Teorie práva
1.Historické typy práva
Starověké
Středověké
Novověké
Další rysy:
Starověké právo (do zániku západní říše římské v 5. století po Kristu)
- Právo římské
- Právo není jednotné, je rozrůzněné podle společenských vrstev
- neexistuje jednotný systém práva
- právní techniky nejsou společné všem druhům práva – sjednocení až francouzskou revolucí
- práva osob jsou poloprávné
Středověké právo (raný, střední, pozdní středověk) – po pádu říše římské
- Dominuje zde stavovská společnost, stavovská rozdrobenost
- Různorodost subjektů – není jednotný systém práva – poloprávnost osob
- Roztřídění se děje podle jednotlivých stavů – diferenciace práva podle jednotlivých stavů
- Partikularita se týká nejen osob, ale i lokality (města s výsadami panovníka, královské město apod.)
- Právo je ještě členitější než ve starověku
Asijské země – práva ostře vymezena podle kast, velká úloha náboženství
Novověké právo (17. – 18. Století)
- Jednotný systém práva (překážkou byla neexistence rovnosti subjektů práva, různost částí práva – partikularismus)
- Odstranění partikularismu
- Zničení formální nerovnosti – výsostně korespondovala faktickému stavu
- Podmínka jednotného práva je formální rovnost (tj. jako být i materiálně rovný)
- Jednotný systém práva přinesl zákonnost
- Otázka zákonnosti = vázanost právem všech subjektů – díky jednotnosti systému práva a právní rovnosti
- Novověk – první fáze kapitalismu volné soutěže
- Každý je vlastníkem (zbohatlíci, vlastníci výrobních prostředků, manufaktur, apod.) – zájem je, aby se jim dařilo legálně
- Objektem subjektivního vlastnického práva je věc
2. Původ a podstata práva
A. Původ práva je odvozován z různých zdrojů:
- podle přirozenoprávní teorie vzniklo právo přirozeně a do jisté míry nezávisle na společnosti
Existence právních norem je odvozována z přírody nebo nezávislé autority (např: boha, lidského
rozumu), proto jsou chápány právní normy jako absolutní, nezměnitelné a nezávislé na lidském
konání,
- dle pozitivistické teorie nevzniklo právo přirozeně, ale uměle neboť je výlučně výtvorem
lidské činnosti. Aby právní norma platila, musí být státem stanovena a jím i vynucována.
Právo je tedy dílem lidským, je relativní a změnitelné,
- historická právní teorie odvozuje původ práva z vývoje daného národa (z všeobecného
přesvědčení pospolitosti tzv. ducha národa) o tom co je dovolené či zakázané,
- normativní teorie (zvaná též ryzí nauka právní) chápe právo pouze jako formu, která
předepisuje co má být (a ne co je). Právo (právní řád) je soubor hierarchicky uspořádaných
B. Pojem práva a podstata práva
Právo = souhrn obecně závazných norem (pravidel chování) stanovených a sankcionovaných státem
- pro právo je příznačné, že je zpravidla vytvářeno právotvornou činností státních orgánů a většinou i závazně formalizováno zákonně určenou publikací právních norem (v ČR ve Sbírce zákonů)
- tento způsob vzniku však není obecný, neplatí např. pro oblast práva angloamerického nebo islámského
Právo - nelze vymezit jednoduchým způsobem. Nelze jej definovat jednou definicí, jde o vícevýznamový výraz.
Právo může být zkoumáno zejména:
1. v rovině normativní (jako systém pravidel regulujících chování lidí)
2. v rovině mocenské (jako prostředek realizace státní politiky)
5. v rovině informační (jako nositel informací pro adresáty norem)
Rozlišujeme především právo objektivní a subjektivní.
Objektivním právem se rozumí právo v normativním smyslu, tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem (resp. mezinárodním společenstvím států).
Subjektivní právo představuje možnost chování, zaručenou právním subjektům objektivním právem.
Právní povinnost je možno vymezit jako nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce.
Značný význam má také členění práva na právo soukromé a veřejné a na právo hmotné a procesní.
Z jiného hlediska se právo rovněž dělí na pozitivní a přirozené. Tento dualismus je založen na představě, že vedle pozitivního práva, tj. pravidel chování a tomu odpovídajícího chování uznaného a zaručeného státem, existuje na státu nezávislé, vyšší přirozené právo.
Právo pozitivní - je dané státem, resp. společenstvím států, je to právo platné. Pozitivní právo je tvořeno soustavou právních norem, je to tzv. objektivní právo, jakož i soustavou subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností, které jsou podle právního pozitivizmu, od právních norem odvozeny.
Přirozené právo - představuje souhrn principů a nezadatelných subjektivních práv. Předchází pozitivnímu právu. Vzniká a existuje nezávisle na státu.
Základním předmětem práva je:
- lidské chování, které se liší na konání a nekonání
- určení subjektů tohoto chování – vymezení jejich způsobilosti k právním úkonům
- obecné určení právních skutečnosti – např. vzniku smlouvy, zápisu do registru nemovitostí
Subjektem práva je:
- zákonodárce
- adresát právní normy – PO, FO a stát
Základní funkce práva:
- Regulativní funkce – právo upravuje pouze ty normativní společenské vztahy, na kterých má zákonodárce zájem, aby byly regulovány jako vztahy právní
- Konkrétní funkce – její podstata spočívá v konfrontaci společenského působení práva s vytyčenými cíli a stanoveným způsobem jejich dosažení
- Výchovná funkce – podněcuje subjekty k dodržování norem morálky a dalších
- Vytváření a upevňování právní jistoty
3. Úloha práva v lidské společnosti
- Právo je jedním z nejvýznamnějších prostředků stabilizace sociálních vztahů
- Je prostředkem regulace společnosti →
a) Vybírá a normuje žádoucí chování lidí
b) Přispívá k řešení sociálních konfliktů
c) Vnáší do společnosti řád
d) Snižuje míru společenské entropie
Právo je však také významně ovlivňováno vývojem společnosti → je jevem sociálně a historicky determinovaným
- Při tvorbě právní úpravy je nutné myslet na postih těch, kteří stanovené normy porušují → každá norma stanovující povinnost určitého chování musí být spojena s efektivní sankcí pro případ nesplnění právní povinnosti
- Právo však nemůže spoléhat jen na hrozbu sankce a její použití → velký význam má i působení sociálního prostředí, v němž se adresáti právních norem nacházejí
- S tím souvisí nutnost cílené výchovy k úctě k právu a důvěře v právo
- Význam má i působení mimoprávních normativních systémů (morálka) jsou-li v souladu s požadavky právních norem
- V soudobé společnosti se snižuje rozsah působení mimoprávních normativních systémů (náboženských norem, tradicí a zvyklostí), dochází k extenzi právní regulace a výsledkem je, že i to, co dříve nemělo právní formu zprostředkování, se stále více institucionalizuje
- Jelikož mimoprávní normativní soubory jsou v moderní společnosti omezeny, stále více lidí se spoléhá na právo jako na vnější integrující sociální systém
Výchozí otázkou vztahu společnosti a práva je jeho odůvodnění a ospravedlnění – tedy otázka proč a k čemu je ve společnosti právo?
Tuto otázku lze odpovědět za pomocí argumentů
a) Teorie přirozenoprávní
b) Sociologického zdůvodnění
(právní pozitivismus o smyslu práva v širších souvislostech neuvažuje)
Ad a) Přirozenoprávní teorie vychází z toho, že právo je dáno:
a) Transcendentně – boží vůlí apod.
b) Naturálně – povahou věcí
c) Antropologicky – povahou člověka
- V tradičním pojetí je přirozené právo věčné, je naplněním vyšších zákonů a principů
Ad b) Sociologické pojetí hledá odůvodnění práva ve společnosti samé, chápe je jako produkt společnosti a zdůrazňuje jeho vývojový aspekt
Právo je normativním výsledkem konfliktů zájmů ve společnosti → obsah práva je určen dočasným výsledkem střetu těchto zájmů, který působí ke stabilizaci společnosti, střet zájmů je hybným zdrojem vývoje práva
Podstata právní regulace spočívá v prosazení zájmů těch společenských sil, které rozhodujícím způsobem ovlivňují tvorbu, interpretaci a aplikaci práva.
4. Právní kultura a její typy
Civilizace je charakterizována určitou úrovní mravní kultury – jde tedy o mravní civilizaci
- Každá mravní civilizace koresponduje s určitým typem právní civilizace
- Kultura jako souhrn všech výsledků lidské činnosti je zdrojem kultury právní a také jejím determinantem
Právní kultura - soubor výsledků činnosti lidské společnosti v oboru práva
Kultura v právním smyslu – určitá úroveň právního myšlení, cítění a chování
Typy právní kultury
Styl právní kultury vyjadřuje její typ
- A. Kontinentálně evropský systém právní kultury
- Vznikl na základě recepce římského práva
- Podstatnými znaky jsou psané právo, soudní nalézání práva, stupňovitost právního řádu
- B. Angloamerický typ právní kultury
- Vychází z původního anglosaského systému právní kultury založené na obecném právu (common law) obsahujícím právní obyčeje a právní precedenty
- Se vznikem Spojených států se tento systém rozšiřuje i o komponenty psaného práva
- Dominantní rys této kultury spočívá v principu práva případu (case law)
- C. Typ právní kultury zemí třetího světa
- Vyznačuje se četností druhů pramenů práva
- Vedle sebe se často vyskytují právní obyčeje, právní precedenty a normativní právní akty
- Rysem této právní kultury je též prolínání práva s náboženstvím nebo mytologií
Definice obsahu pojmu typ právní kultury je tvořena:
- Vnější formou práva – prameny práva
- Právním pojmoslovím – systém právních pojmů
- Formami výkonu práva – způsob realizace a aplikace práva
- Pojetím ústavnosti a zákonnosti – konstitucionalita a legalita tvorby a výkonu práva
- Panující právní ideologií – právní účení opírající se o ideu dominantní společenské vrstvy
NORMÁLNĚ:
Právní kultura = součást lidské kultury – jeden z projevů míry vyspělosti lidské civilizace
- míru vyspělosti právní kultury lze posuzovat podle úrovně tvorby, interpretace a aplikace práva (což závisí na tradicích a vyspělosti dané země)
Právní kultura = právní vědomí + právní ideologie
- soubor hluboce a dlouhodobě zakořeněných přístupů, postojů a motivací jednotlivců, sociálních skupin i celých společností v jejich zaměření na poznávání, hodnocení a využití práva
- historicky vyvinuté a dále se vyvíjející modely právního myšlení a jednání, které odrážejí psychický, kulturně vzdělanostní a morální profil jejich nositelů
5. Typ právní kultury kontinentálně – evropský
Znaky:
- Jediný pramen práva, kterým je psané právo (zejména zákon)
- Stupňovitost právního řádu
- Dualita práva (právo soukromé a veřejné)
- Koncepce zákonnosti jako vázanosti státu (státních orgánů) zákonem
- Nalézání práva soudy
- Zvláštní postavení ústavního práva
Pokud se v některých státech vyskytuje právo zvykové (Švédsko, Finsko, Norsko, Dánsko), je pouze aplikováno soudy v mezerách v psaném právu
Charakteristické rysy:
- Vysoká úroveň kodifikace
- Vysoká právně technická úroveň právních norem
- Logicky dokonalý strukturálně uzavřený normativně právní systém
Současným trendem tohoto právního systému je však tendence spočívající v posilování úlohy soudních orgánů v procesu právní regulace → toto může být chápáno jako odklon vlády zákona směrem ke koncepci tzv. státu soudního
Kontinentální systém můžeme členit:
- Okruh práva francouzského
- jeho vliv mimo vlastní hranice největší
- základním pramenem občanský zákoník Code civil z r. 1804
- Okruh práva rakouského
- opírá se o obecný občanský zákoník z r. 1811
- Okruh práva německého
- německý občanský zákoník vznikl r. 1896
- postrádá ovšem filosofický základ
- Okruh práva švýcarského
- hlavním pramenem občanský zákoník, skládající se ze dvou zákonů (občanský zákoník z r. 1907 a zákon o obligacích z r. 1911
- rovněž postrádá koherentní filozofický základ
- Občanské zákonodárství skandinávských zemí a Dánska
- neusiluje o vyčerpávající úpravu látky
- ponechává prostor pro aplikaci práva obyčejového a též pro soudcovskou tvorbu práva, která tu bývá zpravidla uznávána za důležitý pramen práva
6. Typ právní kultury anglo – americký
- A. Anglo-americký typ právní kultury v Anglii
Znaky:
- Více pramenů práva, především nepsaných :
a) Právo soudcovské
b) Právo obyčejové
c) Právní písemnosti, resp. spisy (legal writings)
d) ale i psaných – Právo zákonné, resp statutární
Soudcovské právo (precedenty)
- je tvořeno soudními rozhodnutími, tzv. precedenty a dotvářeno právními obyčeji
- funkce právních obyčejů je omezená, protože obecné obyčeje anglické říše již de fakto neexistují a místní obyeje se jako samostatný právní pramen vyskytují jen ojediněle
- rozhodnutím soudu podle právního obyčeje přešly tyto prvky zvykového práva postupně do práva precedentů
- zbytek právních obyčejů slouží pouze jako interpretační pravidla při aplikaci právních precedentů soudy tam, kde předchozí soudní rozhodnutí není dostatečně analogické nově rozhodovanému právnímu případu
Common Law
- systém anglického práva založený na precedentech vyšších soudů a nejvyššího soudu
- do obecného práva patří v širším smyslu také právo obyčejové
Právní písemnosti
- věhlasná právnická díla minulosti
- shrnují obecné právo
- tvoří sekundární pramen anglického práva
Právo zákonné
- je chápáno jako podklad soudcovské právotvorby, nikoli jako základní pramen práva
- common law má prioritu vůči zákonnému právu, takže v soudní praxi platí převaha práva precedentů nad právem zákonným
Další znaky:
- neexistence oficiální hierarchizace pramenů práva
- neexistence duality práva
- koncepce zákonnosti jako panství práva (právo vytvořilo stát)
- neexistence zvláštního postavení ústavního práva
- B. Anglo-americký typ právní kultury ve Spojených státech
Znaky:
- Více pramenů práva, především psaných (akty legislatury federální a státní), ale také nepsaných (Common Law – původní obecné právo anglické)
- Dominuje právo psané
- Americké soudy se při rozhodování právních sporů řídí stejně jako anglické soudy zásadou „stare decisis“, tzn. že v rozepřích o stejné otázky rozhodují podle svých dřívějších rozsudků nebo podle rozsudků anglických soudů z předrevoluční doby
- Na rozdíl od anglického práva se v USA uznává hierarchizace druhů platného práva a dualita práva
- Shodně s anglickým právem je koncepce zákonnosti položena na prioritě práva před státem
- Odlišně od pravomoci anglických soudů nejvyšší soudy státní a federální mohou prohlásit zákony státní a federální za neústavní
- V právu USA má zvláštní postavení Ústava (i ústava se vykládá ve světle obecného práva anglického a obecného práva amerického, avšak jen potud, pokud americká ústava a zákony neobsahují výslovně jinou právní úpravu)
Angloamerický typ právní kultury je geograficky rozšířen zejména ve VB, USA, Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu.
7. Typ právní kultury zemí třetího světa
- Znaky právní kultury jednotlivých zemí třetího světa závisejí na koloniálním původu těchto států a také na tradiční národní právní soustavě, která v sobě nese specifičnost ekonomického, politického, historického a národnostního rozvoje země, její sociálně-politické a právní tradice, jakož i zvláštnosti kulturní a mravní stránky života společnosti
- V rozvojových státech Asie a Afriky je uplatněno náboženské a zvykové právo
- Specifické je islámské právo
- Islámský právní systém je založen na pravidlech islámu, náboženských pravidlech a etických pravidlech
- V rámci tohoto systému rozlišujeme právo sunnitské (ortodoxní) a právo šíitské (heterodoxní)
- Oba podsystémy působí v rozsáhlé oblasti severní Afriky, Středního východu a některých státech jihovýchodní Asie
Formálními prameny sunnitského práva jsou:
a) Korán
b) Sunna – tradice o výrocích a skutcích proroka Muhammeda
c) Idžma – právní principy zakotvené v právním vědomí islámského společenství
d) Kijás - analogie
- Ačkoliv v islámském právu platí zásada taklíd (jeho absolutní neměnnost, jelikož není výtvorem lidským, ale božským) a je tedy na podmínky moderní společnosti obtížně adaptovatelné, pomocí interpretace se do určité míry přizpůsobuje měnícím se podmínkám, v nichž se jeho pravidla uplatňují
Islámské boží právo šaría není totožné s právem islámských zemí, zpravidla tvoří jen jeho část (v posledních letech došlo v některých islámských státech k opětovnému návratu k šaríi. Šaría netvoří ucelený systém, má kazuistický charakter
- V ostatních rozvojových státech najdeme tradiční a náboženská práva (africké státy), právo židovské, právo hinduistické apod.
- Vedle nich lze zvlášť identifikovat právo kanonické (katolické a evangelické, které je tradičně zpracováno na vysoké profesionální úrovni, proto toto právo řadíme do právní kultury rozvojových zemí s výhradou
- Společným znakem typu právní kultury zemí třetího světa je skutečnost, že základ těchto právních soustav vznikl ve středověku a dosud si podržuje jeho úroveň
- Tyto právní soustavy jsou poznamenány konzervativismem a stagnací
8. Právní systém
Právo je soubor pravidel, podle kterých se organizuje a řídí lidské spolužití.
Tato pravidla jsou vnitřním (pozitivním) právem příslušného státu – právním řádem státu, který se dále strukturuje v systém práva.
- SYSTÉM PRÁVA
- právo je jedním ze sociálních systémů
- má univerzální charakter a je zabezpečeno veřejnou mocí
Systém práva se vyznačuje:
a) jednotou – právní normy by si neměly odporovat v zájmu zajištění právního pořádku
b) diferencovaností – skládá se z částí (právní odvětví, instituty a normy)
Systém práva lze rozdělit na právní odvětví podle 3 kritérií:
a) podle předmětu práva
b) podle metody právní úpravy
c) podle účelu právní úpravy
- DĚLENÍ PRÁVA PODLE METODY PRÁVNÍ ÚPRAVY
a) Soukromoprávní metoda – založena na vzájemné rovnosti právních subjektů
Další znaky:
- použití dispozitivních právních norem
- soukromoprávní vztah má smluvní základ
- smluvní samostatnost právních subjektů → konflikt zpravidla řeší třetí subjekt (orgán veřejné moci)
- soukromoprávní vztahy mají převážně majetkový charakter
- patří sem právo občanské, obchodní, rodinné, pracovní a mezinárodní soukromé a obchodní právo
- v případě deliktů je typická restituce (obnovení původního stavu), reparace (náhrada majetkové újmy) nebo satisfakce (v případě nemajetkové újmy)
b) Veřejnoprávní metoda – typické použití kogentních právních norem a nadřazené postavení orgánu veřejné moci (orgán veřejné moci má pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech FO nebo PO)
Další znaky:
- uplatnění zásady oficiality a legality
- patří sem právo ústavní, správní, trestní, finanční, sociálního zabezpečení a procesní
- není zde běžný smluvní princip – převažuje individuální právní akty (rozsudek, nálet, správní rozhodnutí)
- v případě deliktů mají sankce charakter represivní a preventivní
- ochranu proti svévoli mocenských subjektů poskytuje správní a ústavní soudnictví
- DĚLENÍ PRÁVA PODLE PŘEDMĚTU PRÁVNÍ ÚPRAVY
Předmětem právní úpravy jsou společenské vztahy a odlišnosti těchto vztahů spolupůsobí na vytváření právních odvětví.
Odvětví práva podle předmětu právní regulace: právo ústavní, správní, trestní a občanské
- tato právní odvětví mají největší rozsah právní materie
- právní normy každého z těchto odvětví regulují odlišné společenské vztahy
- odlišný způsob (metoda) právní úpravy
- ústavní právo považováno za vedoucí odvětví a ostatní jsou deriváty občanského práva (právo obchodní, pracovní, rodinné) či správního práva (právo finanční, soc. zabezp.)
- DĚLENÍ PRÁVA PODLE ÚČELU PRÁVNÍ ÚPRAVY
a) Hmotné právo – souhrn právních norem a subjektivních práv, které směřují bezprostředně k naplnění účelu práva a jsou smyslem právní úpravy
b) Procesní právo – slouží k naplnění účelu právní úpravy zprostředkovaně
- slouží k úpravě postupu orgánů veřejné moci, k vytváření a ochraně hmotných práv
- VZTAH MEZINÁRODNÍHO A VNITROSTÁTNÍHO
Jde o vztah dvou právních systémů.
2 doktríny:
a) monistická - národní právní řády jsou autonomní části světového práva
b) dualistická – dva v zásadě oddělené právní systémy - dnes
- státy jako suverénní celky mají nezadatelná práva, jsou rovnocenné subjekty
Mezinárodní právo – upravuje vztahy mezi státy a jimi utvářenými mezinárodními organizacemi
- vyjímečně může být subjektem i člověk nebo nevládní mezinárodní organizace
- tvoří jej mezinárodní smlouvy i právo nepsané – obyčejové
- ohniskem centralizovaného donucení je Rada bezpečnosti OSN
- normy mezin. Práva nejsou bezprostředně závazné uvnitř států
- součástí vnitrostátního práva se mohou stát na základě inkorporace (převzetí pramene mezin. práva do práva vnitrostátního)
- v ČR dle čl.10 Ústavy jsou součástí právní řádu ČR všechny mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána
- EVROPSKÉ PRÁVO
- je specifickou částí mezinárodního práva
Evropské komunitární právo tvoří.
a) Primární právo – mezinárodní smlouvy
Především zakládající smlouvy:
- Evropské společenství uhlí a oceli (1952), Evropské hospodářské společenství (1957), Evropské společenství pro atomovou energii (1957), Evropské společenství (1967), Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropské unii) 1993
b) Sekundární právo
- Nařízení – přímý účinek, nemusí se provádět transformace do národních právních předpisů
- Směrnice – závazná co do výsledku, volba formy implementace do národního práva je ponechána státům
- Rozhodnutí – podobné jako nařízení, ale nemá obecnou platnost, určené buď všem státům EU nebo jen některým
- Doporučení a stanovisko – právně nezávazné akty, dobrovolné plnění
9. Právní systemizace
- Je to právně-technická záležitost
Systemizace = uvedení v systém
Systemizace práva = uspořádání právních norem podle předem zvolených kritérií.
Tato kritéria mohou být: a) věcná – objekt právní regulace
b) formální – časová posloupnost apod.
Formy systemizace právních norem:
- 1. Inkorporace
- Jedná se o předfázi kodifikace
- In corporatio = vtělení
- Druhově stejné právní normy v různých právních předpisech se vtělí do právního předpisu, který má takových právních norem nejvíce
- Soustředění všech věcně souvisejících právních norem do jednoho předpisu a jejich uspořádání v tomto předpisu: a) podle právní relevance (vyšší /nižší právní norma)
b) podle časové posloupnosti
Výhody – zprostředkování znalosti celku platných právních norem
Nevýhody – přetrvává vnitřní nesystematičnost, rozpornost jednotlivých částí tohoto celku, neřeší se překlenování právních mezer, neřeší se skutečnost, že v celku jsou zastaralé právní normy, kolize jednotlivých právních norem
- 2. Kodifikace
- Uspořádání právních norem
- Uspořádání kvalifikační (na rozdíl od uspořádání kvantifikačního u inkorporace)
Má 4 fáze:
1) Shromáždění všech platných právních norem určitého odvětví
2) Průzkum a eliminace vzájemně rozporných a zastaralých (obsoletních) právních norem
3) Místo eliminovaných právních norem se dosadí jiné právní normy, které tvoří kompaktní celek – vyplnění právních mezer
4) Kompletizace a dání stupňovité výstavby právní materii
- Tento kodex řeší dosavadní roztříštěnost
- Ucelené právní řešení společenských vztahů určitého druhu
- Uspořádání kodexu na všeobecnou a zvláštní část
Všeobecná část – obecné právní zásady a univerzální právní instituty
- Platí podpůrně tam, kde je ve zvláštní části nejasnost
- Ve zvláštní části může být i výjimka, ale musí být popsána
Zvláštní část – obsahuje např. skutkové podstaty jednotlivých trestných činů
- 3. Institutizace
- Souhrn právních norem, které spolu věcně souvisí
- Provádí se až do 20. Století
- Uspořádání právních norem uvnitř existujícího právního předpisu → dotažení kvalifikační stránky
- Integrace právních norem, které jsou si blízké uvnitř právního předpisu
- Řešení cestou novelizace právního předpisu
- Př. Hlava 1, nadpisy nad §
10. Právní prameny
Prameny práva (jako formy právních pravidel) jsou historicky proměnlivé a v současnosti jsou spojeny s odlišnými typy právní kultury, jejich podstatnou charakteristiku zároveň představují.
Rozlišujeme 4 základní prameny práva:
- právní předpis
- soudní precedens
- normativní právní smlouva
- právní obyčej
- 1. Právní předpisy – obecně závazné normativní právní akty
Právní předpis = výsledek legislativního procesu
= takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy
jako předem daná pravidla chování
- právní předpisy jsou rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se však i v angloamerickém a islámském typu právní kultury
- příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich právní síly – ta je dána zejména postavením orgánu veřejné moci, který má pravomoc právní předpis přijímat
- v rámci této hierarchické soustavy právních předpisů mají nejvyšší právní sílu zákony (a mezi nim pak zpravidla ústavní zákony)
Kromě zákonů se uplatňují ve většině soudobých států ještě další normativní akty jako prameny práva – jde o normativní akty orgánů výkonné moci, které mají povahu aktů odvozených (prováděcí předpisy), popř. orgánů územní samosprávy.
- 2. Soudní precedenty
Soudní precedens = druh soudního rozhodnutí, které je prvním řešením daného případu,
dosud právem neupraveného, závazným pro obdobné případy
v budoucnosti
- je uznáván jako formálně závazný pramen práva v angloamerickém typu právní kultury
- v kontinentálním typu ne, pouze klíčové judikáty vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv mají kvaziprecedenční význam
- precedenty představují pružný model práva, ale přinášejí nižší míru právní jistoty
Ratio decidendi – část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu
- jedná se o normativní věty použitelné na další obdobné případy
- precedenční rozhodnutí nemůže být bezdůvodně měněno, a to ani soudem, který jej přijal (zajištění stability práva)
- od precedentu je možno se odchýlit jen pokud se podstatně změnily okolnosti od jeho přijetí nebo jestliže má nový případ odlišné znaky
Metoda distinkce – soud shledává rozdíly mezi různými precedenty → hledá, který je nejlépe použitelný pro konkrétní případ
- pokud nenalezne, vytvoří nový
- 3. Normativní právní smlouvy
Normativní právní smlouva = druh smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná
pravidla chování
- je blízká právním předpisům, ale vzniká na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí
- v současnosti nejdůležitější pramen mezinárodního práva
- demokratické státy je přebírají z mezinárodního práva do práva vnitrostátního
- zásadní význam pro právo EU
Kolektivní smlouvy – zvláštní druh normativní právní smlouvy
- upravují pracovní a sociální otázky
- jsou pramenem vnitrostátního práva, způsob uzavírání upraven zákonem
- uzavírány mezi svazy zaměstnavatelů a odbory
- 4. Právní obyčeje
- jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti mají omezený význam
- pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem, netvoří se cílevědomě
- v současnosti se právní obyčeje stále používají ve VB, v právu islámském a svůj význam mají i jako prameny práva mezinárodního
- nutné je odlišovat od zvyklostí (např. ústavní zvyklosti, obchodní zvyklosti), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu
-
11. Právní normy
Norma = pravidlo stanovící, že něco má být
Právní normy = obecně závazná pravidla lidského chování, stanovená v předepsané formě státní mocí a vynutitelná státní mocí
Právní normy vydávají k tomu příslušné státní orgány, zejména zákonodárné sbory (parlament), které vydávají zákony, dále také vláda (nařízení vlády), ministerstva (vyhlášky) a orgány územních samosprávných celků pro svá území.
Tvorba právních norem = legislativa
Právní normy nemohou existovat mimo prameny práva. Pramen práva – právní předpis zpravidla obsahuje větší počet právních norem.
Základní znaky právní normy:
a) Závaznost – právní norma stanoví oprávnění a povinnosti jako závazná pravidla chování.
Oprávnění – možnost určitého chování
Povinnost – nutnost určitého chování pod hrozbou sankce
b) Obecnost – právo platí pro všechny subjekty na území státu (princip teritoriality). Právní norma upravuje chování druhově určených subjektů a rovněž jejich oprávnění a povinnosti i sankce jsou stanoveny obecně → právní norma reguluje neurčitý počet případů stejného druhu
c) Formální určitost – právní norma musí být vyjádřena v příslušném právním pramenu, který je stanoven nebo uznán státní mocí
d) Vynutitelnost – pokud právní norma ukládá určité povinnosti a stanoví hrozbu sankcí v případě jejich nedodržení, lze vynutit splnění povinnosti a případně uložit sankci. Vynucování normy je zabezpečeno orgány státní moci.
- Některé normy nemají sankci → jsou imperfektní (nedokonalé)
Struktura právní normy:
a) Hypotéza – část právní normy, která stanoví podmínky, za nichž nastane dispozice a popř. sankce (situace, na níž se norma vztahuje – podmínka realizace normy). V hypotéze je vymezen okruh adresátů normy, její časová působnost a jsou v ní uvedeny právní skutečnosti, s nimiž norma spojuje vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a právních povinností.
b) Dispozice – vlastní pravidlo chování – určuje co je dovoleno nebo zakázáno (z hlediska normotvůrce příkaz, zákaz, dovolení a z hlediska adresáta oprávnění a povinnost.
c) Sankce – v ní je stanoven postih za porušení právních povinností, stanovených v dispozici normy
Normy s klasickou trojčlennou strukturou mají podobu podmíněné normativní věty. Jedná se o normy kondicionální.
Nikoliv všechny právní normy mají tuto úplnou strukturu (např. normy teologické, které pouze vytyčují žádoucí cíle – např. zákon o státním rozpočtu
Klasifikace právních norem:
- 1. Třídění norem podle jejich právní síly
- Jedná se o dělení podle pramenů práva, ve kterých jsou právní normy obsaženy
Z hlediska právní síly norem platí:
- Norma nižší právní síly nesmí odporovat normě vyšší právní síly
- Norma může být měněna nebo rušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly
- Normy dělíme na ústavní, zákonné a podzákonné
- 2. Hmotněprávní a procesněprávní normy
- Procesní normy upravují postup státních orgánů, jehož cílem je vydání individuálního či normativního katu
- 3. Třídění norem podle povahy hypotézy
- Dělí se na obecné a speciální (příkladem jsou obecná ustanovení OZ o smlouvě, obecná ustanovení OZ o nájemní smlouvě a speciální ustanovení OZ o nájmu bytu)
- 4. Třídění norem podle povahy dispozice
a) Právní normy kogentní a dispozitivní
b) Zavazující a opravňující normy (opravňující normy stanoví výslovně pouze oprávnění, zavazující stanoví pouze povinnosti, buď ve formě příkazu – norma přikazující, nebo zákazu – norma zakazující)
- 5. Třídění norem podle sankce
- Perfektní (obsahují sankci) a imperfektní (neobsahují sankci)
PRÁVNÍ NORMY ZVLÁŠTNÍ
- Právní normy odkazující a blanketové
- Zmocňovací právní normy
- Dočasné právní normy
- Intertemporální právní normy
- Kolizní právní normy
12. Působnost, funkčnost a efektivnost právních norem
Podmínky platnosti právní normy jsou:
a) norma musí být vydaná zákonodárným orgánem = Parlamentem
b) musí být splněny předepsané náležitosti při její tvorbě
c) právní norma musí být vyhlášena ve Sbírce zákonů, resp. na Úřední desce
Platnost právní normy – nastává okamžikem vyhlášení – zveřejněním ve Sbírce zákonů → norma je součástí právního systému a je platná
Účinnost právní normy – okamžik, od, kterého musíme podle ní postupovat
- účinnost nastává od data uvedeného v právní normy a není-li známé 15. den po vyhlášení
Působnost právní normy
- vymezení rozsahu realizace a aplikace právní normy
- rozlišujeme působnost věcnou, prostorovou, osobní a časovou
1. Věcná působnost
- týká se skutkové charakteristiky případů, které právní norma upravuje
- je dána předmětem, na který působí
Podle věcné působnosti se normy dělí na:
- obecné (s obecnou působností) – lex generalis – vztahují se na větší počet stejných případů
- speciální (se zvláštní působností) – lex specialis – upravují odlišně věcně shodnou problematiku (např. občan upravuje soukromoprávní vztahy a obchod vztahy podnikatelů)
- pro předpisy stejné právní síly platí: speciální norma má přednost
2. Prostorová působnost
- též místní či teritoriální
- řeší otázku, kde lze normu použít z pohledu místa (na jakém území, jak je účinná nad a pod tímto územím)
- rozlišujeme právní normy s celostátní působností (zákon) a lokální právní normy (obecně závazná vyhláška obce)
- soudobé právo stojí na principu teritoriality → právo působí na všechny osoby na území státu, pod jehož jurisdikcí se nacházejí
Princip teritoriality je modifikován principem personality např.:
- u FO – institutem státního občanství (i za hranicemi se musí řídit právním řádem státu, jehož jsou příslušníky a to zejména v oblasti veřejného práva)
- u PO – možnou dohodou na volbě soukromého práva (nelze u veřejného – př. daně)
3. Osobní působnost
- založena na principu rovnosti před zákonem
- řeší, na které osoby platí právní norma
2 oblasti:
- cizí státní příslušníci (resp. bezdomovci) a vlastní státní příslušníci v cizině
- široké spektrum subjektů, kritériem může být např. státní občanství, dosažení určitého věku nebo stupně kvalifikace
Imunita:
- absolutní (idemnita)
- hlava státu – monarcha či prezident → může být souzen jen za velezradu
- diplomaté → mohou být pouze vyhoštěni jako presona non grata (nežádoucí)
- poslanci/senátoři pokud jde o jejich hlasování
- relativní
- členové zákonodárného sboru → možnost trestního stíhání nebo stíhání za přestupek podmíněna souhlasem příslušného zákonodárného sboru či komory
- soudci ústavního soudu → podobný rozsah imunity jako členové zákonodárného sboru
4. Časová působnost
- souvisí s platností a účinností právního předpisu a s možností retroaktivity (zpětné účinnosti) a také s otázkou intertemporality právní normy (přechodná ustanovení)
- vymezuje dobu, po kterou je právní norma součástí právního řádu
- časová působnost normy se nekryje s platností právní normy (definice viz výše)
- platnost začíná včleněním normy do právního řádu (publikací) a končí jejím vyřazením (výslovnou derogací)
Efektivnost právních norem
- jako efektivní je hodnoceno působení dávající výsledek očekávaný a plánovaný
Efektivnost právní normy souvisí s řadou subjektivních a objektivních faktorů, k nejvýznamnějším patří:
- právní vědomí
- kvalita právní normy
- dokonalá činnost institucí realizujících právo
- dostatečná kontrolní činnost
- rovnovážný stav normy, hodnot a společenských zájmů (je-li tento podceněn, dochází ke snaze o rozumové zdůvodnění protiprávního jednání)
- pružnost a aktuálnost zákonodárství
Působí-li právní norma, lze její efektivnost vymezit jako vztah mezi skutečně dosaženým výsledkem jejího působení a tím sociálním cílem, k jehož dosažení byla norma přijata.
O neefektivní normě hovoříme, pokud norma není společností respektovaná a není stanoveným způsobem zrušena – je součástí právního řádu.
13. Právní předpisy
- jsou normativní právní akty
Právní předpis = výsledek legislativního procesu
= takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako
předem daná pravidla chování
- právní předpisy jsou rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se však i v angloamerickém a islámském typu právní kultury
- příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich právní síly – ta je dána zejména postavením orgánu veřejné moci, který má pravomoc právní předpis přijímat
- v rámci této hierarchické soustavy právních předpisů mají nejvyšší právní sílu zákony (a mezi nimi pak zpravidla ústavní zákony)
Normativní právní akt
= rozhodnutí, usnesení či opatření subjektu nadaného legislativní pravomocí
= výsledek realizované legislativní pravomoci (pravomoci vydávat, měnit a rušit právní normy)
= výsledek procedurálního postupu předepsaného právem, který vrcholí náležitou publikací
Normativní právní akt může mít podobu:
- ústavního zákona
- zákona
- zákonného opatření
- vládního nařízení
- vyhlášky
- nařízení okresního úřadu
- legislativní pravomoc je zakotvena v ústavě
- legislativním subjektem v užším slova smyslu je Parlament → zákony, v širším slova smyslu je to i vláda, ministerstva, správní orgány a zastupitelstva územních samosprávních celků → vládní nařízení, vyhlášky, nařízení okresních úřadů
Právní síla normativních aktů
- právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly
- normativní akt smí být změněn nebo zrušen jen normativním aktem téhož nebo vyššího stupně právní síly
Primární (zákonné) právní normy: mají vyšší právní sílu než právní normy sekundární (podzákonné), jsou to: ústava, ústavní zákony, zákony a zákonná opatření
- právní sílu zákona mají i mezinárodní smlouvy, pro které je před ratifikací potřebná transformační norma – zákon a které jsou stejně jako zákon vyhlášené
- prioritu před zákonem mají a bezprostředně závazné jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána
Sekundární (podzákonné) normativní právní akty: nařízení vlády, právní předpisy ministerstev, jiných správních orgánů, orgánů územní samosprávy, vyhlášky zastupitelstev územních samosprávních celků, nařízení okresních úřadů
Prvotnost nebo odvozenost normativních aktů
- odvozené normativní akty nesmějí odporovat prvotním normativním aktům
Původní normativní právní akty
- vydávají je zastupitelské orgány
- ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, obecně závazné vyhlášky zastupitelstev územních samosprávních celků (obcí)
Odvozené normativní právní akty
- vydávají je výkonné orgány a orgány státní správy
- mohou být vydávány jen za základě právní normy původní a k jejímu provedení
- vládní nařízení, právní předpisy ministerstev, jiných správních orgánů a orgánů územní samosprávy, nařízení okresních úřadů
- generální zmocnění k vydávání odvozených normativních aktů má vláda dané ústavou
- zmocnění zákonem předpokládají odvozené normativní akty ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy
Dále rozlišujeme normativní akty:
a) s teritoriální působností celostátní – ústava, ústavní zákony, zákonná opatření, vládní nařízení a vyhlášky
b) s teritoriální působností lokální – vyhlášky a nařízení okresních úřadů
Od obecně závazných normativních právních aktů musíme odlišit:
a) individuální právní akty – např. rozsudek, platební rozkaz, které nejsou prameny práva
- jedná se o aplikaci obecně závazných normativních právních aktů na konkrétní případy
b) interní normativní akty – též nejsou prameny práva – směrnice, instrukce, pracovní řády – typické ve veřejné správě
- 1. Ústavní zákony, ústava
- ústavní zákony jsou zvláštním druhem zákonů
- odlišují se formou a zpravidla i vyšším stupněm právní síly
- Ústava je druh ústavního zákona – liší se od ostatních ústavních zákonů tím, že jde o komplexní úpravu základních vztahů – jde o jakousi kodifikaci ústavního práva
- Ústavní právo je soubor základních právních norem – tj. norem upravujících základy organizace státní moci a základní subjektivní práva
- Patří sem i normy, jež určují, jak se tvoří právo
- 2. Zákon
- hlavní výhodou zákona je přehlednost a dostupnost
- nevýhodou menší pružnost
- zákon je základním druhem normativních aktů → originální normativní akt
- lze jimi stanovit pravidla závazná pro kterékoli subjekty
- vydávání zákonů je výrazem státní suverenity
- 3. Lokální právní předpisy
1. Právními předpisy kraje jsou:
a) Obecně závazné vyhlášky kraje
- jejich vydávání patří do samostatné působnosti kraje, vymezené v zákoně o krajích
- lze jimi ukládat povinnosti fyzickým a právnických osobám, jen stanoví-li tak zákon
- nesmějí být v rozporu se zákony
- vydává je zastupitelstvo kraje
b) Nařízení kraje
- jejich vydávání patří do přenesené působnosti kraje
- jsou vydávána, pokud je k tomu kraj zmocněn zákonem
- mají povahu odvozených (prováděcích) předpisů
- spadají mezi právní předpisy správních úřadů
- vydává je rada kraje a řídí se přitom zákony a předpisy vydanými na základě zákona
- podmínkou platnosti právních předpisů kraje je jejich vyhlášení, a to tiskem ve Věstníku kraje
2. Právními předpisy obce jsou:
a) Obecně závazné vyhlášky obce
- jejich vydávání patří do samostatné působnosti obce vymezené v zákoně o obcích, popř. ve zvláštních zákonech
- nesmějí být v rozporu se zákony
- vydává je zastupitelstvo obce
b) Nařízení obce
- patří do přenesené působnosti obce
- jsou vydávány, pokud je k tomu obec zmocněna zákonem
- jsou odvozenými, prováděcími předpisy (obdobně jako nařízení kraje)
- vydává je rada obce a řídí se při tom zákonem
PUBLIKACE A VSTOUPENÍ V PLATNOST NORMATIVNÍCH PRÁVNÍCH AKTŮ
Vyhlášení (promulgace) zákona
- zákon musí být vyhlášen (publikován) ve Sbírce zákonů
- Sbírka zákonů je oficiální sbírka právních předpisů ČR
- od 1.1.2000 též zřízena Sbírka mezinárodních smluv
- od 1.5..2004 vychází v čj právní předpisy Evr
