Placení výživného na dítě

Soudy zpravidla uznávají děti za schopné se samostatně živit po dokončení přípravy na budoucí povolání kam spadá i studium na vysoké škole nebo víceletá pomaturitní odborná příprava.

Povinnost výživy se samozřejmě netýká jen dětí narozených v manželství, ale i děti nemanželských, u nichž bylo spolehlivě určeno otcovství.

Povinnost výživy dětí platí i u rodičů, kteří byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Pokud tedy soud rozhodne o ústavní výchově dítěte, rodič platí výživné státu, i když s ním dítě nežije, neboť je umístěno v dětském domově či jiném zařízení.

Pokud spolu rodiče nezletilého dítěte nežijí, nebo spolu žijí, avšak jeden z nich neplní dobrovolně své vyživovací povinnosti k nezletilému, upraví podle § 86 zákona o rodině rozsah jejich vyživovací povinnosti soud.

Podle § 98 zákona o rodině se právo na výživné obecně nepromlčuje. Promlčují se však ,,práva na jednotlivá opětující se plnění výživného“. Sám zákon o rodině stanovuje svoji specifickou lhůtu, která omezuje možnost uplatnění výživného zpětně za dobu delší než jsou 3 roky. Soud totiž může přiznat výživné pro nezletilé děti pouze za dobu maximálně tří let zpětně ode dne uplatnění nároku u soudu. U zletilých dětí lze výživné dokonce přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení.

Výše výživného

Určování výše výživného soudem upravuje § 96 a § 85 zákona o rodině. Pro stanovování jeho výše neexistují žádné tabulky, bývá určováno individuálně, podle uvážení soudu. Při určení výživného přihlédne soud ze zákona k odůvodněným potřebám dítěte a k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Rodič, který bude dítě vychovávat, by měl tedy soudu předložit věrohodný přehled o výdajích souvisejících s výchovou dítěte, tj. o výdajích za stravu, ošacení, zájmové kroužky apod.

Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud i to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Přihlíží se rovněž k věku rodiče, jeho vzdělání v návaznosti na možnosti uplatnění na trhu práce v tom kterém regionu. Je-li povinný rodič nezaměstnaný, vyžádá si soud údaje úřadu práce, na základě nichž zhodnotí, jakých příjmů by dosahoval, kdyby byl zaměstnán, a z toho i vyplívající odpověď na otázku, zda se nevyhýbá práci as ní spojenému vyššímu výdělku.

Změna výživného

Podle § 99 zákona o rodině může soud, změní-li se poměry, změnit dohodu nebo soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Tato změna poměrů musí být podstatnějšího charakteru a musí být dlouhodobá nebo trvalá.

Pokud se jedná o zvýšení výživného, nelze pouze tvrdit, že dosavadní výživné nestačí, pro změnu rozhodnutí je třeba dokázat, že se změnily okolnosti pro stanovení výše výživného.

Ke změně vyživovací povinnosti rodičů k dětem dochází nejčastěji se změnou stupně školního vzdělávání. Jiné jsou potřeby dítěte, které nastupuje do první třídy, jiné jsou u dítěte, které začíná docházet na druhý stupeň nebo které studuje střední školu. Pokud k takové změně nedojde, soud zvyšuje vyživovací povinnost zpravidla po uplynutí tří let od předchozí úpravy.

U výživného pro nezletilé děti může soud takto rozhodnout i bez návrhu rodiče či zástupce nezletilého. Dojde-li k zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.

Velmi často se také stává, že dítě například ukončí střední školu, vyučí se a nastoupí do zaměstnání. Tím, že je dítě zaměstnáno, pobírá mzdu, ztrácí nárok na výživné od svých rodičů. Může se však stát, že po určité době dítě pokračuje ve studiu, a v takovém případě se vyživovací povinnost rodičů k němu obnovuje.

Při projednávání výživného soud velice často upozorňuje rodiče, který je povinen platit výživné na to, že v případě změny poměrů na jeho straně tj. v případě změny jeho zdravotního stavu, poklesu příjmů atd. může požádat o snížení výživného.

Pokud dítě řádně nestuduje, neskládá v termínech zkoušky, zbytečně opakuje studijní ročníky atd., těžko může požadovat od svých rodičů, aby je živili. Obdobná této je situace, kdy dítě, které je skoro dospělé nebo dokonce zletilé, odmítá se stýkat se svým rodičem, vyjadřuje se o něm vulgárně, ale výživné od něho naopak požaduje jako něco samozřejmého.

V případě odmítání styku je ovšem věc složitější. Soud vždy zjišťuje, proč se dítě přestalo se svým rodičem stýkat. Důvodů může být celá řada. Může to být i špatná výchova za strany druhého rodiče, který nezletilého od útlého věku vedl k odmítání nyní přehlíženého rodiče. V takovém případě nelze očekávat, že se dítě bude chovat jinak. A protože vinu na vzniklé situaci nemá dítě, neztrácí nárok na výživné.

Opačná je ovšem situace u starších dětí, neboť ty by si měly již samy uvědomit, že jsou povinny se ke svým rodičům chovat způsobem, který vyžaduje morálka i zákon. Pokud toto nejsou schopny pochopit, snad pochopí, že na výživné nemají nárok.

Jedním ze způsobů, kdy zaniká vyživovací povinnost rodičů k dítěti, je i uzavření manželství dítěte. Platí zásada, že vyživovací povinnost manželů navzájem přechází vyživovací povinnosti rodičů a dětí. Ke svému manželu má vyživovací povinnost především druhý manžel. Teprve v případě, že by tento manžel nebyl z nějakého důvodu schopen svoji vyživovací povinnost splnit, platí vyživovací povinnost rodičů k dětem.

Vymáhání výživného

Výživné – jedná se o peníze určené přímo pro potřeby dítěte, o pohledávku z hlediska zákona zvláště chráněnou. Tomu faktu nasvědčuje i ustanovení trestního zákona týkající se výživného.

Někdy se stává, že rodič výživné neplatí, případně je platí nepravidelně, nebo, což je oblíbený trik, dává dítěti nejrůznější věcné či finanční dárky, které potom označuje za výživné. Za výživné nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění, která nesměřují k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině. Rodič je tedy povinen vedle velkorysejších darů platit k rukám druhého rodiče výživné tak, jak o tom rozhodl soud, či jak zní dohoda.

Dalším rozdílem, který výkon rozhodnutí o výživném odlišuje od vymáhání běžných pohledávek, je povinnost soudu poskytnout oprávněnému (tedy vychovateli dítěte) pomoc při pátrání po bydlišti povinného (tedy dlužníka) a pomoc při zjišťování zdroje příjmů. Z nichž by bylo možno dlužné výživné splácet. Srážky ze mzdy, tedy soudní příkaz zaměstnavateli k vyplácení části mzdy oprávněnému, jsou v případě dlužníků v zaměstnaneckém poměru nejlepším způsobem, jak se dlužných peněz na výživné domoci. V případě, že je výživné během výkonu rozhodnutí soudem zvýšeno, vztahuje se nařízení výkonu rozhodnutí i na všechny částky zvýšeného výživného a není potřeba dávat nový návrh na výkon. Vedle srážek ze mzdy připadají v úvahu další způsoby výkonu rozhodnutí, jako např. prodej věci či přikázání pohledávky.

Výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách s výjimkou případů, kdy soud rozhodne, že je třeba výživné jako celek zaplatit předem. Placení výživného předem je v praxi zcela výjimečně a soudy k němu přistupují např. tehdy, má-li otec dítěte značně vysoký majetek, ale odjíždí do zahraničí, takže v případě nutnosti by se výživné těžko vymáhalo.

Ale i výživné, které se platí měsíčně, je třeba platit předem vždy na počátku toho kterého měsíce.

Vymáhání výživného formou trestního oznámení

Ustanovení § 213 trestního zákona popisuje trestný čin ,,zanedbávání povinné výživy“, který spáchá ten kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného (bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok) nebo kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta).

Kvalifikovaná skutková podstata vyměřuje trest odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Vydání osoby nebezpečí nouze lze stíhat i tehdy, kdy toto nebezpečí pouze hrozí.

Skutková podstata spočívá nejen v neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale také v neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy v neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení a bydlení a prostředky na jeho všestranný rozvoj. Musí jít o jednání  soustavné, tzn. že pachatel neplní svoji povinnost po delší dobu. Orgány činné v trestním řízení někdy vyžadují neplnění vyživovací povinnosti v délce alespoň šesti měsíců, podle judikatury však není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i v době kratší.

Účinná lítost

V § 214 trestního zákona je obsaženo tzv. zvláštní ustanovení o účinné lítosti. Toto ustanovení dává obviněnému možnost uniknout trestu, pokud dlužnou částku uhradí, což provinilého rodiče bohužel často motivuje mnohem víc než upřímný zájem o potřeby jeho dítěte. Trestnost zanedbání povinné výživy zaniká jestliže:

a) trestný čin neměl trvale nepříznivých následků

b) pachatel svou povinnost dodatečně splnil do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (současně by měl obviněný alespoň formálně projevit, že svého  činu lituje).

Tento problém jsem si vybrala, protože mám tátu, který si myslí, že platit výživné nemusí.

Problém vidím ve vymáhání dluhů. Když otec zaplatí třeba jen jednou za tři měsíce pouze  200 kč, tak trestní stíhání nemůže být ani zahájeno i když nezaplatí celou dlužnou částku. Pokud matka zletilého dítěte nebo ono samo nevypátrá kde je zaměstnán, úřady jim nijak nepomohou. Mě se zdá, že zákon na dítě vůbec nepamatuje a přihrává otci, který se může placení výživného dlouho vyhýbat. Také soudy jsou v tomto hodně pomalé.

Použitá literatura: Právní ochrana dětí a obětí domácího násilí – Martin Prokop a kol.

Partnerství, manželství a paragrafy – Oldřich Choděra