Odkaz římské právní kultury
Zásadní odkaz právní vědy: usilovat o to, aby právo se stalo nástrojem dobrých vztahů mezi lidmi a tím i nástrojem spravedlnosti. Římané tohoto cíle dosahovali především důrazem na nedotknutelnost práva jednotlivce nakládat svým majetkem, ohled na skutečnou vůli jednajícího a úcta k ní, a v konečných fázích vývoje i odpor ke každému zbytečnému formalismu. Římské soukromé právo bylo jako první v dějinách právem svobodně jednajících lidí.
Zásady, pravidla nebo pořekadla znějí povědomě –římské právo se objevuje i v našem právním systému.
Řím v době královské
Uvedené období charakterizují historikové jako temné, nespolehlivě doložené období, od pol. 8. století do 5. stol. před n.l.nevelké teritorium při ústí řeky Tiberu, v čele vojenští velitelé, v latině „reges“ – králové, proto království. Patrně: společnost rodová, příslušnost k rodu determinuje postavení jednotlivce v soukromém i veřejném životě, kolektivní subjekt držby nemovitostí, podle rod se organizuje armáda. Náčelník rodu předsedá rodovému soudu. Jako v Řecku do fratrií, organizace do kurií = 10 příbuzných rodů k účelům vojenským, náboženským a politickým, 10 kurií = kmen = tribus, podle tradice vznikl spojením tří rodů. Orgány – zřejmě stejné jako v podobných vývojových stadiích u Řeků, Slovanů či Germánů. Lidová shromáždění, o válce a míru, přijetí nových do kmenového svazu, testament, adopce, volba úředníků. Senát, obsazovaný stařešiny rodů, funkce poradní a výkonné, 300 členů. Úředníci – především král (nebyl monarcha, natož abolutní, ale lidový orgán, který reprezentoval navenek, nejvyšší veliktel armáy, nejvyšší pontifika vrchní soudce) a pontifikové = kněží, bděli nad dodržováním zvykových a obyčejových norem, nejen pravidla kultová, ale i světská. Právní věda pěstovaná jako tajná, laikům nepřístupná). Ius civile Papirianum – zřejmě podvrh – sbírka soukromého práva pořízená za republiky, nicméně zřejmě obsahuje i normy z období královského.
Řím v době republiky
V době republiky dochází k přeměně na organizaci principů majetkových a územních, podle tradice šestý král Servius Tulius v průběhu 6. a 5. století (tradice 753 Romulus a Remus). 2 nové typy lidových shromáždění – centurijní a tributní. Centurijní podle majetkové diferenciace – původně vojenská shromáždění, po reformě jednotka hlasovací a daňová. Organizováno na timokratickém principu (= politické zvýhodňování majetných občanů). Přijímala zákony, volila nejvyšší úředníky, rozhodovala o vyhlášení války, soudila hrdelní zločiny, udělovala občanství. Tributní – podle územního principu, podle městských a venkovských okresů. Stejná pravomoc, ale záležitosti méně závažné = comitia leviora = lehčí. Zvláštní typ – comitia plebis, patriciúm nepřístupná. Nejprve podle kurií, poté podle tribuí. Usnesení nejprve zavazovala plebeje, od roku 287 př.n.l. závazná obecně. Lidová shromáždění pokládána za nejvyšší orgán římského státu, respektovala veškerý Populus Romanus, toto měl manifestovat i název „Res publica“= zprvu však pouze věc veřejná nebo veřejný majetek, ve významu stát až na konci republikánského období, jako zvláštní forma vlády pouze v protikladu k vládě císařské. Pouze teoreticky = převaha lidí zámožných a společensky vlivných, uměly shromáždění obejít – negramotnost účastníků při hlasování tabulkami.. jak se stát rozrůstal, zúčastňovali se především Římané a ne ti z okresů, korupce, zejména kupování hlasů voličů. Republika, ale ne demokratická, ale aristokratická, otrokářského typu, zajišťující panství patricijsko-plebejské otrokářské oligarchii. Magistratury – nejvyšší státní úřady. Namísto královské moci dvojice nejvyšších úřadníků .Konsulové, zpočátku se jmenovali praetoři – velitelé armády. Podle tradice poslední král Tarquinius Superbus vyhnán roku 510 př.n.l. Volilo lidové shromáždění – princip volitelnosti, annuity, kolegiality, bezplatnosti (za pozdějších dob republiky navíc vysoké náklady při volební agitaci) Vykonávat úřad = pocta, honor, z toho honores = úřady, ius honorarium = právo vznikající z činnosti úředníků. Omezovaly imperium = nejvyšší rozkazovací a zakazovací moc. Ius intercessionis – právo zakročit a zabránit provedení plánu, se kterým všichni členové kolegia nevyslovili souhlas.
Diktátor: za politicky či vojensky napjaté situace, jediný všemocný vládce, měl zjednat co nejrychleji pořádek i za cenu porušování občanských práv a svobod. Měl jedinou povinnost – zvolit si zástupce, jinak jej neomezovalo vůbec nic. Proto zanikala diktatura dosažením účelu (porážkou nepřítele), skončením úřední lhůty konzula, který diktátora jmenoval, jinak po šesti měsících od vzniku diktatury. Diktatury docela časté, poslední 202 př.n.l., pozdější Sullova 82 a Caesarova 47 př.n.l. jsou už jiného typu, nástup monarchistického typu vlády. Konzulové byli zejména vojenští velitelé a tedy byli často mimo Řím, nutnost úředníků, kteří budou na dosah. Pol. 5. století – censoři (censores duo, ulehčit konzulům od evidence římských občanů, spravovali některé úseky státních financí, spravovali doly atd, hlavně vedli seznam člnů senátu. Při zápisu měli funkci pouze formální, ale při vylučování mohli uplatňovat své právo dozírat nad mravy římských občanů a udělovat tzv. censorskou důtku, nota censoria. Z pohledu právního vývoje mnohem důležitější, 367 př.n.l. praetor (později praetor urbanus) jako „menší kolega“ po bok konsulů, rozšiřoval jejich kolegium. Stejné pravomoci, ale především péče o řádnou správu, zejména o veřejné a soukromé soudnictví a aplikaci práva vůbec. Od roku 242 př.n.l. byli voleni další praetoři – především „praetor peregrinus“, pravomoci, jurisdikce ve sporech Římanů s cizinci či ve sporech cizinců, kteří se podřídili římskému soudu. Další do čela nových provincií jako správci – praesides. Posléze pdo čela provincií ne úředníci noví, ale po skončení magistratur v Římě odcházející úředníci – proconsulové, propraetoři. Vedle vyšších magistratur s imperiem i nižší s tzv. potestas – nižší nařizovací pravomoc. Volila comitia leviora. Také annuita, kolegialita, bezplatnost. Kvestoři (např. stíhali hrdelní zločiny, spravovali státní pokladnu.. Kurulští aedilové - kolegium spolu s plebejskými aedily, na starosti především policejní služby. Kurulští soudní pravomoc ve věcech tržních, právo užívat zvláštní soudcovské křeslo = curulis, podle toho jejich jméno. Aedilové plebejští - Úřednická/politická kariéra: kvestor, kurulský aedil, praetor, konzul (Censor neměl imperium.)
Plebejší úředníci: plebejové nebyli dostatečně silní, aby se mohli prosadit na významná místa ve státním aparátu, ale ani tak slabí, aby se museli spokojit s postavením úplně podřízeným. Plebejští aedilové, spolu s kurulskými dohlíželi především na klid a pořádek ve městě. Plebejští tribuni, obvykle jich bývalo 10. Původně žádná pozitivní pravomoc, pouze měli hájit práva a zájmy plebejů. K tomuto cíli nejprve ius auxilii (právo pomáhat postiženým) později ius intercessionis (právo vetovat všechna opatření patriciů, která by škodila plebejům) a nakonec i ius coercendi (právo trestat každého, kdo neuposlechl příkaz tribuna). Právo veta tribuny využívané snad nejvíce ze všech magistrátů, i navzájem proti sobě – využíváno senátem a ostatními magistráty v politických bojích.
Magistrátům k ruce – apparitores = pomocný personál, sluhové, písaři, hlasatelé…Jejich postavení neznamenalo poctu, spíš se jimi opovrhovalo. Zřízenců málo, po dlouhá staletí tendence magistrátů vyřizovat úřední záležitosti pokud možno sami a bez písemností. Veřejné i soukromé písemnosti jsou příznačné spíš až pro finální stadia vývoje římského práva.
Senát – původně sborový orgán rodových stařešinů, postupně podmínkou členství úspěšně ukončená magistratura – rada bývalých státních úředníků, nejprve jen bývalí konsulové a praetoři, později i aedilové a i kvestoři (tak se stal senátorem Marcus Tullius Cicero, římský řečník, politik a filozof.) Nevolí se, doživotní členství na základě zápisu do alba senátorů, seznamů, které vedli konzulové, později censoři. Za republiky 300 členů, podle ústavy orgán pouze poradní, ale ve skutečnosti jinak – senát spravoval státní finance, kontroloval hospodaření státním majetkem, vedl zahraničně-politická jednání, hlavní slovo ve věcech kultu, ve sféře vlivu armáda. Stabilní složení oproti každý rok jiným magistraturám nebo víceméně pasivním, korumpovaným lidovým shromážděním.
Rozdíl mezi patricii x plebejci
Již v prvních pramenech se objevují dvě sociální skupiny, stojící navzájem v nepřátelském postavení a bojující spolu o moc. Patrně patriciové starousedlíci, rodově organizované obyvatelstvo, a plebejové cizí element, příslušníci středoitelských kmenů, kteří přišli do Říma za obchodem nebo jako zotročení zajatci, případně obyvatelé Římany nově obsazených území. Vyloučeni z účasti na lidových shromážděních, zbaveni vlivu na řízení veřejných záležitostí, ale mohli majetek, konat službu ve zbrani a provozovali řemesla a jednoduché obchodní transakce. Časem vlastní rodová organizace, ale ve veřejných věcech v závislosti na patriciích, zkracováni na majetkových i rodinných právech. Ostrý boj po dlouhá staletí. Postupně se však špičky plebejské třídy propracovaly i na nejvyšší místa ve státě – od roku 367 př.n.l. konzulát (jeden z nich plebej), roku 337 př.n.l. praetura, lex Canuleia zrušila roku 445 př.n.l. zákaz sňatků mezi patricii a plebeji, roku 287 př.n.l. plebiscita obecně závazná, a od cca 250 př.n.l. plebiscita hlavní formou římského zákonodárství. V té době zámožní plebejové splynuli s patricijskou aristokracií do třídy zvaná nobilita nebo do druhé nejvyšší třídy jezdců, a výraz plebs ztratil svůj původní význam a nadále se používá jen ve smyslu chudina, především městská.
Psané římské právo
Psané římské právo se poprvé objevuje v době republiky okolo roku 449 př. l.l. v podobě Zákona dvanácti desek. Zákon vznikl zřejmě jako kompromis mezi římskými patricii a plebeji. Plebejové, jako vrstva obyvatel stojící v té době mimo tradiční římské rodové zřízení a tedy požívající oproti patriciům méně práv a výsad, požadovala sepsání obyčejového práva, neboť patriciové nepsané právo na soudech svévolně vykládali a různými způsoby zneužívali. Zákon sepsala podle legendy desetičlená komise decemvirů, kterou na jeden rok zvolilo lidové shromáždění. Po tuto dobu komise soustředila ve svých rukou veškerou politickou moc ve státě, protože další úřady toho roku nefungovaly. Komise pracovala rychle a po skončení ročního období bylo hotovo deset tabulí kodifikovaných zvykových norem. Byly předloženy lidu k posouzení a zákon se prý obecně líbil, jen se zdálo, že ještě mnoho ustanovení chybí. Proto byli decemvirové v trochu pozměněném složení zvoleni znovu. Druhé kolegium sepsalo obyčeje ještě na dvě další desky, ale nepředložilo je ke schválení, využilo svého mimořádného postavení a pokusilo se nastolit tyranii. Vzbouření lidu tehdy uzurpátory smetlo, ale dvě desky zákonů byly posléze schváleny a všechny desky byly vystaveny na foru, aby do jejich textu mohl každý občan nahlížet. Na foru zůstaly až do roku 390 př.n.l., kdy vzaly za své při vpádu Gallů a již nebyly obnoveny. Zákon se od počátku těšil mimořádné autoritě, rychle se vžilo, že každý inteligentní Říman znal jeho text zpaměti. Právo dědické bylo zaměřeno na mužské potomky schopné založit rodinu. Nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Obligační právo dávalo věřiteli moc nad osobou dlužníka (ta se časem velmi zmírnila). Pro obligaci byla primární vynutitelnost majetkovou exekucí. V římské rodině byl držitelem práv otec rodiny, který měl nad manželkou a potomky výlučnou moc. Právo je zde v typicky raném stádiu, tj. trest je považován za pomstu, ale má odpovídat míře provinění. Desky obsahovaly normy ze širokého okruhu právních vztahů – právo procesní, rodinné, sousedské, správní, trestní, dědické. V některých ohledech se jednalo o normy velmi jednoduché, primitivní (přeci jen vznikaly a sloužily v podmínkách agrární společnosti), jiné zase překvapivě pokrokové (zákon obsahoval vyvinutou úpravu dědění ze závěti, dědictví ze zákona bylo pouze podpůrné, stejně jako je tomu dnes). Jednalo se však především o normy sporné nebo nové, ještě obecně nedostatečně známé.
Zákon dvanácti desek
Po vydání Zákona dvanácti desek byly na dvě další století hlavními prameny práva interpretace kněžích (pontifiků) a zákony lidového shromáždění. Pontifikové byli až do třetího století našeho letopočtu byli výlučnými znalci práva, kteří své vědomosti pečlivě střežili a mezi sebe nikoho nepustili. Postupně od 3. století pronikají laici a římské právo se nakonec stává disciplínou ryze laickou. Vydání zákona bylo podnětem k rozsáhlé činnosti interpretační. Zákon totiž obsahoval především pouze rámcová a mnohdy neúplná pravidla, jindy pravidla, která časem přestala vyhovovat potřebám doby. Zde tedy nastupoval výklad, který obratným propojením existujících zásad a stávajících institucí dokázal vytvářet instituce nové. Krásným případem je toho je vyvázání (emancipace) syna z otcovské moci. Otcovská moc zejména v dobách starého Říma byla instituce jen tak nevídaná – Gaius ve své učebnici uvádí, že je jediná svého druhu na světě, že nikde jinde nemá otec nad svými potomky tak bezhraniční, absolutní moc. Římský otec měl nad svými dětmi pravomoc doslova bez hranic, postavení dětí bývalo přirovnáváno k postavení otroků. Zajímavé je, že absolutní moc, kterou měl otec nad svými potomky, se omezovala jenom na sféru práva soukromého. Ve sféře veřejné měly děti všechna práva, synové například mohli být voleni i do těch nejvyšších státních úřadů, nicméně ve zdech otcovského domu byli současně naprosto podřízeni libovůli svého otce. Otec míval právo nad životem a smrtí svých dětí, právo nepřijmout dítě do rodiny, případně právo dítě prodat - teprve počátkem 4 století n.l. se toto právo omezilo pouze na děti novorozené.
Nicméně zpět ke kněžské interpretaci práva. Zákon dvanácti desek stanovil otcovskou moc jako doživotní, nicméně zároveň stanovil, že trojí prodej syna cizímu člověku vede k jejímu zániku. Pontifikové obratnou interpretací a spojením trojího formálního prodeje a prodeje zpět vytvořili zcela nový nástroj k dobrovolnému rozvázání otcovské moci a osvobození syna, který původní zákon vůbec neznal a nepředvídal.
Komiciální legislativa – zákony lidového shromáždění – Pevná soustava pravidel – iniciativa konsulové, praetoři a plebejští tribunové, někdy i censoři, měli i právo svolávat k jednání. Návrh bylo třeba zveřejnit spolu s termínem jednání, alespoň 24 dní, pak se neformálně diskutovalo s lidmi, zda návrh projde, bylo možno ho volně zase stáhnout. Nepřicházely v úvahu jakékoli úpravy, škrty, doplňky. Proto se zavedla praxe spojovat ustanovení různého charakteru, např. opatření nepopulární s vítaným. Lex Caecilia Didia roku 98 př.n.l. – zákon pokud možno monotematický, zákaz spojovat rozdílná ustanovení v jeden celek. Zákony ihned platné a obvykle také ihned účinné, žádná zvláštní forma publikace, předpokládalo se, že od okamžiku recitace osnovy zákona (před schvalováním) je každý občan se zákonem obeznámen. Zákony dostávaly názvy podle rodového jména navrhovatele, např. zákony Caesarovy byly. Schválené zákony se vyrývaly na kovové desky a ukládaly do archivu, několik se jich dochovalo. Tři části zákonů, skládající se z technických dat, vlastního ustanovení, postihu. Podle sankce se dělily na: bez sankce, jednání trestné, ale platné, trestné a neplatné jednání. Pokud jde o zákony různého stáří, už zákon 12 desek stanovil, že „Cokoli by národ později ustanovil, to budiž právem a správné.
Právo honorární
Zejména v posledních dvou stoletích republiky se právo honorární mohutně rozvinulo, a je pozoruhodné, že se tak dělo vlastně protiústavním způsobem – jediný „ústavní“ viz výše. Na vývoj republikánského, především soukromého, práva měli veliký vliv praetor, správci provincií a kurulští aedilové, a to následujícím způsobem: Soukromé soudní řízení se dělilo na dvě stadia: in iure a apud iudicem. První se odbývalo před praetorem. Praetor nejprve prozkoumal podání sporných stran, zvážil, jestli je nárok žalobce legální, tedy se dotýká o Zákon 12 desek nebo jinou normu civilního práva a zvážil, zda námitky žalovaného nejsou tak pádné, aby jaksi již předem vylučovaly jeho odsouzení. Pak dal stranám vybrat z alba soudců soudce. Strany mezi sebou určily, co je sporné, praetor to potvrdil a dal zvolenému soudci příkaz, aby spor definitivně rozhodl, podle toho, co z tvrzení stran se ukáže jako pravdivé. Zprvu mohl praetor povolovat pouze nároky, které doslova vyplývaly z konkrétní právní normy (někdy se mu také proto říkalo sluha zákonů. Postupem doby se však zákony začaly opožďovat za hospodářským a společenským vývojem, začaly se objevovat nároky, které se jevily jako správné a spravedlivé, ale v zákonech oporu neměly, nebo naopak. Praetor se čím dál více odvažoval jednat samostatně a z moci svého imperia (a s rizikem intercesse) povoloval konání řízení, kde nárok oporu v zákonech neměl a naopak zamítal tam, kde norma zastarala. Podle římských právníků vedla praetora při posuzování těchto případů tzv. eaquitas, tj. smysl pro vyšší spravedlnost a prosazování obecného prospěchu, nicméně je třeba si uvědomit, že tato ekvita byla podmíněna třídně, tedy logicky prosazoval zájmy vládnoucí třídy.
Odpovídající forma soudního procesu: formulový proces - písemná instrukce, kterou na konci stadia in iure cizinecký a později i městský praetor spolu se stranami sepisoval jako závaznou směrnici pro soudce druhého stadia:
Časem se praxe povolování a zamítání žalob stabilizovala, zásady této praxe se staly součástí praetorského ediktu, vyhlášky vydávané při nástupu do funkce. Praetor ve vyhlášce oznamoval, které nároky bude uznávat jako podle práva a které ne. Závaznost pouze pro jediného praetora, ale to co se osvědčilo jednomu, přijímal i praetor následující. Suma práva, která se hromadila v ediktu, se nazývala ius honorarium nebo praetorium. Právotvorná činnost praetora předpokládala jeho stálou spolupráci s profesionálními znalci práva, praetor byl především politikem, právnické vzdělání míval málokdy.
Toto právo v jistém protikladu k zákonu 12 desek, pontifikální interpretace a komiciální zákony, ale ne protiklad zásadní - novoty a reformy praetora proto, aby překonaly nedostatky ius civile a doplnily ho či opravily tam, kde už nestačilo potřebám doby.
Ius gentium
Roku 242 př.n.l. se po boku městského praetora objevil praetor cizinecký = poskytování právní ochrany při obchodních stycích Římanů s cizinci. Dnešní právo vychází z principu teritoriality práva, starověké státy s stály na principu personality práva – každý si své právo nosil s sebou. Římské pouze pro římské občany, cizinci museli žít podle svého práva národního a mnohdy tak zůstali bez ochrany. Ne nadarmo ve staré latině cizinec = nepřítel = hostis. Pokročilejší civilizace, války a anektování dalších území si vynutilo jistou revizi principu personality práva. V Římě se hlavním nástrojem ochrany cizinců stal edikt cizineckého praetora a edikty vydávané místodržícími v provinciích (praesides provinciarum). Nemohli si vystačit s normami ius civile, už proto, že se jednalo o normy málo rozvinuté agrární společnosti a nehodili se například vůbec k regulaci obchodních styků. V ediktu cizineckého praetora se objevovaly normy nestejného původu: z cizích národních úprav (především řeckých), něco recipováno z nepsaných obyčejů a zvyklostí obchodníků ve Středomoří, jiné byly úplně nově vytvořeny. Společný jmenovatel: týkaly se především práva majetkového, regulovaly vztahy při směně a obchodu vůbec. Protože se týkaly obchodu a mezinárodního obchodu především, musela být nová pravidla co možná nejvíce pružná a co nejméně formální – na rozdíl od starého ius civile. Základem byla vždy vůle stran a cíl, kterého chtěly při jednání dosáhnout. . Ius gentium – římské právo, které se aplikuje ve styku Římanů s cizinci, nebo cizinců mezi sebou na římském území. Rychle se to však mění, již v 1. století se aplikuje mezi římskými občany. Ius civile a ius honorarium stále jen mezi Římany, ius gentium má povahu a platnost obecnou, je přístupné všem svobodným (nezapomínat, že hovoříme o společnosti s rozvinutým otroctvím!) lidem bez rozdílu.
Právní věda = jurisprudence – (krátce) odbornému pěstování práva se věnovali dlouhá staletí pontifikové, jako světská věda se objevuje někde mezi 4. a 3. století př.n.l. a hned první plebejský pontifex maximus Tiberius Coruncarius prý dával zájemcům právní rady veřejně, za přítomnosti žáků. Charakteristické už od začátku těsné spojení s praxí. Právník nejprve praktikem, vědecká práce až případně dodatečně.
Principát Octaviána Augusta a jeho nástupců
V 1 stol. př.n.l. se vyhrotily hospodářské a politické problémy Říma, propukaly nepokoje a občanské války a nakonec pohřbily republikánské zřízení a vedly k nastolení monarchie. Forma vlády nastolená kdysi městským státem nemohla vyhovovat potřebám rozlehlé říše, kterou se mezitím římský stát stal, už proto, že zcela zjevně preferoval Itálii a stavěl všechna ostatní teritoria do zcela podřízeného postavení bezohledně vykořisťovaných a více či méně bezprávných partnerů. Systém provinční správy, vybudovaný senátem na soustavě prokonsulů a propraetorů a jim podřízených úředníků nižších, zcela ztroskotal. Nepořádky, zmatky, hrabivost správců, to všechno bylo asi tím nesnesitelnější, že provincie přes nepříznivé objektivní podmínky zpravidla prosperovala a postupně si vytvářela svou vlastní aristokracii, která byla čím dál méně ochotná snášet poručníkování a poroučení bývalých konsulů a praetorů, kteří si jako správci přijížděli do provincií vyrovnat svůj osobní rozpočet, úřadování v Římě nejednou narušený. Problémy sužovaly i samotnou Itálii. Namísto lidové armády se mezi 2. a 1. stol.př.n.l. začala formovat námezdní armáda, , která se snadno a rychle stávala povolným nástrojem v rukou ambicióznich politiků – platí to o Sullovi, Caesarovi, Pompeiovi i o Octaviánovi. Dále Itálii rozvracely války se „spojenci“ tj. v devadesátých letech války s neplnoprávnými obyvateli poloostrova, kteří se domáhali státního občanství, v sedmdesátých letech vypuklo Spartakovo povstání (podle Římanů potupné „bellum servile“, válka s otroky) krvavé byly i spory Caesara s Pompeiem, Oktaviána s Antoniem. Fronty, na kterých se umíralo, byly v Galii, v Germanii, na východě se bojovalo proti Parthům. Krize nejen politická, ale i morální a intelektuální. Upadá víra ve stará národní božstva, masově se holduje mnohdy výstředním orientálním kultům, šíří se stoické myšlenky rezignace a pasivity, rozkládá se římská patriarchální rodina. Situaci se snaží řešit dlouhodobé či trvalé diktatury (Sulla, výlučný konsulát Pompeia, Caesar), uspěje však až Octavián Augustus. Poučen příkladem svého adoptivního otce Gaia Julia Caesara dbá demonstrativně na tradiční forma vlády a svou monarchistickou moc organizuje v podobě renesance republiky.
Princeps
Oktavián měl spolu s Markem Antoniem a Lepidem (druhý triumvirát) diktátorskou pravomoc. Triumvirát se roku 32 př.n.l. rozpadl a Oktavián o rok později rozdrtil Marka Antonia v bitvě u Actia. Tím získal do osobní správy Egypt a stal se jediným pánem ve státě. Z ústavního hlediska nejisté postavení. Rozpadem triumvirátu přišel o diktátorskou pravomoc, jeho postavení mu zajišťovala jen síla a popularita armády, bohatství Egypta a dědictví po Gaiovi Juliovi Caesarovi. Kromě toho však: od roku 36 př.n.l. měl stejné právo na nedotknutelnost osoby, jaké mívali plebejští tribunové, roku 3 př.n.l. dostal tribunské „Ius auxilii „ a právo soudit odvolání z rozhodnutí magistrátů celé říše, od roku 31 př.n.l. se nechal každý rok zvolit konzulem, od roku 30 př.n.l. měl v osobní správě Egypt. Od roku 29 př.n.l. několikrát navrhoval, že se zřekne svých pravomocí a bude nadále jenom prostým občanem římským. Zřejmě chtěl demonstrovat, že již pominula doba válek a zmatků a je zajištěn trvalý mír. 13.ledna roku 27 př.n.l. tento návrh znovu zopakoval před shromážděným senátem. Senát odmítl a požádal Oktaviana, aby neodcházel a řídil stát i nadále. Zřejmě šlo o pokus legitimizovat faktické monarchistické postavení Oktaviana, který musel vědět, že republika má stále ještě mnoho stoupenců. Rozsah pravomocí byl víceméně stanoven dohodou mezi Oktaviánem a senátem. Oktavián zůstal konzulem, příslušely mu tituly imperator, princeps (čestný název člena římského senátu zapsaného na prvním místě seznamu (album senatorium)). a Augustus (svatý, vznešený, ctihodný, čestný). Zůstalo mu právo vyřizovat odvolání z rozhodnutí magistrátů celé říše a zvláštní usnesení senátu mu udělilo imperium nad nepacifikovanými provinciemi.
Datum jednání mezi Oktaviánem a senátem bývá považováno za počátek nové éry, nové vlády v Římě, počátek principátu. Z hlediska republikánské ústavy problematické - senát pouze poradní funkce. Definitivní upevnění principovy moci až 23 př.n.l. – reformy. Augustus složil funkci konsula a senát mu udělil dvojí oprávnění, které pak zůstalo právním základem moci principa i v pozdější době. Bylo dvojí: imperium proconsulare bez časového a místního omezení a tribunicia potestas na doživotí. Obojí znala i republika – imperium prokonsulare dostávali správcové provincií, tribunicia potestas pravomoc plebejských tribunů. Nerepublikánská však byla kumulace funkcí a oddělení pravomocí od úřadů. Tedy nebylo ani riziko intercesse, ani neměl žádnou provincii ve správě, tedy nebyl teritoriálně omezen. Po 23 př. n.l. senát opakovaně nabízel některé další republikánské hodnosti, Oktavián odmítal. Nakonec ale roku 19 před n.l. přijal konzulské imperium a téhož roku mu byla udělena „cura morum“ – vrchní dozor nad mravností.
Principovi úředníci
Jádrem nového aparátu, Augustus je dosazoval sám, byli mu odpovědní a na rozdíl od republikánských dostávali plat. Oktavián si zorganizoval osobní kabinet, oddělení „a rationibus“ spravovalo záležitosti hospodářské a finanční, oddělení a libellis“ vyřizovalo podání, kterými se soukromé osoby obracely na císaře, „ab epistulis“ odpovídalo na dopisy, v oddělení „a memoria“ se zaznamenávala všechna důležitější rozhodnutí císaře. Císař měl ozbrojenou gardu, její členové se nazývali pretoriáni, v jejich čele stál praefectus praetorio. Prefekt často vystupoval jako zástupce císaře, předsedal i jednáním císařské rady (consilium principis). Republikánské instituce a úřady se víceméně dostaly ze hry, ačkoli Octavián jejich význam pokud možno podtrhoval = vystupoval jako ten, který přináší trvalý mír a obnovitel slávy republikánského Říma = zástěrka nástupu monarchie. Na začátku své vlády několikrát demonstrativně svolal lidová shromáždění a nechal je schválit zákony, které měli povznést římskou rodinu a upevnit manželství – Lex Iulia a Papia et Popea (svobodní muži mezi 25-60 a ženy mezi 20-50 nemohou dědit z testamentu, sezdaní ale bezdětní pouze polovinu..) . Za Oktaviánova nástupce Tiberia se comitia přestala scházet, volební pravomoc přešla na senát a zákonodárná pravomoc zanikla. Senatus consulta se stala zákonem a nastoupila namísto republikánských zákonů komiciálních. V praxi senát bez námitek dával souhlas ke každému návrhu císaře, byl povolným nástrojem císařské politiky. Za prvních principů ještě odpůrci monarchie proti zákonům přijímaným senátem brojili, ale už ve 2. století to nikomu nepřišlo.
Magistratury zčásti zanikly, zčásti ztratily jakýkoli politický význam. Nejdéle se relativně samostatná udržela praetura. Ve 2. století, za císaře Hadriána, byla jejich činnosti položena hranice, když princeps požádal svého právního poradce Salvia Iuliana, aby zrevidoval text ediktu městského a cizineckého praetora atext ediktu kurulských aedilů a dal mu pevnou a neměnnou formu. Tak vznikl roku 129 před n.l. Edictum perpetuum Hadriani, který zastavil další vývoj honorárního práva. Zákonodárná činnost císaře: edikta (zejména předpisy týkající se veřejného práva), mandata (instrukce pro podřízené úředníky, byla-li obecná, pak závazná), decreta (rozsudky císařského soudu – císař mohl vytvářet i právo nové, pak rozsudek povahu precedentu), reskripta (odpovědi soukromníkům na dotazy ohledně práva) Za císaře Hadriána se vyvinul tzv. reskriptový proces = strana, která chtěla vést spor, požádala císaře o autoritativní řešení právního základu sporu. Císař rozhodoval na základě faktů v žádosti uvedených, jeho rozhodnutí tak bylo hypotetické – když se při samotném sporu ukázalo, že ano, byl soudce reskriptem císaře vázán.
Klasická římská jurisprudence
První dvě století principátu byla dobou velkého rozkvětu hospodářského a politického, doba rozkvětu římské kultury a doba vrcholného rozvoje římského práva a římské pravovědy. Na základech, které položila poslední dvě století republiky, postavila římská právní věda období principátu dílo, které dodnes vzbuzuje obdiv a zájem.
Jíž za Octaviana Augusta bylo lze pozorovat, jak se princeps snaží obklopit právníky a získat je na svou stranu tím, že jim dává různé výsady a čestné tituly. Zvláštní postavení mezi nimi časem nabyl titul „respodere ex auctoritate principis“ neboli právo udílet dobrá zdání (právní rady) jménem císaře. Zpočátku titul pouze nebývale zvyšoval vážnost právníka. Časem vzniklo přesvědčení, že „shodné stanovisko autorizovaných právníků je závazné a má sílu zákona“, pokud mu neodporuje odlišný názor autorizovaných právníků jiných. Gaius ve své Učebnici je uvádí jako pramen práva a doplňuje, že reskriptem císaře Hadriána bylo stanoveno, že z protichůdných názorů autorizovaných právníků si soudce může vybírat.
Od Octaviana Augusta jsou právníci dosazováni na významná místa ve státním aparátu, působí i jako poradci – konciliáři na císařském dvoře, koncipují návrhy zákonů, jsou činní v reskriptovém procesu. Mimo císařské služby pracují stejně jako za republiky – agere (hnát, pohánět, žalovat) – rady stranám, jak si počínat při soudním procesu, cavere (varovat se, dát si pozor) – rady jak předcházet konfliktům, kolizím a problémům, respondere (udílet dobrá zdání) – podávat výklad sporných otázek, interpretovat texty zákonů, zaujímat stanoviska k aplikaci konkrétních zákonných textů. Mírové doby prosperity dovolují navíc pracovat na mnohem vyšší úrovni. Východiskem zůstává praxe, tu provozují i ti, kteří se zaměřují na vědeckou či pedagogickou práci. Například Markus Antistius Labeon, velká autorita z počátku principátu, půl roku působil v Římě jako praktik a na půl roku odjížděl na venkov a zpracovával své poznatky z praxe literárně. Do poloviny 3. století n.l. se táhne dlouhá řada autorů, kteří sepsali a publikovali stovky svazků odborné právnické literatury, která se zabývala nejrůznějšími otázkami soukromého i veřejného práva. Mezi dalšími jmény můžeme jmenovat Salvia Iuliana (Věčný edikt Hadriánův), jeho současník Iuventius Celsus, některé nejznámější římské definice a regule pochází od něj „ Ius est ars aequi et boni“ a „Impossibilium nulla obligatio“, Gaius, o kterém se jako o osobě prakticky nic neví, ale zanechal po sobě kromě jiného Institutiones, učebnici práva, která se na rozdíl od mnohých jiných děl dochovala v původní podobě, a díky své přehlednosti a přístupnosti byla v praxi velmi populární – Justiniánem byl řazen mezi pět nejlepších právníků římských (viz dále). Instituce v původním znění byly objeveny počátkem 19. století a nález se stal podnětem k rozvoji romanistického bádání v nejnovější době. Nejslavnější a nejznámější jména – Aemilius Papinianus, Domitius Ulpianus, Iulius Paulus. Justiniánská Digesta ze třetiny z Ulpiána, z šestiny z Paula. Právníci doby klasické stále zpracovávají právní problematiku kazuisticky, vycházejí z praxe, problémy analyzují, klasifikují a od konkrétních výsledků se propracovávají až k obecným závěrům. Právníci doby klasické psali všichni více či méně stejným stylem a prostou, nevyumělkovanou řečí, která se ubránila vlivu mnohomluvné rétoriky, která již tehdy ovládala krásnou literaturu a literaturu křesťanskou. Dílo římských právníků klasického období známe především z veliké sbírky pořízené z iniciativy byzantského císaře Justiniána v letech 530 – 533 n.l., sbírka nese název Digesta a podává plastický a zřejmě i věrný obraz o literární činnosti klasických právníků. Každá citace, každá pasáž obsahuje i jméno autora a název spisu, ze kterého byla citace čerpána (viz dále). Literatura vycházející z praxe, kazuistická, z kazuistiky vycházející opatrná zobecnění (klasický právník Iavolenus: „V civilním právu je každá definice nebezpečná, protože sotva kdy se najde taková, která by nepřipouštěla výjimky“).
Dominát
Z hlediska vývoje práva a právní vědy a vlastně nejen z tohoto úhlu pohledu se jedná o období úpadku, které skončilo až rozpadem říše římské a zánikem její západní části. Od poloviny 3. století n.l. otřásala imperiem velká krize, která prostupovala všemi vrstvami společnosti – hospodářská, politická, kulturní i mravní. Kolem roku 376 n.l. se přes Dunaj na Balkán dostaly germánské kmeny Vizigótů a začalo období invazí a kolonizace římských teritorií, které skončilo definitivním odtržením západních částí imperia od východních. Východní část se útokům zvenčí ubrání zůstanou nositelem římské státnosti jako Východořímská neboli Byzantská říše. Západní části okupují germáni a římská státnost zaniká, stává se kořistí barbarských králů franckých, langobardských, vandalských aj. Krize otrokářského způsobu výroby – přechod od velkovýroby (latifundie v provincicích) kde pracovaly především nesvobodné síly nebo alespoň výroby střední velikosti (italské a provinční villy), se postupně přechází na malovýrobu polozávislého (polosvobodného) bezprostředního producenta – kolona nebo otroka s pekuliem (viz dále). Jejich postavení nápadně připomíná postavení středověkých nevolníků. Ve 4. a 5. stol. se krize prohlubuje, mnohé pozemky leží ladem, vylidňuje se venkov. Městský život také v úpadku, řemeslná výroba ztrácí odbytiště, upadá obchod, zvyšují se daně. Východní část říše se už v průběhu 3. stol. n.l. ukazuje ekonomicky i politicky stabilnější, proto nájezdům barbarů odolává. Západořímská říše se roku 476 n.l. definitivně rozpadla.
Císař
Cílem veškerých reforem, ke kterým dochází, je udržet a pokud možno upevnit panství vládnoucích vrstev, což znamená čelit decentralizačním tendencím a hospodářské a politické anarchii, která všeobecně vládne. Odhazují se všechny republikánské a demokratické zástěrky, kterými se monarchistická vláda do té doby maskovala a císař počíná vystupovat jako absolutistický samovládce. Dominát počíná Diokleciánem (u vlády 284-305). Panovník, označován jako dominus nebo dominus et deus, je hlavním a výlučným zákonodárcem, hlavou rozvětveného systému centrálních a provinčních úřadů, velitel armády, hlavního nástroje své moci, nejvyšším soudcem a od Konstantina Velikého (byl pohan!) i hlavou křesťanské církve – od Ediktu milánského 313 n.l. rovnoprávné náboženství a od Theodosia 380 n.l. státním náboženstvím výlučným. Počátek dominátu se datuje od císaře Diokleciána – reformy, jejichž podstatou je vybudování centralizované byrokratické hierarchie, jejíž hlavou je císař. Říše dostala jednotnou strukturu, vojenská správa oddělena od civilní, samospráva se likviduje vůbec, jednotlivé části nadřízené a podřízené. Nejvyšší praefektury, řízené praefektem praetorio. Praefektury byly čtyři, rozdělené na 14 diecézí, spravovaných vikáři. Nejnižší správní jednotkou provincie, řízené provinčními správci. Terminologii převzalo a dodnes pro své potřeby užívá kanonické právo. V devadesátých letech rozdělení říše na východní a západní část, jmenován císař Maximián (oba titul Augustus). Dioklecián zavedl povinnost císaře jmenoval svého nástupce. Ale spoluvláda s budoucím císařem (caesarem), ještě kombinovaná existencí dvou císařů a ceasarů = Diokleciánova tetrarchie vzala brzy zasvé a od Konstantina se císařská hodnost stala dědičnou. Konstantin zároveň přeložil hlavní město z Říma do Konstantinopole – východ říše se jevil všeobecně stabilnější. Konstantinopol dostal i svůj senát, čímž byl tento definitivně degradován na pouhou městskou radu. Souvisí jeden z nejslavnějších církevních falzifikátů, tzv. Donatio Constantini, podle něj prý Konstantin při odchodu z Říma předal vládu nad celým západním světem římskému biskupovi Silvestrovi. Zfalšovaný dokument měl ve středověku pomoci zdůvodnit papežské nároky na světovládu.
Právo za dominátu
Období úpadku práva i právní vědy = jurisprudence. V literatuře se mluví o období poklasickém, nebo o nástupu vulgarizace práva. Výlučným pramenem práva jsou císařské konstituce, označované termínem „leges“. Jejich počet nebývale stoupá, ale jejích úroveň je velmi nízká. Texty mnohomluvné, květnaté, šroubovaný styl, metafory, rádoby básnické opisy, je snadné si představit, že takový styl přináší v praxi mnohé problémy. Zákony si navzájem odporují. Běžně byly potom oficiální texty norem doprovázeny anonymními dodatky a poznámkami, které se snažily stručně a jasně vyložit to, co v zákonech nesrozumitelné a obšírné.
Odborná literatura
Od poloviny 3. století n.l. až do druhé poloviny 5. století je literatura dokonale anonymní. Existuje několik právnických škol, které se snaží pěstovat právní vědu v duchu klasických římských tradic, studují se a vykládají knihy komentářů Paula a Ulpiána, zřejmě se i znovu vydávají, ne však ve zcela původní podobě – přizpůsobení době. Tyto sbírky se pak v 6. století staly východiskem pro práci Justiniánových kodifikátorů.
Dále vzniká i literatura jiná, serióznější – sbírky slavných a závažných míst z klasiků a císařských konstitucí. Každá citace poctivě označena jménem autora a názvem spisu, ve kterém se nalézá - stejná technika kterou použili kompilátoři Justiniána. Z těchto sbírek se dochovaly především dva sborníky císařských konstitucí z doby císaře Diokleciána: Kodex jakéhosi Gregoria (od Hadriána po Diokleciána) a Kodex právníka Hermogeniana (poslední z právníků doby klasické. Dochovány pouze v troskách, ale význam veliký – základ pro kodifikaci císaře Theodosia, zdroj informací pro Justiniánovy kompilátory i pro germánské krále v západní Evropě. Období vulgarizace práva. Opouštějí se staré vědecké pojmy a principy – například se stírá rozdíl mezi držbou, vlastnictvím a věcnými právy k věci cizí, opouštějí se staré procesní zásady. Na druhé straně je vulgární právo pružné a přizpůsobivé potřebám denního života, v širokém měřítku uznává závaznost smluv, odstraňuje strnulosti např. v oblasti dědického práva.
Na východě říše na univerzitách v Bejrůtu a později v Konstantinopoli studium římských pramenů stejným způsobem, jako později, v 11. století v italských městech – texty klasiků a císařských zákonů se krok za krokem analyzují, komentují a vykládají.
I když v polovině 3. století zanikla literární činnost římské jurisprudence, byla její díla užívána na soudech i při mimosoudní praxi i nadále – nic lepšího k dispozici nebylo. Klasické právo však stárlo, leccos se stalo sporné, některé věci přestaly být srozumitelné. Proto vznikaly různé výtahy, přehledy a další pomůcky, které však problémy nijak neřešily. Autoritativně zasáhli císaři s pokusy zjednat pořádek – citační zákony, neboli zákony, jak citovat, jak používat klasiky. Např. císař Konstantin Veliký zakázal roku 321 používat spis „Notae“, který pod jmény právníků Ulpiana A Paula koloval jako komentář k Papinianovým spisům Responsa a Questiones. Roku 426 n.l. východořímský Theodosius II a západořímský Valentianius III nařídili, že na soudech se smí používat a mají platnost pouze spisy Papiniana, Ulpiána, Paula, Modestina a Gaia. Při různých názorech rozhoduje názor většiny, při rovnosti hlasů platí názor Papiniana, mlčí-li Papinián, může si soudce vybrat. Zákon je smutným svědectvím o úpadku římské jurisprudence – namísto tvořivé interpretace a hledání toho nejlepšího řešení v rámci platného práva nastoupila trapná „geometrie“ svědčící o neschopnosti zaujmout stanovisko i k jednoduchým problémům.
Kodifikace
Na dlouhou dobu byl jedinou kodifikací římského práva zákon 12 desek. Poté, když byl ukončen vývoj honorárního práva, stal se Edictum Perpetuum opravdovou kodifikací jedné z mas římského práva, ale klasická literatura soustředící se na komentáře a interpretace staršího ius i nového císařského práva vyhovovaly praxi mnohem více tím spíš, že každé kodifikaci je vlastní strnulost a statičnost a nepružnost – která bude zejména při měnících se společenských, hospodářských a politických podmínkách vždy na škodu. Úlohu kodifikace tedy plnily spisy klasických právníků, ale potřebám praxe stačily čím dál méně. Císařské konstituce jako právo „nové“ sice byly sice vydávány v množství velkém až obrovském, ale byly naprosto nedostatečně publikovány, někdy byly vydány pouze v několika exemplářích a spolehlivý přehled o legislativě vlastně měli jen lidé s přístupem do císařského archivu. Není divu, že již za Diokleciána se v pramenech objevují zmínky o pokusech sebrat, utřídit a zpřehlednit a zpřístupnit znění jednotlivých zákonů, přičemž je příznačné, že nejprve tyto pokusy činí lidé, kteří nejsou povoláni k vydávání zákonů, ale mají blízko k dennímu právnímu životu a cítí naléhavou potřebu zavedení pořádku Codex Gregorianus (od Hadriána po Diokleciána), Codex Hermogenianus (pouze Diokleciánovy) – nedochovaly se – v 5. století zastíněny obsáhlým kodexem císaře Theodosia II. A v 6. vytlačeny Justiniánovými sbírkami. Theodosiův kodex byl prvním oficiálním pokusem o kodifikaci práva. Císař zamýšlel sebrat jako staré „ius“ čerpané ze spisů klasické jurisprudence, tak i nové leges. První komise ztroskotala po šesti letech práce, jmenoval další, která vytvořila dílo, které mělo být vlastně jen přípravou pro vlastní kodifikaci: sbírka císařských zákonů od Konstantina Velikého, tedy jakési pokračování Codexů G. A H. Sbírka byla vyhlášena v letech 438 a 439 nejprve pro východní a pak pro západořímskou část říše. Sbírka nevalné juristické úrovně, nicméně pro západní Evropu měla mimořádný historický význam. Publikována krátce před pádem západořímské říše a v důsledku principu personality práva se udržela v platnosti jako „národní“ právo Římanů a katolické církve až do 11. století. Dílem se dochovaly přímo a dílem v Alarichově breviáři (= dříve známé pod názvem Lex Romana Visigothorum – sbírka práva, kterou publikoval roku 506 – král Alarich II. v Tolose (hl.městě) – těsně před vítězstvím Franků – proto se tato kodifikace pro římské poddané považuje za gesto krále, kterým si chtěl naklonit Římany a přimět je ke spolupráci proti Frankům. Kodifikace má velmi široký záběr – zahrnuje jak leges (právo nové) tak ius (právo staré) leges – výbor z Theodosiova kodexu a z posttheodosiánských novel, ius – výtah z Gaiovy Učebnice (pod titulem Liber Gai), z Paulových Sentencí, několika konstitucemi z Gregoria a Hermogeniana (soukromé sbírky se nepovažují za právo nové). Všechna místa ve sbírce jsou doprovázena interpretací – s výjimkou Gaiovy Učebnic)
Justiniánské sbírky
Je zajímavé a ironií osudu, že velké a svým způsobem dokonalé sbírky starého římského „ius“ a novějších císařských leges vznikly až v době, kdy Západořímská říše už neexistovala (476 n.l. germánský náčelník Odovakar sesadil posledního římského císaře Romula Augustula). Justinián, byzantský císař, vládl východní říši celých 38 let (527-565 n.l.) a zapsal se do historie mnohými pozoruhodnými činy – nejtrvalejší stopou v historii se však zapsal vytvořením „tria volumina“ = „tři svazky zákonů“, které dal pořídit na samém začátku své vlády. (Oženil se s bývalou cirkusovou tanečnicí a ženou nízkého původu Theodorou, poté, co mu strýc Iustinius sňatek umožnil zrušením prastarého zákona, který zakazoval senátorům sňatky s „nízkými ženami“ (herečkami, propuštěnkami apod.) – říkalo se mu proto „legislator uxorius“ = zákonodárce manželce oddaný).
Všechna léta vlády poznamenána snahou o obnovu slávy římského imperia, samozřejmě už ne v anticko-pohanské podobě, ale helenisticko-křesťanské. Vedl nekonečné války s Germány, které měly získat zpět ztracená území na západě, proto se stále znovu pokoušel o vnitrostátní reformy, které by upevnily otrokářský řád a znovu stabilizovaly hospodářské a politické poměry, přecházející od otrokářství stále zjevněji k feudalismu.
Jedním z prostředků k dosažení cíle mělo být i římské právo klasické i poklasické, oproštěné od archaismů a formalismů, uspořádané, oproštěné od kolizí a kontraverzí, přizpůsobené potřebám Justiniánovy současnosti, kromě jiného i absolutistickému postavení panovníka a výlučného postavení katolické církve. Tuto úlohu mohla splnit jen velká kodifikace. Práce začaly hned v roce 528, kdy Justinián pověřil desetičlenou komisi sesbíráním a setříděním císařských konstitucí ze tří existujících kodexů, Gregoriova, Hermogenianova a Theodosiova, doplněným o konstituce od kodexu Theodosiova do vlády Justiniána. Komise měla právo škrtat a doplňovat, vypouštět vše zastaralé, vyhnout se opakováním, mohla spojovat více zákonných textů v jedno. Kodifikace byla hotová už za rok a měla být výlučným pramenem práva v oboru císařských konstitucí – Justinián ji vyhlásil zvláštním zákonem „Summa rei publicae“, kterým zakázal používání všech tří kodexů starších i všech pozdějších novel. Kodex se dlouho neudržel, musel být po čtyřech letech přepracován. Text se nedochoval, zřejmě právě kvůli pozdějšímu přepracování.
V komisi, která pracovala na Kodexu, vynikl jakýsi Tribonianus – „magister officium“ – přednosta císařských kanceláří – v roce 530 jmenován do čela nové komise s plnou mocí vybrat si všechny ostatní členy. Úkol – sebrat a pořídit sbírku „starého práva - ius“, tedy vybrat ze spisů klasické právní jurisprudence všechno platné, živé a užitečné, vybraná místa přehledně sestavit, jednotně upravit, případně zmodernizovat. Předpokládalo to prostudovat na dva tisíce různých právnických spisů obsahujících více než tři miliony řádek písma. Tribonianus si vybral šestnáct spolupracovníků (11 advokátů, 2 profesory z Konstantinopoli, 2 ze školy v Berytu a správce císařských financí Konstantina) a zřejmě měl velmi šťastnou ruku, protože jim k úspěšnému zakončení práce stačily tři roky. 15. prosince 530 byly práce zahájeny císařskou konstitutcí „Deo auctore“ (S vedením božím) a 16. prosince 533 slavnostně publikovány konstitucí Dedóken – Tanta (text řecký i latinský. Jedna z největších kodifikací, které kdy byly v dějinách lidstva sepsány a pořízeny. Sbírání se účastnil i Justinián – práce průběžně sledoval a autoritativně rozhodoval všechny sporné otázky a kolize, vydal na padesát rozhodnutí, která měla být směrnicí a kritériem pro další práci. Podle Deo auctore měli být vybírání pouze autoři doby císařské, kteří dostali „ius respondenci“, přičemž neměli dbát citačního zákona z roku 426 n.l. Tato direktiva se nedodržovala – ve sbírce jsou i autoři republikánští, nebo Gaius, který neměl „ius respondendi“ (možná na základě právě citačního předpisu, který Gaia autorizoval dodatečně...Stejně jako v předcházejícím Kodexu nebyly úryvky vypisovány v původním znění. Zmocnění texty modernizovat, zpřístupnit potřebám 6. století – Justinián nechtěl primárně konzervovat odkaz klasiků a stavět pomník klasickému právu – nová sbírka měla patřit současnosti a sloužit přítomnosti a stát se nástrojem k upevnění pořádku uvnitř Východořímské říše. Tribonián se svými spolupracovníky předlohy měnili (interpolovali), tím částečně snížili historickou hodnotu justiniánovy kodifikace, ale je třeba nezapomínat, že právě interpolace, změny, modernizace zároveň umožnily pořízení sbírky vůbec, jako sbírky platného práva. Bez kodifikace by o klasickém právu dnes nebylo známo nic. Sbírka publikována pod názvem Digesta seu Pandectae (digero digere = pořádat, třídit, už u klasických právníků oblíbený název spisu), seu = neboli, čili, pandectae z řeckého výrazu „pan dechesthai“ neboli vše obsahující. Ohromné dílo rozsahu, který prý překvapil i císaře – 50 knih (v antickém smyslu, tj. velkých kapitol, ne svazků) – v německém překladu vydají na pět objemných svazků, psaných malým písmem (české vydání neexistuje..?) Po formální stránce Digesta upravena tradičně a prostě - knihy se rozdělují na tituly, každý titul je opatřen ribrikou neboli nadpisem, který udává obsah. Tituly se člení na fragmenty, kdy každý fragment představuje kratší či delší úryvek ze spisů klasických právníků. (…ukázka. Na začátku stojí inscriptio: jméno autora a název spisu, ze kterého čerpáno – velký historický význam, umožňuje poznávat tvorbu jednotlivých autorů. Justinián přeci jen asi sledoval i cíle historické Při označování někdy i čtvrté číslo – paragrafy – rozlišeno až v moderní době. Obsah – především soukromé právo, např. právo trestní pouze knihy 47. 48. – odedávna se jim říkalo libri terribiles = knihy strašné. Republikánští a klasičtí právníci nechávali trestní právo stranou, protože ho považovali za věc politickou a státní, stejně jako opomíjeli např. právo správní. Větší pozornost až právníci doby poklasické. Ti také mají „na svědomí“ většinu filosofických nebo teoretických fragmentů Digest – klasičtí neradi teoretizovali a filosofovali, dokonce každá obecnější definice jim byla podezřelá. Ještě než došlo k publikaci Digest, požádal císař Triboniana a profesory Theofila a Dorothea, aby vypracovali novou učebnici práva. Měla být úvodem ke studiu Digest, „cupida legum iuventus“ (mládež dychtivá poznat zákona) v ní měla nalézt výklady o základních pojmech a principech práva. Komise vzala Gaiovy Instituce, škrtala, připisovala,opravovala, doplnila, a ještě v roce 533, 21. prosince, byla učebnice vyhlášena jako zákon. Tradiční název Institutiones seu Elementa, v platnost 30. prosince stejně jako Digesta. Stejná úprava jako Gaiovy Instituce: čtyři knihy – osoby, věci, věci, čtvrtá nauky o soudním řízení. Na závěr oproti Gaiovi stručné info o právu trestním. Gaiúv text běží souvisle, zatímco Institutiones se dělí na knihy, tituly, pak souvislý text (nebo podle moderního značení paragrafy). Nevelký rozsah, stručnost, výstižnost, pochopitelnost – nebývalá popularita, z tria volumina nejčastěji překládána do národních jazyků – do češtiny v roce 1564. Brzy zřejmé, že kodex je nutno revidovat, mnohé zastaralo ještě před dokončením Digest a Institucí, nutnost zharmonizovat s nimi a přidat 50 císařských konstitucí souvisejících s Digesty. Proto 534 další komise (Tribonián, Dorotheus a tři advokáti z prací na Digestech, do konce roku bylo hotovo, vyhlášeno pod názvem Codex Iustinianus repetitae praeletionis. Nejstarší od Hadriána, nejmladší Justiniánova z listopadu 534. 12 knih, 1. církevní a veřejné, 2.-8. právo soukromé, 9. trestní, 10.-12. správní právo. V oboru císařských konstitucí výlučná platnost. Justiniánova kodifikační práce skončila Kodexem, další zákony, které vydal, již oficiálně sesbírány nebyly. Justiniánské novelly jsou sbírky soukromé, vydané většinou až po smrti Justiniána. Většinou psané řecky a týkají se spíše otázek práva veřejného. Pro soukromé právo zajímavé pouze novelly 118. a 127. k dědickému právu a novella 22. k právu rodinnému – jakoby sama malým kodexem manželského práva. V poměru k Digestům a Kodexu mají derogační účinky – „lex posterior derogat priori“. V poměru mezi Kodexem, Inst. a Digesty podobný poměr neplatí – fikce jako by byly publikovány v jediný okamžik. Mnohé chyby – spěch, ohromné množství materiálu, snaha shromáždit právo živé a zároveň uchovat bohatství klasické pravovědy. Leges fugitivae- zařazení na nesprávné místo, leges geminatae – zdvojené opakované, početné antinomie – předpisy rozporné, často tím, že Justinián nařídil reformu, ale kompilátoři ji nestačili v příslušných předpisech provést. Justinián se snažil o dokonalý zákoník a nakonec zřejmě podlehl stejnému klamu jako ostatní zákonodárci, že jeho dílo je dokonalé. Oficiálně neměly tři svazky souhrnné označení – J. jim říkal tria volumina. Teprve starověk dal kodifikacím dnes běžný název – Corpus Iuris Civilis – poprvé roku 1583 v souborném vydání Dionisia Gothofreda. Tradičně tři části, někdy se připojují i novelly. Tria volumina dostaly sankci výlučných zákoníků, žádné jiné prameny práva nesměly být využívány (teoreticky bylo jako pramen práva uznáno ještě nepsané obyčejové právo). Nicméně přesto zákony právo v celé zemi nesjednotily – byly psané latinsky, v Byzanci ne zcela srozumitelným jazykem. Kulturně vycházely z doby, která východořímské říši také nebyla zcela blízká. Zřejmě se proto aplikovaly pouze tam, kde byli školení právníci – u soudů a úřadů v hlavním městě, ve velkých provinčních městech a v důležitých správních či vojenských centrech, jinde však těžko. Základem pro vyučování na právnických školách – spolu s konstitucí Tanta vydána konstituce Omnem“, adresována osmi nejvýznačnějším profesorům práva – tria volumina základ vyučování a rozděluje látku na jednotlivá studijní léta. Pro zajímavost – nařizuje, že se posluchačům nesmí posměšně a frivolně říkat „dupondii“ (dvojlibráci, ale „noví Justiniánové „ ), a tresty pro ty, kteří by se pokoušeli vyučovat právo pokoutně. Tria volumina se proti krajovým a místním obyčejům neprosadila, jak dokládají papyry z 6. století, krajové právo větší a větší význam zejména k postupné decentralizační tendenci jako průvodnímu jevu postupné feudalizace. V konstituci Tanta pokus srovnat do latě právní vědu – smělo se pouze . pořizovat doslovné překlady z latiny do řečtiny, pořizovat výtahy (sumy) z jednotlivých ustanovení a sestavovat tzv. paratitla, tzn. řadit vedle sebe paralelní místa. Zakázáno: kriticky studovat texty kodifikací a porovnávat se zněním originálu, komentovat zákony (klasifikace jako zločin falšování zákona), zákony vykládat (pouze císař – jen tomu, kde zákony vytváří, je dovoleno je také vykládat). Zákazy byly víceméně dodržovány, časem se literatura přesto objevovala, dnes ji známe nepřímo z Basilik nebo komentářů k nim. Basiliky – obrovské sbírky práva, které byly pořízeny za císaře Leona Filozofa (886-911) z kodifikací a justiniánských novel. Řecký text, vždy pod jediný titul se svádějí příslušná místa z Digst, Kodexu, novell a výtahu z Institucí. 60 knih, při jejich soupisu kodifikátoři vycházeli ne z latinských originálů, ale z řeckých výtahů – pouze novelly v originálech. Výtah z Digest pořídil neznámý autor, z Kodexu suma profesora Thalalaea, pro instituce zřejmě řecká parafráze z pera Theofila, spolupracovníka Triboniána. Basiliky, tedy řecké zpracování Justiniánových kodifikací, se udrželo v platnosti až do roku 1453, tedy do samého zániku Východořímské říše. V západní Evropě Justiniánské kodifikace neplatily dlouho. V polovině 6. století se Justiniánovi podařilo vyvrátit ostrogótské království v Itálii a Tria volumina zde slavnostně uvedl v platnost tzv. pragmatickou sankcí. Udržely se však krátce, s příchodem Langobardů se obejvily nové právní systémy, právní věda poklesla na primitivní úroveň a na Tria volumina se zapomnělo. Kodex, Instituce a novelly zůstaly v určitém povědomí, Digesta se však ztratila beze stopy. Koncem 11. století slavnostně vstala z mrtvých.
Literatura
Římské právo a jeho odkaz v současném právu : sborník z vědecké konference věnované prof. JUDr. Janu Vážnému / uspořádal Karel Schelle. -- Vyd. 1.. -- Brno : Masarykova univerzita, 1992. -- 108 s.
Texty ke studiu římského práva / Michal Skřejpek ; [spolupráce Vladimír Kindl, Václav Šebor]. -- Vyd. 1.. -- Praha : Orac, 2001. -- 279 s. : il.
Prameny římského práva = Fontes iuris romani / Michal Skřejpek ; [spolupráce Vladimír Kindl, Václav Šebor]. -- Vyd. 2.. -- Praha : LexisNexis CZ, 2004. -- 375 s. : il.
Římské právo / Jaromír Kincl, Valentin Urfus, Michal Skřejpek. -- 2. dopl. a přeprac. vyd., V nakladatelství C.H. Beck 1. vyd.. -- Praha : C.H. Beck, 1995. -- 386 s.
