Srovnání velkých světových právních systémů
Právo samotné se vyvíjelo v různých dobách a v různých zemích odlišně. Zatímco některé právní systémy se sobě navzájem podobají, protože vznikly ze stejného či podobného základu, jiné se liší stejně tak, jako se liší dějiny těchto zemí.
Ať ale od sebe navzájem liší jakkoliv, vždy u nich můžeme najít určité znaky, které mají společné. Mým cílem v této práci bude popsat hlavní světové právní systémy a identifikovat právě tyto znaky jim společné a vzájemně je spolu srovnat.
Srovnávání práva
Věda zabývající se srovnáváním práva se nazývá srovnávací právní věda. „Srovnávací věda, zvaná též komparatistika, je nejstručněji řečeno věda, která vyvozuje vědecké poznání srovnáváním (komparací) svého předmětu.“[1],
Pro srovnávání je nezbytné mít prvky, které budeme srovnávat. „Prvky komparace jsou dva, z nichž jednomu se říká comparatum, tj. co se srovnává, a druhému se říká comparandum, tj. co má být s prvním srovnáváno. Pojmy comparatum a comparandum jsou zaměnitelné. Co je v daném případě jedno a co druhé, obyčejně nevyplývá z povahy předmětu srovnávání, nýbrž to určí ten, kdo srovnává, sám.
Comparatum je zpravidla jediné. Comparandum se může skládat z prvků víc. Nezbytným prvkem srovnávání je dále tzv. tertium comparationis, které je sjednocujícím prvkem komparace. Ta tedy nezbytně předpokládá, nejen různost srovnávaných předmětů, ale zároveň jejich srovnatelnost, tj. existenci některých jejich shodných znaků , umožňujících rozumné srovnání.“[2]
Předpokladem komparace je různost práva, ta „má charakter daný charakterem předmětu, tj. práva (zákonodárství samého, a uskutečňuje se na různých úrovních, a to především možno říci, na mikroúrovní a na makroúrovni.
Na mikroúrovni jde především o různost
- právních norem jako základních (molekulárních) prvků právního řádu,
- právních předpisů jako celků komunikujících svým adresátům (recipientům právních předpisů) zpravidla více právních norem,
- právních institucí jakožto souborů právních norem.
Na makroúrovni jde zejména os srovnávání
- právních odvětví či oborů (jejich koncepce, obsahu atd.) různých zemí,
- právních řádů (jako celku, jako systému) různých zemí,
- velkých světových právních systémů (právních rodin).“[3]
Protože se v této práci budeme zabývat srovnáváním především na makroúrovni, přesněji srovnáním velkých světových právních systémů, je nezbytné zmínit ještě něco o různosti právního stylu a právní kultury, které se při srovnávání na makroúrovni používá jako specifické diference.
„Právní styl jako soubor znaků odlišujících různé právní systémy jako pojem poměrně nedávný. V této své diferenciální funkci pochází z Německa, kde byl vytvořen v šedesátých letech tohoto století. Odtud se pak rozšířil do dalších zemí. Není to ovšem pojem zcela ostrý, není ani u jednotlivých autorů jednotný a chápe se většinou intuitivně.
Analyticky se jej pokusili definovat němečtí komparatisté Zweigert a Köttz, kteří jsou patrně v oblasti právní komparatistiky jeho tvůrci.
Pro definici právního stylu jako odlišovacího kritéria jednotlivých světových právních systémů stanoví pět určujících faktorů:
- historický původ a vývoj právního řádu,
- specifický způsob právního myšlení,
- obzvláště příznačné právní instituty,
- druh pramenů práva a jejich interpretace,
- ideologické faktory.
Přijme-li se myšlenka, že existují různé „právní styly“ (a není důvod, proč by se nepřijala), je jisto, že uvedené faktory na vymezení určitého právního stylu působí. Nikoli ovšem vždy ve stejné míře, ne vždy jsou zcela jasné (zejména pro styl příznačné právní instituty) a krom toho nepochybně nejsou všechny.
K prvkům určujícím právní styl patří jistě i hierarchie právních norem a míra zachování svrchovanosti zákona, forma vydávání právních předpisů, způsob jejich vnitřního členění, používání či nepoužívání uvozujících zákonů, používání či nepoužívání preambulí, forma zveřejňování judikatury a její faktické působení na tvorbu práva a další.“[4]
Teorií málo zpracovaný je i víceznačný pojem „právní kultura“. „Rozumí se jím kultura aplikace práva, kultura formy práva, tj. v oblasti psaného práva úroveň legislativní techniky, slovesná kultura právních předpisů atd., i kultura práva jako normativního systému, v kterémžto smyslu je právní kultura součástí obecné kultury národa. V tomto naposled uvedeném smyslu se pojem právní kultury stýká a překrývá s pojmem právního stylu. To, co dává určitému řádu jeho vlastní styl, vyplývá do značné míry z kultury daného národa, jejíž je právní řád integrální součástí.
Právní kultura je ovšem pojem širší, než právní styl, a ani určení právního stylu právní kulturou jako součástí obecné kultury národa není jednoznačné.
K právní kultuře vedle právního stylu patří zajisté i rozsah a efektivnost právní ochrany lidských práv, míra a efektivnost právní ochrany životního prostředí, respektování autonomie vůle stran, tj. vztah dispozitivních a kogentních předpisů v soukromém právu, míra testovací svobody, tj. svobody pořizování poslední vůlí, ale i přiměřenost trestních sazeb, přezkoumatelnost soudních i správních rozhodnutí atd.
Krom toho, jak už bylo naznačeno, vztah právní kultury a právního stylu není jen kvantitativní: právní styl sice s právní kulturou souvisí, ale není prostě její částí, a ani výše uvedený názor o vázanosti právního stylu právní kulturou jako součástí národní kultury není zcela výstižný. Podle tohoto názoru by totiž každý národ, který má vlastní národní kulturu, nutně měl i vlastní právní kulturu a právní styl. To však odporuje bezpečně historicky ověřenému poznatku, který svědčí o tom, že i národy, které si plně zachovaly svou národní kulturu, převzaly a do své národní kultury více či méně integrovali právní kulturu cizí i cizí právní styl. Možno říci, že dějiny práva jsou dějinami přejímání práva a jeho rozsáhlé akulturace, počínaje recepcí římského práva až k přejímání francouzského ústavního a občanského práva a k přejímání sovětského práva v bývalých socialistických zemích, včetně Československa.“[5]
Klasifikace právních systémů
Každý suverénní stát má svoje vlastní právo, tudíž je na světě již více než dvě stě různých, více či méně podobných právních systémů. A ačkoliv se na první pohled zdá, že právo je strnulé a takřka neměnné, v globálním měřítku dochází ke změnám právních systémů jednotlivých zemí takřka neustále.
Z toho důvodu, tyto systémy nelze sepsat do jediné knihy, jelikož než by se taková kniha popisující a srovnávající všechny světové systémy, stačila napsat, právní mapa světa by se několikrát změnila. Když se totiž podíváme na politickou mapu světa, zjistíme, že jen během posledních padesáti let se počet státu rozrostl téměř čtyři krát. Ve světě téměř neustále vznikají nové státy, a bylo by neopodstatněné či dokonce nesmyslné myslet si, že se tyto politické změny teď nebo v blízké budoucnosti ustálí.
Abychom se tedy ve světových právních systémech alespoň trochu vyznali a porozuměli jim, musíme zavést jakési třídění, které jednotlivé právní systémy zařadí do obecnějších skupin. Toto třídění lze provádět podle mnoha kritérií. „Nejčastější a také nejvýznamnější kritérium třídění spočívá v charakteru a formě pramenů práva. Právní řady mohou být ale tříděny i podle
- vnitřního členění právního řádu daného státu,
- uspořádání státní moci,
- postavení soudce a stran v právním řízení,
- jednotlivých charakteristických institucí
- atd.,“[6]
Všechny tyto typy třídění vedou k různým výsledkům a členění.
V současné době existuje několik odlišných třídění velkých právních systémů a jejich subsystémů. Nejčastěji je za základní třídění považováno rozdělení právních systémů na právní systémy kontinentálního práva a angloamerického práva. Zatímco kontinentální právo vychází z recepce práva římského a postupem času se rozšířilo prakticky po celé evropské pevnině a v mimoevropských koloniích těchto států, angloamerický právní systém se v takřka stejné době začal vyvíjet z vlastních zdrojů anglické domácí kultury. A stejně jako právní systém kontinentální se rozšířil v četných britských koloniích.
Nesmíme ještě zapomenout, že vedle těchto dvou nejvýznamnější právních systémů, existují i právní systémy další, které do těchto dvou výše uvedených systémů nelze zařadit. Jedná se zejména o právní systém islámský, který je ovšem v různých islámských zemích pro svoji zastaralost postupně nahrazován právním systémem kontinentálním nebo angloamerickým. Dále jsou to právní systémy tradičních afrických národů, Indie nebo také právní systémy Dálného východu.
„Třídění na velké právní systémy je
a) víceúrovňové, které se provádí podle několika kritérií zároveň, čehož je příkladem v současné době zejména klasifikace velkých právních systémů podle právního stylu (viz výše) a zároveň podle právních pramenů.,
b) jednoúrovňové, které se provádí podle převažujícího kritéria jediného, jímž je zpravidla charakter pramenů práva.
Hlavním kritériem třídění práva bývá výjimečně i kritérium jiné, tak zejména např. Ideologické, jako tomu bylo v komparatistice socialistické, náboženské, geografické atd.“[7]
Tříděním světových právních systémů se zabývalo několik právních komparatistů, jejichž pojetí třídění se do značné míry liší. „Nejvíce proslulosti získalo třídění velkých právních systémů současnosti provedené nejvýznamnějším světovým komparatistou druhé poloviny XX. Stol. René Davidem. Ten je ovšem bez vymezení svého kritéria dost mlhavý a spíše dává najevo, že jeho třídění je víceúrovňové. Ve skutečnosti však zcela převažujícím kritériem Davidova třídění je charakter právních pramenů. Na jejich základě třídí David velké právní systémy současnosti takto:
- Rodina románskogermánská
- Práva socialistická
- Common law
1. anglické právo
2. právo USA
- Práva náboženská a tradiční
1.právo islámské
2. právo indické
3. práva dálně východní
a) právo čínské
b) právo japonské
4. práva africká a právo Madagaskaru.“[8]
Další významná třídění právní systémů provedli němečtí komparatisté K. Zweigert a H. Kötz a italský komparatista M. Ancel.
„Podle právního stylu třídí K. Zweigert a H Kötz právní systémy takto:
- Románský právní okruh
- německý právní okruh
1. právo německé
2. právo rakouské
3. právo švýcarské
- angloamerický právní okruh
1. právo anglické
2. právo americké
- skandinávský právní okruh
- socialistický právní okruh
- ostatní právní okruhy
1. dálněvýchodní právní okruh
2. islámské právo
3. hinduistické právo.
Jako další příklad bude uvedeno třídění Ancelovo, jenž rozeznává tři základní skupiny, jimiž jsou
- romanistický systém,
- systém common law,
- systém socialistických práv,
a skupiny doplňkové, jimiž jsou
- systémy práv náboženských, z nichž výslovně uvádí právo islámské,
- právo zemí Třetího světa.
Tyto renomované klasifikace dost zřetelně demonstrují rozdílnost použitelného kritéria třídění. Zároveň ukazují i některé zjevné nedostatky. Tak např. Je pochybný románsko germánský systém v klasifikaci René Davida. Současné právo ve Francii a v Německu se vyvíjelo na společném vzdáleném základu práva římského, ale přece jen značně odlišně, takže sotva tvoří společný systém. V třídění Zweigertově a Kötzově je příznačné, že se autorům právo psané německým jazykem (a dokonce ani ne výlučně) jeví jako německý právní okruh, ačkoli právo německé, právo švýcarské a zejména právo rakouské mají málo společného. Další nedostatek spočívá v tom, že obě klasifikace zřejmě podceňují význam práva islámského.
V Ancelově klasifikaci je rovněž značně podceněn význam islámského práva a navíc připojení práva „zemí Třetího světa“ bylo provedeno podle zcela jiného kritéria, než ostatní třídění, a je v podaném třídění zcela neorganické. Zbytečno je dále upozorňovat, že fakticky zanikl socialistický právní okruh, aniž by byl nahrazen homogenním okruhem novým.“[9]
Kontinentální právní systém a jeho podsystémy
Jak už v této práci bylo zmíněno, kontinentální právo se vyvinulo recepcí práva římského. Pojem kontinentální se používá proto, že tento právní systém vznikl v kontinentální Evropě, odkud se cestou kolonizace nebo dobrovolného přejímání rozšířil i mimo Evropu.
V evropském právním systému jasně dominuje psané právo a je v něm jasně vymezena role soudce, a ve své ryzí podobě soudcovskou tvorbu práva zcela vylučuje. „Soudce podle tohoto systému právo toliko nalézá, avšak nevytváří je (platí tu striktní zásada, že rozhodnutí soudcovské toliko „ius dicit inter partes“). Dlužno ovšem ihned podotknout, že i v zemích kontinentálního systému, včetně Francie, kde se zrodil, má rozhodování vyšších soudů velmi značný význam na utváření práva; v některých zemích (např. V zemích skandinávských viz dále) v takové míře, že soudcovské rozhodování je považováno za subsidiární pramen právní.
Kontinentální systém není homogenní, nýbrž se člení, což bývá v literatuře většinou přehlíženo, v několik okruhů.“[10] Já zde jen stručně nastíním základní rysy právního subsystému francouzského, rakouského, německého, švýcarského, skandinávského a latinskoamerického, nezapomínaje přitom na již zaniklý socialistický, resp. Sovětský právní systém.
Ne náhodou začnu subsystémem francouzským, jelikož francouzský právní okruh lze považovat za prototyp kontinentálního práva a má díky svým kdysi četným koloniím obrovský vliv i mimo hranice vlastní země. „Základním pramenem francouzského zákona je občanský zákoník (Code civil,, obvyklá zkratka CC) z roku 1804, mohutné legislativní dílo vypracované pod zřetelným vlivem filozofie J.J.Rousseaua, jehož byl hlavní redaktor francouzského zákoníku Jean Portalis horlivým stoupencem.“[11]
Code civil má v článku 4 ustanovení, která ukládá soudci povinnost provedení rozhodnutí i v případě nejasnoti nebo neúplnosti zákona, avšak v článku 5 soudcům zakazuje, aby o těchto zákonem nedostatečně nebo neúplně upravených případech rozhodovali obecným nebo normativním výrokem, což vylučuje tvorbu soudních precedentů.
V rakouském právním okruhu je základním pramenem práva obecný občanský zákoník z r. 1811 (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch neboli ABGB). „Vliv tohoto zákoníka nepřekročil významněji hranici rakouské části býv. rakousko-uherské monarchie. Jistý vliv měl jen kodifikaci v Srbsku, v Rumunsku a v Řecku a (podle rakouských pramenů) i v Chile a v Brazílii. Nicméně jde o legislativní dílo velmi pozoruhodné, spočívající (zejména dík svému poslednímu hlavnímu redaktorovi F. v. Zeillerovi) na koherentních filozofických základech přirozeně právního racionalismu. Tento filozofický základ je programově vyjádřen zejména v § 16 ABGB, v němž se praví, že „každý člověk má přirozená, již samým rozumem seznatelná práva a jest ho tudíž považovati za osobu“.“[12]
Německý právní okruh byl vytvořen téměř o století později, když v roce 1896 vznikl a 1. ledna 1900 vstoupil v platnost německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch či BGB), který měl vliv i na právo dálněvýchodní, především na předrevoluční Čínu a Japonsko. Na rozdíl od okruhu francouzského a rakouského německé občanské právo postrádá filozofický základ a již brzy po vydání se objevilo, že má mnoho slabin a nedostatků.
„V současném Německu, tj. v Spolkové republice Německo, se v současné době odehrává bezprecedenční proces vnitrostátní akulturace práva (o pojmu akulturace viz dále). Po rozdělení Německa pokračovala SRN v tradicích německého práva, kdežto v NDR se počalo vyvíjet vlastní právo sovětského, resp. Socialistického typu. V oblasti občanského práva to vedlo k vydání občanského zákoníku NDR z roku 1975, který sice ne úplně, ale ve své základní koncepci zcela opustil právní podsystém německý a čerpal jednak z občanské kodifikace sovětské a především z občanské kodifikace naší, tj. z československého občanského zákoníku z roku 1964. Po opětovném sjednocení Německa roku 1990 platily tedy na půdě Spolkové republiky Německo dočasně dva velmi různé právní řády. Ponenáhlu však dochází k unifikaci německého práva, a to na bázi práva SRN. Dochází tedy k rozsáhlé a cílevědomé legislativní akulturaci práva bývalé NDR právu SRN a k návratu území bývalé NDR do právní sféry historicky se vyvinuvšího právního systému německého.“[13]
Ve švýcarském právním okruhu je základním pramenem občanský zákoník (Zivilgesetzbuch či ZGB), který se skládá ze dvou zákonů, tj. občanského zákoníku vydaného roku 1907 a ze zákona o obligacích, který byl vydán roku 1911. V účinnost tyto zákony vstoupily v roce 1912 a stejně jako občanský zákoník německý, postrádají filozofický základ. „Jeho inspirací byl jednak usus modernus pandectarum a jednak německý BGB. Charakteristické pro švýcarský zákoník (a pro dobu ve které vznikl) je to, že ve své obligační části je výrazně komercializován. Občanské právo tu splývá s právem obchodním, a to tak, že převažuje prvek obchodněprávní. Stylotvorným prvkem ZGB je dále jeho čl.1, který ukládá soudci, aby v případě, že věc nemůže rozhodnout podle zákona atd., ji rozhodl tak, jako by byl sám zákonodárcem.
Švýcarský občanský zákoník měl též jistý vliv za hranicemi země (např. V Turecku) a působil jako vzor při kodifikaci tzv. věcného statutu v některých zemích Blízkého východu.“[14]
Okruh skandinávského práva zahrnuje nejen Skandinávii, ale i Dánsko, které bylo do roku 1814 oficiálně součástí Norska, a Finsko, jež je součástí Skandinávského poloostrova jen z malé části, avšak vyvíjelo se v těsné závislosti na Švédsku. Jelikož tyto země nebyly přímo zasaženy recepcí římského práva a římskoprávní vlivy přebíraly nepřímou cestou od ostatních evropských zemí, vyvíjelo se v nich právo relativně nezávisle a od francouzského prototypu kontinentálního práva se výrazně liší.
Pramen skandinávského práva jsou především Švédský říšský zákoník který byl vydán roku 1734 a platil ve Švédsku, a zákoník z roku 1683 (Dánské právo krále Kristiána V.) platící v Dánsku a Norsku. „Ani v jednom ani v druhém případě ovšem nešlo o občanské zákoníky v dnešním smyslu. Byly značně kazuistické, z mezí soukromého práva vykračovaly a na druhé straně je nevyčerpávaly. Proto, vedle těchto zákoníků, které jsou zčásti dosud použitelné, byly v pozdější době vydávány četné zákony speciální.
Občanské zákonodárství skandinávských zemí tedy ani dnes neusiluje o vyčerpávající úpravu látky, nýbrž ponechává značný prostor pro aplikaci práva obyčejového a zejména též pro soudcovskou tvorbu práva, která tu bývá (byť nikoli v podobě závazných precedentů jako např. v Anglii) zpravidla uznána za důležitý pramen práva.“[15]
Zvláštním subsystémem kontinentálního právního systému je okruh práva latinskoamerického. Jedná se o právo psané, z francouzské kodifikace je však odvozeno jen částečně. „V značné části se tak stalo „z druhé ruky“, tj. vlivem občanského zákoníku Chile, který sám byl vytvořen pod dost rozmanitými vlivy a měl vliv na občanské zákoníky Argentiny, Ekvádoru, Nikaragui a snad i jinde. V Brazílii vznikl občanský zákoník pod převážným vlivem německým, na zmíněný již zákoník argentinský mělo vliv i právo španělské atd.“[16]
Svým původem náležel do kontinentálního práva již zaniklý socialistický, resp. sovětský právní systém. Staré ruské právo nevzniklo recepcí římského práva, a protože na vytvoření vlastního sovětského práva nebylo dostatek času, inspirovali se jeho tvůrci při vytváření občanského zákoníku právem francouzským a německým. „Vzhledem k podstatným odchylkám v oblasti práva vlastnického a později i práva obligačního a také k tomu, že tento systém po druhé světové válce ovlivnil nově vzniklé socialistické země (s významnějšími nebo méně významnými odchylkami), bylo právo SSSR a ostatních socialistických zemí uznáváno za zvláštní systém socialistického práva, a to nejen autory ze socialistických zemí, ale i autory ze zemí západních. Dnes však, po zániku socialistické politické soustavy a po postupné transformaci práva sovětského i práva ostatních bývalých socialistických zemí, však už takové členění socialistického práva není na místě a právo bývalých socialistických zemí, jakož i právo SSSR, lze zařadit do práva kontinentálního.“[17]
Angloamerický právní systém a jeho podsystémy
„Angloamerický právní systém vznikl v Anglii a byl původně nazýván systémem common law. Toto označení ovšem není zcela přesné, poněvadž common law je jen část tohoto systému.) Anglické právo platí nejen ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska s výjimkou Skotska a s některými odchylkami v Severním Irsku. Cestou kolonizace se anglický právní systém rozšířil do celé někdejší britské říše a je v současnosti většinou, alespoň ve své podstatě, zachován i ve státech, které se z britského koloniálního panství osvobodily. Nejvýznamnější z nich jsou Spojené státy, kde se ovšem právní systém, zachovávaje historické základy převzaté z anglického common law, od anglického právního systému značně odchýlil. V důsledku toho se systém common law ve svém celku často, a to zejména v Americe, nazývá právním systémem angloamerickým (Anglo-American Law) a bývá často tříděn v podsystémy práva anglického a práva USA.“[18]
Do angloamerického právního systému však nepatří jen právní systém již zmíněného Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Spojených států amerických, patří sem i právo kanadské, australské, novozélandské a práva zemí, které vznikly z bývalých britských kolonií, protektorátů, dominií aj.
Ačkoliv je britský angloamerický okruh geografický velice různorodý, má méně okruhů než právní systém kontinentální. Důvodem pravděpodobně bude fakt, že zatímco kontinentální systém práva byl ostatními státy přejímán dobrovolně, angloamerický právní systém byl do svých kolonií vyvezen a jeho právo bylo obyvatelům těchto kolonií vnuceno.
I přesto, že není angloamerický právní systém tak členitý jako systém kontinentální, lze jej členit na několik okruhů. Je to okruh anglický, americký, kanadský, australský, novozélandský, indický, irský a právní okruh státu vytvořených dekolonizací britských držav.
Uvedené právní subsystémy se sobě navzájem velice podobají s výjimkou okruhu amerického a indického. Pro přehlednost textu se budu dále zabývat jen právním subsystém anglickým a americkým.
Angloamerické právo je většinou právo nepsané, soudcovské. Soudce zde na rozdíl od kontinentálního právního systému právo nejen nalézá, ale je nadán právotvornou mocí a sám vystupuje jako tvůrce zákona.
Mezi hlavní prameny anglického práva právo soudcovské (jadge-made law, case law), zákonné právo, obyčejové právo a právní literatura. Soudcovské právo je vytvářeno rozhodnutími soudu, která se jako precedenty stávají pramenem práva. Soudci se při rozhodování řídí dvěma pravidly, a to zachováním předchozích precedentů (Doctrin of Precedent, stare decisis) a hledáním rozdílů mezi daným případem a soudním precedentem. Soudcovské právo se uplatňuje v common law i v equity.
Zákonné právo je právem psaným, ovšem od kontinentálního se liší tím, že je vnímáno jako jakýsi rámec soudcovské normotvorby. Zákonné právo je soudcovským právem dotvářeno a má oproti němu nižší váhu.
„Právo obyčejové má dvě formy:
- general Custom of the Realm (obecné obyčeje říše), které dnes většinou platí jen v oblasti práva ústavního; jinak bylo většinou pohlceno common law,
- local customs (místní obyčeje), které jsou pramenem práva za podmínky, že se odchylují od common law, ale neodporují jeho duchu, a dále, že byly zachovány již r. 1189. Je jasné, že pozitivní důkaz této skutečnosti je prakticky nemožný. Proto se předpokládá, že dokázaný obyčej byl zachován již r.1189, ledaže je notorické, že tomu tak nemohlo být, anebo byl-li dokázán opak.
Význam místních obyčejů jako pramene práva je nepatrný, a to tím spíše, že jakmile by své rozhodnutí opřel o obyčej soud vytvářející precedenty, byl by obyčej konzumován common law, tj. přestal by být pramenem práva jako obyčej a stal by se součástí common law.
Právní literatura je považována (pokud je za pramen práva uznána) za pramen práva podružnějšího významu. Krom toho angličtí autoři, mluvíce o „legal writinings“ jako pramenu práva, mají na mysli zpravidla toliko několik věhlasných právnických děl dávné minulosti, tak zejména „De legibus“ od Ranulfa de Glanvill (konec XII. Století); Bractonovo dílo „De Legibus et Consuetudinibus Angliae“ (polovina XIII. Století); Littletonovo dílo „The Tenures“ (polovina XV. Století); „The Institutes“ od sira Edwarda Cokea (1628 až 1641) a Blackstoneovy „Commentaries“ (1765).
Současné literatura právní, pokud je vůbec v rozsudcích citována, nemá charakter pramene práva, nýbrž pouze charakter podepření názoru soudcova, popř. jeho inspirace apod.“[19]
Právo common law se v Anglii začalo vyvíjet ve druhé polovině 20. století za vlády Jindřicha II. a jelikož platilo v celé Anglii, stalo se obecným právem, jež aplikovaly královské soudy.
Pro anglického občana tenkrát nebyla možnost obrátit se na soud právem, ale výsadou. Tato výsada se nazývala writ a nejdříve bylo poskytována individuálně, postupem času se však vytvořil pro určité případy systém obecných writů. Pokud pro případ určitou kauzu neexistoval writ, nemohla být u posuzována u královského soudu.
Dalším mezníkem ve vývoji common law bylo vydání tzv. Druhého Westminsterského Statutu v roce 1285, který zakázal další rozšiřování existujících writů. Tento Statut zůstal ve formální platnosti až do konce 19. století, vývoji common law však úplně nezamezil, ten se stal pouze ještě rigidnějším, což zapříčinilo vznik druhého anglického nepsaného práva – equity.
Lidé se tedy, když se nemohli obrátit na královský soud, obraceli přímo na krále. Ten rozhodování svěřoval (v té době ještě církevnímu hodnostáři) s titulem Lord High Chancellor, který rozhodoval podle spravedlnosti, tedy equity, pro niž se poté vytvořili nové soudy kancléřské. Teoreticky dále zůstalo primárním právem common law, equity je oficiálně jenom zdokonalovalo a rozšiřovalo.
Nakonec se z toho však vytvořilo druhé anglické soudcovské právo a platil zde dualismus právního systému. „Ke sjednocení soudnictví, nikoli však ke sjednocení common law a equity jako různých systému , došlo v létech 1873 až 1875 zákony zvanými The Judicature Acts, které zavedly v Anglii jednotný, i když nadále velmi složitý systém soudnictví.
Přes sjednocení soudnictví ovšem common law a equity zůstaly odlišnými právními systémy. K nim pak přistupuje ještě systém práva zákonného (psaného).“[20]
Prameny práva USA jsou právo soudcovské (judge made law, case law) a právo zákonné (legislation). Ačkoliv je struktura právních pramenů stejná jako v Anglii, soudcovské právo platící v USA se značně liší, a to především tím, že se v USA nedělí na common law a equity. „Oba tyto výrazy sice v americkém právním jazyku zůstaly, ale tak, že common law prakticky znamená synonymum pro soudcovské právo a equity se používá ve smyslu zcela jiném, který pro náš výklad nemá důležitost.
Odlišný politický a ekonomický vývoj USA i odlišný vývoj americké jurisdikce dále vedly k tomu, že i americké právní myšlení je dost odlišné od anglického, zejména pokud se týká vztahu soudcovského práva a práva zákonného a závaznosti precedentů. Odlišnost amerického myšlení zvyšuje i to, že velká část obyvatelstva USA je jiného než anglického původu a nebyla vychována v tradicích anglického práva.
Nejzávažnější rozdíl amerického a anglického práva spočívá v tom, že USA je federace a právo se tam v důsledku toho vytváří na dvou úrovních: na úrovni federální a na úrovni jednotlivých států.“[21]
Vztah federativní legislativy a federálních zákonů je řešen desátým dodatkem ústavy Spojených států vydaném roku 1791, z něhož vyplývá, že primární je zákonodárství jednotlivých států federace a zákon federace má přednost tehdy, pokud tak stanoví ústavní předpis (v Kanadě tento princip platí obráceně).
O mnoho složitější je otázka „zda existuje common law jen federální, nebo jen common law jednotlivých států, nebo common law obojí úrovně. Řešení této otázky se ve vývoji měnilo. Pro historii jejího řešení mají význam dvě precedenční rozhodnutí Federálního Nejvyššího soudu. První z nich je rozhodnutí ve věci Swift v. Tyson z roku 1842, ve kterém byla uznána existence general common law, tj. federální common law. Tato doktrína, která od počátku narážela na odpor, vyvolala řadu praktických i teoretických problémů. Téměř po sto letech byla revidována rozhodnutím ve věci Erie Railroad Company v. Tompkinson z roku 1938, v němž bylo uznáno common law státu Pennsylvania a tím existence common law jednotlivých států vůbec. Tato doktrína je dosud v americkém právu doktrínou všeobecně uznávanou. Jistá nejasnost je však v tom, zda vedle common law jednotlivých států je uznáváno i federální common law, či nikoli. Samo cit. rozhodnutí svědčí spíše tomu, že nikoli, někteří autoři však připouštějí i velmi omezenou existenci general common law.
Uznání common law jednotlivých států přineslo ovšem též některé problémy, z nichž nejvážnější bylo rozpadnutí práva USA v padesát různých právních řádů jednotlivých států. Tomu čelí praxe tím, že se snaží vymezovat instituce common law jednotlivých států stejným způsobem. Tím se teoreticky ovšem nevytváří general common law, tj. federální právo, nýbrž dochází k faktické unifikaci common law jednotlivých států; k jeho připodobňování.“[22]
V USA je podíl i důležitost psaného (zákonného) práva mnohem větší než v Anglii a také precedenty zde nejsou tak závazné jako v Anglii. Nejvyšší soudy nejsou vůbec vázány zásadou stare decisis a ani ostatní soudcové jí nejsou vázáni tolik jako soudcové angličtí.
Islámský právní systém
Islámský právní systém je mladší než systém kontinentální i angloamerický, přesto se však (pro svoje vazby s islámským náboženstvím) nejhůře přizpůsobuje potřebám moderní společnosti. „Z toho důvodu, a také jistě proto, že islámské země, čímž rozumíme země, které se historicky vyvíjely pod vlivem islámu a jejich obyvatelstvo tvoří většinou muslimové, byly v době koloniální téměř všechny zeměmi závislými na evropských koloniálních metropolích, islámské právo platí zpravidla vedle kodifikovaného práva převzatého z dřívějšího práva metropolitního anebo někde tvoří součást této kodifikace. Islámské právo není tedy totožné s právem islámských zemí, a dokonce už ne jen arabských, nýbrž zpravidla tvoří jen jeho část.“[23]
Islámské právo tedy není jediným právem země, ve které platí. Není to ani právo určitého státu, jak to platí u právního systému kontinentálního a angloamerického, ale právo platící pro příslušníky určitého náboženství. Islámský právní systém tedy není právem islámských zemí, ale je to islámské právo, teritoriálně nevázané na území států a obvykle není jediným právem, které v té dané zemi platí.
V islámském právu není stát oddělen od náboženství, stát je však náboženství ovládán. Samotné náboženství tak tvoří část právní systému. „Proto stát není ani nemůže být tvůrcem práva (zákonodárcem) a kontinentální představa práva jako systému státem daných a státní mocí vynutitelných norem lidského chování je islámu cizí.
Konečně je třeba připomenout, že pojem islámského práva je abstrakce. Neexistuje obecné sunnitské nebo islámské právo šiitské, a pokud jde o převládající právo sunnitské, k němuž přihlížíme zde, je – přinejmenším v některých věcech – výrazný rozdíl mezi jednotlivými jeho rity (školami). Srovnává.li se, a to i zde, islámské právo, nesrovnává se určité islámské právo, nýbrž abstraktní model islámského práva. Podobně, jako srovnává-li se kontinentální právo, nesrovnává se zpravidla ani právo francouzské ani třeba právo německé či švédské, ale abstraktní model práva kontinentálního.“[24] islámské právo. Tento obecný pojem se uvnitř dost výrazně liší, jak o tom ještě bude řeč, podle toho, jde-li o islámské právo
V islámském právu je jediným zákonodárcem bůh a toto boží právo se nazývá šaría. Nejedná se o obecně závazný právní systém pravidel, ale o závazný systém pravidel chování platných pro muslimy. Toto právo určuje specifické pravidla chování muslima, které se většinou týkají jeho náboženského a rodinného života, proto je šaría pro komparatistiku z důvodu svého širokého pojetí nevhodná.
„Naší představě práva spíš odpovídá islámský pojem fikh, jímž se rozumí soustava závazných pravidel lidského chování vypracovaná islámskou jurisprudencí, tj. islámskými učenci, interprety islámu, kteří se nazývají ulamá. Šaría je dílo boží, kdežto fikh je dílo lidské. Přes jistou podobnost však fikh nemá stejný charakter jako anglické právo soudcovské. Angličtí soudcové jsou nejen de facto, ale jsou i teoreticky tvůrci práva a jsou přitom (v oblasti common law a equity) vázáni jen svými vlastními precedenty podle zásady stare decisis. Fikh naproti tomu není tvorbou práva, ale jeho nalézáním. Ulamá vykládají zákon boží, šaríu. Ta sama je neměnná, jednou provždy daná, takže její pravidla nemůže měnit ani stát a stát je ani nemůže doplňovat a přirozeně tak nemohou činit ani jeho vykladači. Společnost se nicméně vyvíjí a mění a tento vývoj formální neměnnost práva zastavit nemůže. Naopak vývoj společnosti nutně mění zdánlivě neměnné právo.“[25]
Islámskou jurisprudenci představují nejen ulamá, ale také profesionální právníci zvaní fukahá. Na aplikaci a vývoj práva mají sice podobný vliv, ulamá se však zabývají spíše interpretací šaríe, zatímco fukahá interpretují právo fikh.
Islámské právo rozdělujeme na právo sunnitské (ortodoxní) a právo šíitské (heterodoxní). Zabývat se dále budeme většinovým právem sunnitským. Psané prameny práva oficiálně neexistují, jelikož jeho jediným tvůrcem je bůh. V našem smyslu se však jedná o korán, sunnu, idžmá a kijás. Zatímco korán a sunna jsou primárními primární, idžmá a kijás jsou prameny sekundární, které na základě koránu a sunny vznikají interpretační činností ulamá.
V islámské právu platí zásada zvaná taklíd, která stanovuje, že je právo neměnné a nikdo je nesmí měnit, rušit nebo doplňovat. „Vývoj společnosti si však vývoj práva nezbytně vynucuje. A tu se ukázalo, že rigidní, neměnné islámské právo se adaptuje celkem dobře, a to nejen sekulární legislativní činností státu, která často z mezí doktorinárního chápání islámského práva vykračuje, ale i rozvíjením této doktríny samé činností ulamá. Ti jako náboženští myslitelé zpravidla projevují neobyčejné porozumění pro veskrze světské potřeby současného státu (a ostatně je projevovali i pro potřeby států minulých). Dochází tedy k paradoxu, že islámské právo, které je v důsledku zásady taklíd nejobtížněji adaptabilní vývoji společnosti, se mu zároveň adaptuje velmi pružně.“[26]
Protože tedy právo měnit nelze, museli ulamá vymuslet různé okliky. První z nich je disimulace, druhá přejímání pozitivního práva jedné školy islámského práva do práva školy jiné. Islámské školy (rity) jsou čtyři a jedná se o školu málikovců, školu hanafijců, školu šáfijovců a nakonec školu hanbalovců. Pokud tedy v určité věci právo jedné školy vyhovuje škole jiné více než právo vlastní, může tento rit islámského práva ve svém pozitivním právu nahradit svoji právní normu normou školy druhé. Zmíněné „přejímání institucí určitého ritu islámského práva do práva země, v níž platí jiný ritus islámského práva, se v literatuře nazývá akulturací islámského práva.
Třetím případem modifikace pozitivního práva je oklika procedurální. Na rozdíl od práva materiálního nezakazuje islám státní moci právní úpravu otázek procedurálních. Státní mocí je tedy možno, při zachování materiálního práva bez jakékoli změny, vyloučit jeho uplatnění u soudu nebo vázat je na určité procedurální podmínky a tím nepřímo modifikovat materiální právo samo.“[27]
Právní instituce
Velký význam pro právní srovnávací vědu mají právní instituce, které obvykle bývají tertium comparationis, tj. kritériem srovnávání.
„Právními institucemi (právními instituty) se zpravidla rozumí ucelené soubory (množiny) právních norem, které upravují společenské vztahy vnímané jako celek. Z hlediska komparatistického lze tyto soubory (právní instituce) stanovit apriorně (ve vztahu k právu), tzn. zkoumáním práva různých systémů, resp. různých právních řádů, zjišťovat, jaké soubory společenských vztahů upravují a podle toho zjišťovat a třídit právní instituce.“[28]
Ve všech právních systémech se univerzálně vyskytují určité instituce, jedná se např. o vlastnictví, právo rodinné, právo dědické, smlouvy atd.
Právo kontinentálních právních systémů upravuje práva osob, které dělí na fyzické a právnické. Fyzické osoby mají způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům a deliktní způsobilost. Stanovením čl. 5 listiny základních práv a svobod je způsobilost fyzických osob k právům a povinnostem neomezená a neomezitelná.
Anglickoamerický právní systém podobné dělení na osoby fyzické a právnické nezná. Pod pojmem Persons myslí jen osoby fyzické. „Pojem „právnická osoba „ ani není adekvátně do angličtiny přeložitelný. Doslovný překlad legal person, který je někdy k překladu neanglických textů do angličtiny používán, zní cize. Anglická terminologie požívá spíš výrazu legal entity. (Tento výraz byl po dlouhých jazykových konzultacích zvolen k překládání pojmu právnické osoby do angličtiny v poměrně autoritativní humburské International Encyklopedia of Comparative Law.)
Přitom ovšem, což zní trochu paradoxně, pojem právnické osoby, neznámý římskému právu, vznikl právě v Anglii. Uznává se, že první právnickou osobou na světě (v dnešním smyslu) byla East India Company založená roku 1600.
Skutečnost, že anglické právo nezná obecný pojem právnické osoby tedy samozřejmě neznamená, že by tam nebyly právnické osoby. I anglické právo samozřejmě upravuje sdružování lidí za účelem provozování určité činnosti, taková sdružení se nazývají partnershipcompany (společnost).“[29] V kontinentálním smyslu práva jsou právnickými osobami companies. (sdružení) a
Institucemi rodinného práva jsou především vznik manželství a jeho zánik, majetek manželů a postavení dětí.
V kontinentálním právním systému se manželství uzavírá buď před orgánem státním nebo orgánem církevním, popř. je možno, aby se manželství po uzavření manželství před státním orgánem nechali oddat (tentokrát již bez právních účinků) i církevně. Uzavření manželství je považováno za smlouvu občanskoprávní nebo za specifickou formu konsensu.
K zániku manželství dochází smrtí jednoho z manželů nebo rozvodem. Ten se v jednotlivých subsystémech kontinentálního práva výrazně liší (především přípustností a důvodem rozvodu manželství). V jednotlivých subsystémech se liší i majetek manželů (platí buď princip odděleného majetku nebo manželského majetkového společenství) a věci týkající se výživného dětí a manželů po rozvodu. Postavení manželských a nemanželských se téměř ve všech zemích kontinentálního systému práva vyrovnalo.
V Anglii se manželství uzavírá buď před duchovním anglikánské církve, popř. duchovním jiné a k asistenci při uzavření manželství autorizované církve. Uzavření manželství tu však může být také civilní. „Mezi manžely platí zásada oddělenosti majetku. Manželství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo rozvodem ze zákonných důvodů.
Podle povahy daného rozvodového důvodu se rozeznává manželství zrušitelné (voidable) a neplatné (void), tj. non matrimonium. Manželství rozvádí soud.Soudní rozvod má dvě fáze. První je decree nisi, tj. předběžný, provizorní rozsudek, který ještě manželství neruší, a decree absolute, kterým manželství zaniká.
Právo rozeznává děti manželské a nemanželské. Jejich původně nerovné právní postavení je dnes prakticky vyrovnáno.“[30]
V islámské právu je uzavření manželství považováno za smlouvu. Tato smlouva na rozdíl od ostatních právních systémů nemá žádný specificky náboženský charakter a z hlediska práva se u svatební smlouvy jedná o stejný právní úkon jako při nákupu auta nebo čehokoliv jiného. Povoleno je mnohoženství, přesněji řečeno tetragamie, muž tedy může mít až čtyři manželky, má-li na to, aby se o ně dokázal postarat. Manželství může končit repudiací, což znamená jednostranné zapuzení manželky manželem. Polygamie a repudiace však nejsou jevy vítanými, proto mu právo klade do cesty takové překážky, aby se tyto jevy minimalizovaly a ačkoliv žena právo repudiace nemá, může být manželství rozvedeno i z jejího návrhu podaného soudci.
Věci se v kontinentálním právním systému dělí na hmotné a nehmotné, nemovité a movité. Právo jednotlivých zemí je v chápání pojmu věci a jejich třídění nejednotné. Švýcarské právo rozeznává a odděleně upravuje vlastnictví k pozemkům a vlastnictví k movitostem. Podle Code civil se nemovitosti dělí na přirozené (nemovité věci hmotné), nemovitosti svým určením a nemovitosti vzniklé trvalým spojením s nemovitostí.
„Francouzské právo takto za nemovitost považuje i řadu věcí, které jsou svou povahou movité.
Movité jsou podle čl. 547 věci buď svou povahou nebo určením zákona. Movitostmi z určení zákona mohou být i některé pohledávky, tedy hodnoty, které vůbec nejsou věcí v obecném smyslu (res incorporales).
Rakouský ABGB definuje věc v § 285 tak, že je to „všechno, co je odlišné od osoby, a slouží potřebám lidí“.“[31] ABGB dále rozlišuje věci hmotné a nehmotné, k nimž počítá i právo honební, právo rybolovu atd. Za nemovité věci jsou zde považovány věci trvale spojené se zemí a věci, u kterých tak stanoví zákon.
Švýcarský občanský zákoník definuje nemovitosti taxativním výčtem; jedná se o nemovitosti (hmotné), v pozemkové knize zapsaná samostatná a trvalá práva a doly. Předmětem vlastnictví potom jsou přirozené movité hmotné věci a přírodní síly, které mohou být ovládány právem a nepatří k nemovitosti.
V anglickém právu nejsou věci (things) definovány, rozeznávají se zde však věci movité (movables) a věci nemovité (immovables). Toto rozlišení však má jiný význam než v právním systému kontinentálním, jemuž se blíží dělení majetku na real property a personal property.
Vlastnické právo je nedílné právo, které jako jeden z charakteristických rysů kontinentálního právního systému poskytuje vlastníkovi absolutní právní panství nad věcí. „Nedílnost vlastnického práva byla opuštěna feudálním dělením vlastnictví na vlastnictví vrchní (dominium directum, dominium eminens) a vlastnictví užitkové (dominium utile), jehož zůstatky zůstaly ještě v ABGB z r. 1811 a byly teprve později naukou interpretovány jako vlastnictví nedělené. Již předtím se k jednotnému a nedílnému vlastnictví vrátil Code civil a po něm je uznávají další občanské zákoníky kontinentálního právního systému.
Podruhé opustilo nedílnost vlastnictví právo sovětské v občanském zákoníku RSFSR z r. 1922 a zejména v Ústavě SSSR z roku 1936 a nahradilo je systémem vlastnictví, jehož pilíře byly socialistické vlastnictví výrobních prostředků a (podrozdělenné zejména na socialistické vlastnictví státní a družstevně-kolchozní), a osobní vlastnictví prostředků osobní spotřeby. V této věci sledovaly řešení sovětské ostatní socialistické země (s výjimkou Jugoslávie, která rovněž opustila romanistický koncept nedílného vlastnictví, ale zvolila jiné řešení, než SSSR). Po rozpadu socialistické soustavy se většina bývalých socialistických zemí, včetně ČSFR a nyní i České republiky, vrátila k dřívějšímu chápání vlastnictví.[32]
Vlastník v kontinentálním právním systému má právo svou věc libovolně užívat,nechat nepoužitou, úplně nebo zčásti převést na někoho jiného, vzdát se jí nebo zničit ji. Vlastnické právo je tedy absolutní, výlučné (vlastník může z užívání věci vyloučit kohokoliv jiného), dává vlastníkovi možnost s věcí libovolně nakládat, přičemž tato libovůle je dána zákonem a právy jiných osob, také má právo vyžadovat vrácení věci od každého, kdo by ji neprávem zadržoval, a vzepřít se jakémukoli neoprávněnému rušení vlastnického práva.
V anglickém právu existuje výraz law of property, neznamená však totéž co naše vlastnické právo. „Svým významem se spíše blíží pojmu „práva věcná“ či „právo majetkové“, ale ani s nimi není totožný, poněvadž existují i jiná práva než law of property, která mají charakter práv věcných, resp. práv majetkových.
Podobně jako pojem law of property nemá ekvivalent v českém právním pojmosloví ani v českých právních reáliích, nemá český pojem „vlastnictví“ ekvivalent v anglickém právním pojmosloví ani v anglických právních reáliích. Bývá překládán buď jako „property“ nebo jako „ownership“, adekvátně mu ale neodpovídá ani to ani ono.
Law of property se v Anglii vyvíjelo po staletí, a to jak v oblasti common law, tak v oblasti equity, a vytvořilo neobyčejně složitý a nepřehledný systém. Ten byl značně zjednodušen několika zákony z roku 1925, v jejichž čele stál dosud platný Law of Property Act. V porovnání s kontinentálním chápáním vlastnického práva, resp. věcných práv, anglické law of property i po reformě z roku 1925 zůstává velmi složité a od kontinentálního systému odlišné.“[33]
Pojem property v angloamerickém právním systému je polysém, tedy slovo víceznačné, které znamená nejen majetek (předmět práva), ale také se používá ve spojení law of property, což znamená majetková práva týkající se nemovitostí.
Podle dávné normanské tradice je bezvýhradním vlastníkem půdy král, resp. královna, která ji natrvalo propůjčuje svým poddaným. Soukromé osoby tedy na rozdíl od kontinentálního právo půdu nevlastní, ale jsou vlastníky právního titulu k půdě, tzv. estates. Vlastník (the owner) movité věci (chattel) nebo půdy má v anglickém právu právo převést úplné právo k věci na jinou osobu. Toto právo je označováno pojmem ownership.
Anglické právo přesně rozeznává reálná a osobní majetková práva. Toto dělení však není obdobou dělení kontinentálního, přičemž rael property je srovnatelné s vlastnictvím k nemovitostem a peersonal property s vlastnictvím k movitostem. (Jejich právní rozlišení je ale jiné.) Real property se zde domáhat reálnou žalobou (actio in rem), personal property žalobou osobní (action in personam).
Real property rozdělujeme na corporeal hereditaments (hmotné nemovité věci, jež mohou být předmětem držby) a incororeal hereditaments (nehmotný nemovitý majetek, např. easments, které přibližně odpovídají našemu pojmu věcné břemeno).
Personal property rozdělujeme na chattels real a chattels personal. Chatells real jsou smíšená majetková práva, např. majetková práva k půdě (tzv. leasehold), která mají povahu věcněprávního nájmu půdy.
„Chattels personal se dále dělí na choses in action a choses in possesion, z nichž poslední jsou práva k věcem hmotným, kdežto první, tj. choses in action, jsou, vyjádřeno naší terminologií, práva ke statkům nehmotným, jako je právo patentní, právo autorské, ale i podíl v podílnické společnosti, jakož i právo vymáhat pohledávku, tj. vymáhat splnění dluhu atd.“[34] Podle tohoto dělení majetku se property law dělí na tři části, kteými jsou law of real property, law of chattel real a law of pure personalty.
Zcela specifickou institucí angloamerického právního systému je trust, který je považován za základní znak angloamerického právního stylu a nemá obdobu v právu kontinentálním. Trust zřizuje tzv. settlor či donor, který ukládá druhé osobě, která se nazývá trustee, povinnost spravování věci ve prospěch třetí osoby, která se nazývá beneficiarie nebo cestui que trust, česky beneficiář.
Další institucí je v kontinentálním právním systému obligační právo. Jeho místo v jednotlivých zákonících je různé, nejvýrazněji je však upraveno právem švýcarským a právem německým. „Všem uvedeným právním systémům je však společné, že na rozdíl od práva angloamerického (viz dále) uznávají obecný pojem obligačního práva a jako hlavní dva důvody závazků uznávají právní úkony, a to zejména smlouvy, a protiprávní úkony, a to zejména způsobení škody. Podle toho pak kontinentální teorie občanského práva zpravidla obligace rozděluje na obligace kontraktní (smluvní) a na obligace deliktní (extrakontraktní, mimosmluvní).“[35]
Smlouva vzniká souhlasným projevem vůlu dvou anebo více stran. Ve francouzském právu jsou základními podmínkami platnosti smlouvy souhlas strany, která se zavazuje a její způsobilost k uzavření dohody, určitý předmět dohody a dovolená kauza obligace. Jelikož se nevyžaduje, aby vůči sobě byly navzájem zavázané obě smluvní strany, mohou být smlouvy jednostranné, např. darovací smlouva.
Odpovědnost za způsobenou škodu nastává pokud nastala škoda, došlo k porušení práva a je příčinná souvislost mezi skutečností, kterou bylo porušeno práva a vzniklou škodou a jedná-li se o škodu zaviněnou.
V anglickém právu není pojem obligačního práva obsažen, rozeznává však law of contract (právo smluvní) a law of tort (právo deliktní).
Smlouva v angloamerickém právním systému vyžaduje ke vziku smlouvy nabídku (ofertu), consideration, přijetí smlouvy (akceptaci) a oboustranný úmysl dát vznik právnímu vztahu.
„Consideration je považována za „cenu (tj. protihodnotu) slibu“ (the price of promise). Znamená to, že smlouva v common law není platná v důsledku samého přijetí nabídky, byť obě strany měly úmysl založit právní vztah, neposkytne-li druhá strana oferentovi, nebo neslíbí-li mu poskytnout určitelnou protihodnotu jeho slibu. Tato protihodnota je, velmi zjednodušeně řečeno, consideration.“[36]
Angličtí soudcové lpí při výkladu smlouvy mnohém více na slovech smlouvy (na tom co je v ní výsledně řečeno nebo co tam chybí) než soudcové v kontinentálním právním systému. Smlouva zaniká svým splněním, dohodou stran (prominutím, disolucí) či porušením smlouvy a následnou nemožností plenění či frustrací.
Pokud je smlouva porušena, vzniká povinnost škodu způsobenou porušením smlouvy (damages) nahradit. Předpokladem povinnosti škody nahradit je příčina mezi porušením smlouvy vznikem škody a předvídatelnost vzniku škody poškozeným.
Pokud dojde ke škodě mimosmluvním porušením práva, jedná se o tort. „Pojem tortcivilního deliktu odpovídá jen přibližně. Do češtiny se však adekvátně přeložit nedá a pojem civilního deliktu je mu nejblíže.
Anglické common law nemá obecný pojem náhrady škody obdobný našemu § 420 ObčZ, podle kterého obecně odpovídá každý za škodu, kterou někomu jinému svým zaviněním způsobil. Podle common law vzniká odpovědnost za způsobenou škodu, tj. povinnost ji nahradit, tehdy, byla-li škoda způsobena specifickým způsobem právem uznaným jako důvod vzniku odpovědnosti za škodu.
V dědickém právu se v kontinentálním právním systému rozlišuje dědění intestátní (ze zákona) a testamentární (z poslední vůle). Předpokladem dědění je smrt zůstavitele, pozůstalý majetek a osoby, které jsou oprávněny dědit. Ačkoliv testamentární dědění obecně vylučuje dědění ze zákona, osoby zůstaviteli blízké jsou neopomenutelnými dědici a zákon jim zabezpečuje povinný podíl. Při dědění platí princip kaducity, který stanovuje, že vakantní pozůstalost připadá státu.
V angloamerickém právním systému jsou podmínky a způsoby dědění stejné:
„Neexistuje však povinný díl a neexistují neopomenutelní dědicové. Některé osoby zůstaviteli blízké však mohou, jsou-li potřebné a nedědí-li ani ze závěti ani ab intestato, žádat o příspěvek na výživné z pozůstalosti.
Nabývání pozůstalosti dědicem je v Anglii upraveno velmi odlišně od práva kontinentálního. Není tam ani delace a přijetí pozůstalost v našem smyslu, ani nabývání pozůstalosti ipso iure. Pozůstalost je i po zůstavitelově smrti považováno za majetek zůstavitelův. Jeho osobním zástupcem při správě pozůstalosti je podle okolností vykonavatel poslední vůle (executor) anebo správce pozůstalosti (administrator) , který má postavení trusteeho. Ten také, executor nebo popř. administrator, odevzdává dědicům, co jim z pozůstalosti náleží.“[37]
V islámském právním systému je dědění také testamentární a intestátní, které má před testamentárním přednost a má velmi široký okruh zákonných dědiců. Mužští dědicové dědí intestátně dvojnásobný díl toho, co dědí ženské dědičky téhož stupně.
Každý má právo uplatnit svůj nárok na soudu, ty bývají v kontinentálním systému práva většinou státní.
„Za zjištění skutkového stavu jsou strany spoluzodpovědny. Odpověden je za ně soud. To znamená, že soud může provádět i důkazy, které nenavrhla žádná strana sporu, a naopak nemusí připustit ani důkaz, který strana navrhla. Musí ovšem pečovat o to, aby důkazní řízení bylo v mezích daných možností úplné. Soud tedy nemůže odmítat důkazy libovolně, nýbrž může nepřipustit jen takové, které z hlediska pravdivého zjištění skutkové podstaty považuje za redundantní.
Rozhodnutí ve věci samé vydá soud na základě poznání, které si opatřil sám ve spolupráci se stranami.“[38]
V angloamerickém právním systému je soudní řízení velmi odlišné. Je mnohem méně formální a především se zde liší postavení soudce a sporných stran. Proces tu totiž neřídí soudce, ale sporné strany zastoupené svými advokáty. Soudce přihlíží důkaznímu řízení a dohlíží tu na to, aby proces probíhal korektně a, ve sporu pak rozhoduje podle informací, které mu strany v průběhu řízení poskytly.
Závěr
Srovnávací právo patří mezi nejmladší právní disciplíny, prochází však rychlých rozvojem. A má i velkou budoucnost. Je sice nesmysl předpokládat, že se jednoho dne spojí všechny země světa pod jeden vše zastřešující právní systém, avšak v rámci některých ekonomický či politických seskupení se právní systémy určitých zemí budou navzájem sbližovat, proto je důležité aby poznaly svoje práv
