norem v mezinárodním právu soukromém

________________________________________________________

Přímé normy

Přímé normy upravují práva a povinnosti účastníků soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem bezprostředně (bez odkazu na právní řád některého státu) – dochází tak bezprostředně k jejich aplikaci, bez předchozího použití kolizní normy.

Tyto normy sjednávají obvykle mezi sebou státy a součástí právních řádů smluvních států se tak stávají nejčastěji na základě mezinárodní smlouvy.

Povahu přímých norem mají také normy, které jsou výlučně určeny pro úpravu právního postavení cizinců v soukromoprávních vztazích.

Znakem přímých norem tedy je :

- bezprostřednost úpravy – upravují práva a povinnosti účastníků a neodkazují na jiné hmotně právní normy,

- bezprostřednost použití,

- úprava vztahů s mezinárodním prvkem.

Kolizní normy

Kolizní normy podle určitých kritérií odkazují na právní řád některého státu, kterým se má řídit určitý soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem, aniž by samy bezprostředně stanovily práva a povinnosti účastníků.

Kolizní normy jsou zásadně vnitrostátního původu.

Znakem kolizních norem tedy je :

1) neobsahují věcnou úpravu - nestanoví práva a povinnosti právního poměru,

2) přikazují použití jiných (věcných) norem - odkazují na ně,

3) ohraničují oblast použití jiných norem.

Kolizní metoda

Vztahuje-li se občanskoprávní poměr ke dvěma nebo více státům (jejich právním řádům), je možná taková úprava, že se z těchto dotčených právních řádů vybere jeden, kterým se poté daný právní vztah řídí - působí zde představa, jako by dotčené právní řády byly ve střetu (v kolizi) a vzniká tak otázka, kterého z nich se má použít, jak jej vybrat a určit.

Druhy kolizních norem :

1. Samostatné a nesamostatné

a) samostatné – podle svého textu stačí samy k navázání použitelného právního řádu (např. § 3 odst. 1. ZMPS – způsobilost osoby k právům a k právním úkonům se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, jehož je příslušníkem),

b) nesamostatné – nebo-li pomocné jsou právní normy, které podle svého textu nestačí samy k tomu, aby stanovily právní řád (např. § 35 ZMPS – má-li se podle ustanovení tohoto zákona použít právního řádu, jehož ustanovení odkazují zpět na právo československé nebo dále na právo jiného státu, lze takový odkaz přijmout, odpovídá-li to rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu o který jde).

2. Základní a podpůrné

Rozlišujeme je u samostatných kolizních norem.

a) základní – např. výše uvedené ustanovení § 3 odst. 1. ZMPS,

b) podpůrné (subsidiární) – např. k výše uvedenému ustanovení § 3 odst. 1. ZMPS se připojuje jako podpůrná norma ustanovení odst. 2., které stanoví, že – činí-li právní úkon v České republice cizinec, stačí, není-li dále uvedeno něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva českého,

- pomocí podpůrné normy se tedy zachovává platnost určitého úkonu, jestliže vyhovuje právnímu řádu, který se má podle ní použít, i když podmínky stanovené právním řádem použitelným pro základní kolizní normu, splněny nejsou.

3. Jednostranné a dvoustranné

Je to nejznámější dělení kolizních norem.

a) jednostranné – vymezují oblast uplatnění jediného tuzemského právního řádu, jehož navázání dosahujeme extenzivním výkladem,

- historicky jsou starší a zejména v minulosti upravovaly celé systémy mezinárodního práva soukromého,

b) dvoustranné – pomocí HRANIČNÍHO URČOVATELE navazují na kterýkoliv možný právní řád, jehož určení záleží na situaci v konkrétním případě,

- moderní kodifikace mezinárodního práva soukromého na nich spočívají, jednostranné jsou výjimkou.

HRANIČNÍ URČOVATELÉ

Hraničním určovatelem je určitá skutečnost významná pro daný druh právních vztahů označených v rozsahu kolizní normy, která rozhoduje o určení práva, kterého se má použít pro jejich úpravu.

Hraniční určovatelé jsou např. :

- lex patriae (státní příslušnost) - je rozhodná zejména pro otázky způsobilosti k právům a k právním úkonům v právu rodinném a v právu dědickém,

- lex rei sitae (poloha věci) - je označení pro právo platné v místě, kde je určitá věc,

- lex loci contractus (místo uzavření smlouvy) - použije se práva místa uzavření smlouvy jako kolizního kritéria,

- lex loci damnum infecti (místo, kde vznikla škoda) – používá se pro případy náhrady škody k níž došlo jinak, než porušením povinnosti ze smlouvy nebo jiného závazku, aj.

23.

Obecná část mezinárodního práva soukromého

________________________________________________________

Obecná část mezinárodního práva soukromého

Obecná část mezinárodního práva soukromého zahrnuje :

- pojem a předmět mezinárodního práva soukromého,

- prameny mezinárodního práva soukromého,

- metody právní úpravy (kolizní a přímá),

- postavení cizinců v soukromoprávních vztazích.

* Na tuto otázku lze tedy v podstatě odpovídat dle otázek č. 21 a č. 22.

24.

Kolizní norma, funkce a druhy – v mezinárodním právu soukromém

________________________________________________________________

Kolizní normy

Kolizní normy podle určitých kritérií  odkazují na právní řád některého státu, kterým se má řídit určitý soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem, aniž by samy bezprostředně stanovily práva a povinnosti účastníků.

Kolizní normy jsou zásadně vnitrostátního původu.

Znakem kolizních norem tedy je :

1) neobsahují věcnou úpravu - nestanoví práva a povinnosti právního poměru,

2) přikazují použití jiných (věcných) norem - odkazují na ně,

3) ohraničují oblast použití jiných norem.

Kolizní metoda

Vztahuje-li se občanskoprávní poměr ke dvěma nebo více státům (jejich právním řádům), je možná taková úprava, že se z těchto dotčených právních řádů vybere jeden, kterým se poté daný právní vztah řídí - působí zde představa, jako by dotčené právní řády byly ve střetu (v kolizi) a vzniká tak otázka, kterého z nich se má použít, jak jej vybrat a určit.

Druhy kolizních norem :

1. Samostatné a nesamostatné

a) samostatné – podle svého textu stačí samy k navázání použitelného právního řádu (např. § 3 odst. 1. ZMPS – způsobilost osoby k právům a k právním úkonům se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním  řádem státu, jehož je příslušníkem),

b) nesamostatné – nebo-li pomocné jsou právní normy, které podle svého textu nestačí samy k tomu, aby stanovily právní řád (např. § 35 ZMPS – má-li se podle ustanovení tohoto zákona použít právního řádu, jehož ustanovení odkazují zpět na právo československé nebo dále na právo jiného státu, lze takový odkaz přijmout, odpovídá-li to rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu o který jde).

2. Základní a podpůrné

Rozlišujeme je u samostatných kolizních norem.

a) základní – např. výše uvedené ustanovení § 3 odst. 1. ZMPS,

b) podpůrné (subsidiární) – např. k výše uvedenému ustanovení § 3 odst. 1. ZMPS se připojuje jako podpůrná norma ustanovení odst. 2., které stanoví, že – činí-li právní úkon v České republice cizinec, stačí, není-li dále uvedeno něco jiného, je-li k úkonu způsobilý podle práva českého,

- pomocí podpůrné normy se tedy zachovává platnost určitého úkonu, jestliže vyhovuje právnímu řádu, který se má podle ní použít, i když podmínky stanovené právním řádem použitelným pro základní kolizní normu, splněny nejsou.

3. Jednostranné a dvoustranné

Je to nejznámější dělení kolizních norem.

a) jednostranné – vymezují oblast uplatnění jediného tuzemského právního řádu, jehož navázání dosahujeme extenzivním výkladem,

- historicky jsou starší a zejména v minulosti upravovaly celé systémy mezinárodního práva soukromého,

b) dvoustranné – pomocí HRANIČNÍHO URČOVATELE navazují na kterýkoliv možný právní řád, jehož určení záleží na situaci v konkrétním případě,

- moderní kodifikace mezinárodního práva soukromého na nich spočívají, jednostranné jsou výjimkou.

HRANIČNÍ URČOVATELÉ

Hraničním určovatelem je určitá skutečnost významná pro daný druh právních vztahů označených v rozsahu kolizní normy, která rozhoduje o určení práva, kterého se má použít pro jejich úpravu.

Hraniční určovatelé jsou např. :

- lex patriae (státní příslušnost) - je rozhodná zejména pro otázky způsobilosti k právům a k právním úkonům v právu rodinném a v právu dědickém,

- lex rei sitae (poloha věci) - je označení pro právo platné v místě, kde je určitá věc,

- lex loci contractus (místo uzavření smlouvy) - použije se práva místa uzavření smlouvy jako kolizního kritéria,

- lex loci damnum infecti (místo, kde vznikla škoda) – používá se pro případy náhrady škody k níž došlo jinak, než porušením povinnosti ze smlouvy nebo jiného závazku, aj.

25.

Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – práva věcná

________________________________________________________

Věcná práva (věcný statut)

Věcná práva zařazujeme s průmyslovými a autorskými právy mezi práva absolutní, které působí proti třetím osobám – každá třetí osoba je povinna zdržet se zásahů do výkonu těchto práv.

Význam polohy věci

Centrem právních vztahů je zde věc, kdy její poloha je skutečností, která je pro každého účastníka smluvních poměrů většinou snadno zjistitelná. Právní řád určený podle polohy věci (lex rei sitae) se užívá u nemovitostí po staletí, kdy se někdy o něm hovoří jako o mezinárodněprávním obyčeji.

České právo v ustanovení § 5 ZMPS stanoví, že věcná práva k nemovitostem i k věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo ve zvláštních předpisech není stanoveno jinak, právem místa, kde věc je.

U movitých věcí je však na rozdíl od nemovitostí používání práva polohy věci jako hraničního určovatele výsledkem historického vývoje.

České právo zároveň v ustanovení § 6 ZMPS stanoví, že vznik a zánik věcných práv k věcem movitým se řídí právem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva.

Výhrada vlastnického práva

Výhrada vlastnického práva je situace, kdy dochází k přechodu vlastnického práva k prodané věci později, než stanoví obecně zákon (např. zaplacení všech splátek).

V převládající praxi výhrada vlastnického práva, která nesplňuje podmínky stanovené pro ni právem místa nové polohy věci, nebrání přechodu vlastnického práva, jestliže jsou splněny ostatní skutečnosti stanovené pro přechod vlastnického práva na kupujícího – výhrada se tak stává bezúčinnou k určitému zmírnění těchto důsledků.

§ 12 ZMPS stanoví, že ve vztahu mezi stranami smlouvy se smlouvy řídí obligačním statutem smlouvy – tedy stejným právem jako smlouva.

Přepravované věci

V případě přepravované věci z jednoho státu do jiného (jestliže přeprava již započala a ještě neskončila) vzniká kolizní problematika, pokud v průběhu přepravy dojde ohledně takové věci k právní skutečnosti, která je rozhodná pro vznik nebo zánik věcného práva k ní.

Vzhledem k tomu, že tomuto zvláštnímu stavu nevyhovuje hraniční určovatel místa polohy věci, tak se na místo toho doporučuje jakási fikce hraničních určovatelů – právo určené státní příslušností vlastníka a právo místa odeslání.

§ 6 ZMPS stanoví, že jde-li o věc, která se podle smlouvy přepravuje, posuzuje se vznik a zánik těchto práv podle místa, odkud byla věc odeslána – české právo tak používá právo místa odeslání.

Vydržení

Vydržením, zejména vlastnického práva k movité věci, může dojít ke změně místa polohy věci - jejím přemístěním z jednoho státu do jiného, poté, kdy již započala běžet vydržecí doba, ale ještě neskončila.

§ 8 ZMPS stanoví, že vydržení se řídí právem místa, kde byla věc na počátku vydržovací doby - vydražitel se však může dovolat právního řádu státu, na jehož území se vydržení konalo, jestliže od doby, kdy věc byla v tomto státě, jsou podle právního řádu tohoto státu splněny všechny podmínky vydržení.

26.

Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – závazkové právo

________________________________________________________________

Závazkové právo

Závazkový poměr s mezinárodním prvkem se zásadně řídí stejným právem od svého vzniku až do svého zániku – obligační statut, přičemž si účastníci smlouvy mohou zvolit právo, kterým se budou řídit jejich vzájemné závazkové vztahy.

Nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, pak se jejich závazkové vztahy řídí právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu, přičemž se zpravidla řídí :

a) smlouvy kupní a smlouvy o dílo – právem místa, kde je sídlo (bydliště) prodávajícího nebo zhotovitele díla v době uzavření smlouvy,

b) smlouvy o nemovitostech – právem místa, kde se nemovitost nachází,

c) smlouvy o dopravě (přepravě, zasílatelské, apod.) – právem místa, kde má dopravce nebo zasílatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy,

d) smlouvy pojistné – právem sídla (bydliště) pojistitele v době uzavření smlouvy,

e) smlouvy příkazní a jim podobné – právem místa,kde má sídlo (bydliště) ten, kdo provádí příkaz, v době uzavření smlouvy,

f) smlouvy o obchodním zastoupení a o zprostředkování – právem místa, kde má sídlo (bydliště) osoba, pro kterou zástupce nebo zprostředkovatel vykonává činnost, v době uzavření smlouvy,

g) smlouvy o vícestranných výměnných obchodech – právním řádem, jehož použití nejlépe odpovídá uspořádání těchto vztahů jako celku.

- Jiné smlouvy – zpravidla právním řádem státu, v kterém mají obě strany sídlo (bydliště),

- nemají-li toto ve stejném státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, pak právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena,

- byla-li smlouva uzavřena mezi nepřítomnými, pak právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.

- Movité věci – pokud jde o movité věci, řídí se ve vztahu mezi stranami výše uvedeným určeným právním řádem ((a) – g))) také otázky :

1) okamžik, od kterého na nabyvatele přechází oprávnění nakládat věcí,

2) okamžik, od kterého má nabyvatel právo na plody a užitky převáděné věci,

3) okamžik, kterým nebezpečí škody na převáděné věci přechází na nabyvatele,

4) okamžik, kterým právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti s převáděnou věcí přechází na nabyvatele,

5) výhrada vlastnického práva k převáděné věci.

Změna, zajištění a následky porušení závazků

Pro změnu závazků, pro jejich zajištění i následky jejich porušení platí právní řád, kterým se řídí příslušný závazek sám, pokud z úmyslu účastníků nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného.

Promlčení závazkových práv

Promlčení závazkových práv se řídí stejným právním řádem jako závazkové právo samo.

Náhrada škody

Z hlediska kolizního rozlišujeme, zda ke škodě došlo :

a) v důsledku porušení povinnosti ze smlouvy a jiných právních úkonů

V tomto případě se použije právo, kterým se řídí poměr založený příslušnou smlouvou nebo jednostranným právním úkonem.

b) porušením povinnosti vyplývající z obecně závazného právního předpisu nebo v případech, kdy zákon ukládá povinnost k náhradě škody bez zřetele na zavinění např. při škodě způsobené provozem dopravními prostředky)

V tomto případě jsou dvě možnosti, z nichž výběr provádí soud, který o nároku

rozhoduje :

1) nárok na náhradu škody se řídí právem místa, kde škoda vznikla,

2) nárok na náhradu škody se řídí právem místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody.

Náhrada škody v důsledku pracovního úrazu spadá do problematiky pracovního poměru a proto se pro ni použije právo rozhodné pro právo vyplývající z pracovní smlouvy.

27.

Cizinecké právo a postavení cizinců v řízení – v mezinárodním právu soukromém

________________________________________________________

Úprava cizineckého práva v mezinárodních smlouvách

Ustanovení o postavení příslušníků a právnických osob v mezinárodních smlouvách se vyskytují v obvyklých formulacích, které bývají označovány jako doložky o právních režimech :

1. Doložka paritní (národní) – poskytuje příslušníkům jiného smluvního státu zacházení jako s vlastními občany – cizincům se poskytuje tuzemský režim.

2. Doložka nejvyšších výhod – zajišťuje účastníkům druhého smluvního státu požívání všech výhod, které se poskytují v určité vymezené oblasti vztahů nebo se kdykoliv v budoucnosti poskytnou účastníkům kteréhokoliv třetího státu – nebudou mít ve vymezené oblasti vztahů horší postavení, než mají nebo kdykoliv v budoucnosti budou mít příslušníci kteréhokoliv třetího státu.

Účinky doložky nastávají automaticky pouho skutečností, že příslušníkům kterékoliv třetího státu se poskytly ve vymezené oblasti.

Právním základem pro poskytování nejvyšších výhod je původní smlouva, v níž je doložka obsažena.

Vnitrostátní úprava cizineckého práva

Do mezinárodního práva soukromého se zahrnují jen normy upravující postavení cizinců ve vztazích, jež jsou občanskoprávní povahy (občanskoprávní, obchodní, rodinné a pracovní).

Cizinci mají v oblasti svých osobních a majetkových práv, stejná práva a povinnosti jako čeští občané – zásada rovného postavení cizinců s vlastními občany.

Obdobně to platí i pro právnické osoby.

Vzájemnost

V případě, že cizí stát nakládá se státními občany České republiky jinak než se svými příslušníky, může ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými českými orgány rozhodnout, že neposkytne příslušníkům tohoto státu rovné postavení s vlastními občany v oblasti osobních a majetkových práv.

Pro vzájemnost však není třeba, aby měl český občan v druhém státě možnost používat stejného konkrétního práva, jaké má mít příslušník tohoto státu v České republice, ale postačí, že cizí stát s ním zachází stejně jako s vlastním příslušníkem – jde o formální vzájemnost.

Materiální vzájemnost

Při materiální vzájemnosti se poskytnutí určitého práva nebo výhodného postavení cizímu příslušníkovi váže na to, že jeho stát poskytuje v případech stejného druhu totéž právo nebo totéž výhodné postavení českým občanům – tato materiální vzájemnost se uplatňuje v oblasti mezinárodního práva procesního (např. při osvobození od soudních poplatků a záloh).

Ministerstvu zahraničních věcí přísluší rozhodnutí o nepoužití vzájemnosti – má volnou úvahu (může), aby mohlo postupovat s ohledem na zahraničněpolitické zájmy státu.

Postavení cizinců v řízení (vnitrostátní úprava)

Cizinec má v řízení, které se vede podle českých procesních předpisů, stejné postavení jako tuzemský účastník – ustanovení § 48 ZMPS stanoví, že všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv.

Tato zásada však nebrání tomu, aby v některých směrech bylo jejich postavení upraveno odlišně, a to zejména v těchto případech :

a) procesní způsobilost – procesní způsobilost cizince se řídí právem státu, jehož je příslušníkem, avšak postačí má-li procesní způsobilost podle českého práva (nemusí mít způsobilost, která platí pro českého účastníka),

- procesní způsobilost právnických osob se posuzuje podle práva státu, podle něhož byla zřízena,

b) osvobození od soudních poplatků a záloh – toto platí v případě, že je zaručena vzájemnost (materiální), včetně ustanovení bezplatného právního zástupce,

- prohlášení o vzájemnosti vydává ministerstvo spravedlnosti a je závazné pro soudy i jiné státní orgány,

c) návrh na zahájení řízení i bez závažného důvodu – toto může vést k poškození tuzemského účastníka, jemuž vzniknou v důsledku řízení náklady, i když cizinec nebude mít v řízení úspěch,

- proto § 51 ZMPS stanoví, že cizinci, který se domáhá rozhodnutí o majetkovém právu, uloží soud na návrh odpůrce (jen na jeho návrh), aby složil soudem určenou jistinu za náklady řízení – jsou však výjimky, kdy ZMPS stanoví, že nelze jistinu složit (např. materiální vzájemnost, dostačují nemovitý majetek v České republice, aj.).

28.

Pojem a předmět mezinárodního práva procesního

________________________________________________________

Mezinárodní právo procesní

Mezinárodním právem procesním se rozumí soubor právních norem, které upravují  postup soudů, jiných orgánů a účastníků a vztahy mezi nimi vznikající v řízení o občanskoprávních věcech, v němž se vyskytuje mezinárodní prvek.

Mezinárodní prvek

Mezinárodní prvek v těchto případech může spočívat zejména v tom, že účastník řízení je cizinec nebo má bydliště v zahraničí – v řízení je třeba vykonat určitý procesní úkon v zahraničí, doručit předvolání k jednání, vyslechnout svědka, aj.

Předmět mezinárodního práva procesního

V mezinárodním právu procesním se zásadně postupuje podle tuzemských procesních předpisů. Do mezinárodního práva procesního pak zařazujeme tyto skupiny právních norem :

- normy upravující pravomoc tuzemských soudů,

- normy upravující postavení cizinců v  řízení

- normy upravující zjišťování cizího práva, vzájemnosti a důkazní moc cizozemských veřejných listin,

- normy upravující právní pomoc ve styku s cizinou,

- normy upravující uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí,

- normy upravující rozhodčí řízení v mezinárodním styku,

- normy upravující uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů.

Z výše uvedených norem tedy vyplývá to co upravuje mezinárodní právo procesní.

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem lze rozlišovat podle toho, zda se jeví jako vztahy s mezinárodním prvkem jen orgánu daného státu, který je posuzuje, nebo zda se jako takové jeví orgánu kteréhokoliv státu (z hlediska kteréhokoliv posuzovatele).

Podle toho rozlišujeme soukromoprávní vztahy :

1) s relativně mezinárodním prvkem (zahraniční vnitrostátní vztahy) - vztahy mají ve všech svých prvcích vztah jen k jedinému cizímu státu - orgánům tohoto státu se jeví jako vnitrostátní vztahy,

2) s absolutně mezinárodním prvkem - mají ve svých prvcích vztahy k dvěma nebo více státům, čímž se jeví jako vztahy s mezinárodním prvkem orgánu kteréhokoliv státu.

Prameny mezinárodního práva procesního

Prameny mezinárodního práva procesního lze z hlediska původu dělit na :

a) Normy vnitrostátního původu

Základním pramenem českého mezinárodního práva procesního je :

- zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním

– druhá část (§§ 37-68) –upravuje právní postavení cizinců a postup českých orgánů v řízení s mezinárodním prvkem,

- zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - §§ 36 – 40.

b) Normy mezinárodního původu

Je třeba brát v úvahu ustanovení § 2 a § 47 ZMPS – zásada priority mezinárodních smluv.

Ustanovení mezinárodního práva procesního obsahují :

- mnohostranné a dvoustranné smlouvy upravující právní pomoc (právní vztahy), uznání

a výkon rozhodnutí,

- mezinárodní smlouvy v oboru rozhodčího řízení,

- další mnohostranné úmluvy v oblasti mezinárodní přepravy,

- Vídeňská úmluva o diplomatických stycích a o konzulárních stycích, aj.

29.

Zásady mezinárodního práva procesního

________________________________________________________

Zásady mezinárodního práva procesního

České mezinárodní právo procesní je ovládáno jednak zásadami obecnými (materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, projednací, veřejnosti, apod.), které platí i pro řízení s cizím prvkem konaným před českými soudy, a jednak zásadami zvláštními :

1. Zásada priority mezinárodních smluv

Tato zásada je obsažena v ustanovení § 2 ZMPS, podle kterého má přednost smlouva, kterou je Česká republika vázána, před vnitrostátní úpravou – tímto je vyloučena kolize v případě úpravy stejné věci mezinárodní smlouvou i zákonem.

2. Zásada lex fori