Teorie práva II.
22. Výkon práva – charakteristika a účel
23. Druhy výkonu práva
Realizace práva = uskutečňování práva v právní praxi, tj. využívání oprávnění a dodržování právních povinností právními subjekty, jakož i rozhodování o oprávněních a povinnostech a eventuální donucení ke splnění povinností
- Realizace práva představuje jeho určitou konfrontaci se společenskou realitou, ukazuje život práva jako svébytného sociálního jevu
- Jde v podstatě o transformaci práva v právní jednání
- Za základní formu uskutečňování práva lze považovat
- 1. Soukromoprávní úkony, jako je právní jednání
- 2. Veřejnoprávní akty, jakožto autoritativní forma realizace práva → aplikace práva
- 3. Interní instrukce (akty řízení)
Podrobnější dělení realizace práva:
- 1. Prosté dodržování povinností a výkon práv
a) bezprostřední výkon subjektivních práv a dodržování právních povinností
- subjekt práva se chová v souladu s právem a realizuje právní normy, aniž by musel
vstupovat do právních vztahů ke konkrétním subjektům
- např. výkon práva na život
b) realizace oprávnění a povinností
- děje se zpravidla v rámci právních vztahů
- u oprávnění absolutní povahy (např. právo vlastnické) je však realizace práva možná i bez
přímé součinnosti druhého subjektu → tomuto oprávnění odpovídá povinnost subjektů
zdržet se zásahů do těchto práv
- 2. Vytváření právních vztahů
- nejdůležitější forma realizace práva
- smyslem existence právního vztahu je využití oprávnění a dodržení stanovené povinnosti
- pro realizace oprávnění je zpravidla nutná aktivní součinnost druhého subjektu
- právní vztahy mohou být hmotněprávní, procesní, soukromoprávní i veřejnoprávní
- 3. Právní odpovědnost
- odpovědnost vede k obnovení toho, co bylo porušeno
- zvláštní druh právního vztahu, vznikajícího v důsledku porušení právní povinnosti a spočívajícího ve vzniku nové povinnosti sankční povahy
- 4. Aplikace práva
- kvalifikovaná forma realizace práva uskutečňovaná orgány veřejné moci, při níž dochází k podřazení (subsumpce) konkrétní skutkové podstaty pod příslušnou abstraktní právní podstatu vyjádřenou v právní normě
- výsledkem procesu aplikace práva jsou akty aplikace práva, v nichž soudy a jiné orgány veř. moci rozhodují o konkrétních subjektivních právech a povinnostech FO a PO
- nejedná se o samostatnou formu realizace práva, ale souvisí s právními vztahy → předchází je nebo následuje, důsledkem je zpravidla vznik, změna či zánik právních vztahů
Subsumpce – je podstatou aplikace právní normy
Je třeba zodpovědět 2 druhy otázek:
- faktické (skutkové) otázky – questiones facti – zjišťuje se přímým vnímáním a dokazováním
- právní otázky – questiones iuris – podle jaké právní normy se případ posoudí
Druhy procesů aplikace práva
- občanské soudní řízení
- trestní řízení
- správní řízení
- některé typy řízení před Ústavním soudem
- zvláštní typy řízení – např. řízení o konkurzu a vyrovnání
24. Akty realizace práva
- A. Právní úkony
- druh právní skutečnosti, spočívající v projevu vůle fyzické nebo právnické osoby, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a právních povinností
- právní úkony, které nesplňují zákonem stanovené obsahové a formální náležitosti, jsou neplatné: ten kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům, nebyl učiněn ve formě, kterou požaduje zákon, svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně
Dělení právních úkonů:
- dvoustranné (vícestranné) právní úkony – smlouvy
- smlouva se skládá ze dvou jednostranných PÚ: oferta (nabídka) a akceptace (přijetí)
- smlouva vzniká v okamžiku souhlasu vůle obou stran
Dělení smluv:
- verbální (ústní) – př. uzavření manželství
- literární (písemné) – př. prodej nemovitosti
- konkludentní (mlčky činěné) – př. koupě zboží v obchodě
- jednostranné právní úkony
- jednostranný projev vůle FO či PO, který vede ke vzniku, změně nebo zániku subjektivního práva nebo právní povinnosti
Dělení:
- právní úkony hmotněprávní povahy – např. závěť, veřejný příslib
- právní úkony procesní povahy – např. žaloba
Právní úkony se mohou zakládat na:
a) na činnosti (např. splnění dluhu)
b) na nečinnosti (opomenutí
Právní úkony se uskutečňují:
a) osobně
b) v zastoupení – zákonné (nezletilých nebo nezpůsobilých k PÚ) nebo na základě plné moci
- B. Protiprávní úkony (jednání)
Protiprávní jednání = projev vůle, kterým je porušena nebo není dodržena právní povinnost → projev vůle, který je v rozporu s právními normami
- následkem zpravidla právní odpovědnost delikventa
Delikty dle charakteru jednání subjektu dělíme na:
- komisivní – spočívají v aktivní činnosti delikventa – činí to, co dělat nemá – porušení zákazu
- omisivní – spočívají v nečinnosti, která je porušením norem práva, aktu aplikace práva nebo dohody/smlouvy – někdo je nečinný, ale má povinnost jednat – porušení příkazu
Protiprávní jednání můžeme dělit na:
a) trestné činy – pro společnost nebezpečné, jejichž znaky jsou uvedené v trestním zákoně a soud za ně ukládá trest
b) správní přestupky – sankci ukládají orgány státní správy
c) disciplinární delikty – sankci ukládají příslušní nadřízení pracovníci
d) ostatní delikty
25. Akty aplikace práva
Akt aplikace práva = rozhodnutí o konkrétních (subjektivních) právech a povinnostech účastníků
Má zpravidla tři součásti:
- 1. Vlastní rozhodnutí – výrok, enunciát, petit
- 2. Odůvodnění rozhodnutí, jež často obsahuje argumentaci právními normami a jejich interpretaci i argumentaci, týkající se questio facti
- 3. Poučení o opravných prostředcích
V aktu aplikace práva je třeba rozlišovat účinnost, právní moc a vykonatelnost, Nabývá je časově odstupňovaně.
Dělení:
- A. Akty konstitutivní – jsou skutečnostmi, se kterými je spojen vznik, změny nebo zánik subjektivních práv a povinností, resp. právní vztahu. Působí zásadně od okamžiku vydání aktu, tedy ex nunc. Konstitutivním aktem je např. rozsudek vyslovující rozvod manželství.
- B. Akty deklaratorní – konstatují existenci nebo neexistenci subjektivních práv a povinností, resp. právního vztahu. Zavazují zpravidla ex tunc, od okamžiku, kdy subjektivní práva či povinnosti vznikly. Deklaratorním aktem je např. rozsudek soudu o určení otcovství k dítěti.
- C. Osvědčení – od deklaratorních aktů aplikace práva bývá odlišováno osvědčení, což je zpravidla písemný dokument, v němž kompetentní státní orgán dosvědčuje, že určitá skutečnost nastala nebo trvá nebo že existuje či existoval určitý právní stav (manželství, státní občanství). Rozdíl mezi deklaratorními akty a osvědčeními spočívá v tom, že deklaratorní akt je vydán proto, že došlo k neshodě o existenci nebo o rozsahu určitého práva a povinnosti, zatímco u osvědčení jde zpravidla o skutečnosti, o něž není spor.
Stadia procesu aplikace práva
- Zjišťování skutkového stavu (questiones facti)
- prostřednictvím dokazování
- důkazními prostředky jsou zejména: výpovědi účastníků řízení, svědecké výpovědi, znalecké posudky a výpovědi znalců, listinné důkazy, doličné předměty
- platí zásada volného hodnocení důkazů (hodnotí se jednotlivě a v souvislostech ve vztahu k danému případu)
- v určitých případech je dokazování usnadněno tzv. právními domněnkami a fikcemi
Právní domněnka – vychází z obecné životní zkušenosti (např. dítě se narodilo v zákonem určené době → otcem je manžel matky – tzv. právní domněnka otcovství)
- rozlišujeme je na vyvratitelné (možný důkaz opaku - většinou) a nevyvratitelné
Právní fikce – vychází z uměle vytvořeného skutkového předpokladu, který má zpravidla jen legislativně technický základ (např. §50 OSŘ: odepře-li adresát bezdůvodně přijmout písemnost, je písemnost považována za doručenou dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno)
- zde zákon zpravidla nepřipouští důkaz opaku
Není třeba dokazovat.
- Právní předpisy publikované ve Sbírce zákonů → platí zde zásada iura novit curia – soud zná právo
- Skutečnosti obecně známé – tzv. noriety
Je třeba dokazovat:
- Lokální předpisy, které nejsou publikovány ve Sbírce zákonů
- Paraprávní normy
- Právní předpisy jiných států
- Řešení otázek právních (questiones iuris)
- nalezení právních norem, které budou aplikovány na danou skutkovou podstatu
- posouzení nakolik jsou právní předpisy, které chceme použít zákonné a platné
- rozhodující není vždy účinnost v době aplikace (může se postupovat podle přepisů již neplatných, ale účinných pro daný případ – např. TČ se posuzují dle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, pokud by to však bylo pro obžalovaného výhodnější, použije se zákon, který je účinný v době rozhodování)
- vznik právního vztahu se posuzuje dle zákona účinného v době jeho vzniku
Rozpory v právním řádu se řeší následovně:
- vyšší PP má přednost před nižším
- pozdější PP ruší dřívější
- speciální PP ruší obecný
Aplikace práva podle analogie:
- Analogie zákona – existuje mezera v právu, která musí být vyplněna → mezeru vyplníme podobnou normou (pro daný případ nejbližší)
- Analogie práva – existuje mezera v právu, ale nenajde se podobná právní norma
→ postupuje se podle obecných principů právních nebo právních principů daného právního odvětví: norma je vytvořena ad hoc (tvoří ji ten, kdo aplikuje – soud)
- norma vytvořená analogií práva není obecně závazná, je použitelná jen pro onen konkrétní případ
- analogie lze použít v soukromoprávní oblasti (ne ve veřejnoprávní)
- Rozhodnutí ve věci
- vydání aktu aplikace práva (př. rozsudek, platební rozkaz, trestní příkaz apod.)
- představuje rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech účastníků
Obsahuje:
- výrok (petit, enunciát) – vlastní rozhodnutí
- odůvodnění
- poučení o opravných prostředcích
- akt aplikace práva postupně nabývá účinnosti, právní moci a vykonatelnosti
- Účinnost aktu aplikace práva
- schopnost vyvolat zamýšlené následky
- pro akty aplikace platí presumpce správnosti – i akt vadný je účinný
- existují však nicotné právní akty, které jsou neúčinné – pakty (pokud akt vydá orgán, který není orgánem veřejné moci nebo nemá příslušnou pravomoc nebo je zjevně neústavní nebo nelegální) → právně neexistují
- Právní moc aktu aplikace práva
- po nabytí právní moci je právní akt závazný a nezměnitelný
- nastává když proti němu nelze podat řádný opravný prostředek
Uplatnění opravného prostředku má zpravidla dva účinky:
- devolutivní – přesun rozhodnutí na vyšší právní instanci
- suspenzívní – odklad jeho závaznosti
- Vykonatelnost aktu aplikace práva
- možnost vynucení povinnosti, tedy okamžik, kdy lze přistoupit k donucení nebo k exekuci
- vykonatelnost zpravidla možná až po nabytí právní moci a uplynutí lhůty k dobrovolnému splnění povinnosti
26. Motivace a právní vědomí při uskutečňování práva
Motivace při uskutečňování práva
- Souvisí s právním vědomím
- Je to psychologický faktor, který má vliv na proces uskutečňování práva (realizace práva)
- Jsou to psychické popudy k určitému chování uvnitř právních vztahů
- Je to směr při realizaci práva, který vychází z psychické podstaty člověka
Právní vědomí = psychosociální podstata
Motivace = psychologická podstata
27. Relace subjektivního práva – subjektivní právní povinnost
Subjektivní právo = představuje míru možného a dovoleného chování subjektu práva chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným
- této možnosti chování odpovídají právní povinnosti jiných právních subjektů
- za synonymu subjektivního práva lze považovat oprávnění
Subjektivní právo má tedy 3 roviny:
- možnost chovat se právně nezakázaným způsobem
- možnost požadovat odpovídající chování od jiného
- možnost požadovat ochranu práva, resp. možnost svépomoci
Subjektivní práva dělíme:
- absolutní práva – spojeno s non facíre
- ostatní subjekty nesmí zasahovat do výkonu práva, tato práva působí vůči všem
- např. právo na život, ochranu zdraví, osobní svobodu, vlastnictví
- relativní práva – spojeno s dare, facíre a někdy i pati
- je uplatňováno ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, působí mezi stranami
- např. právo na zdravotní péči, vzdělání, nájemní právo
Další dělení:
- práva soukromá a veřejná
- práva hmotná a procesní
Od subjektivního práva odlišujeme nárok = právní možnost uplatnit své subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace.
Subjektivní právo je nemyslitelné bez odpovídající mu subjektivní povnnosti
Právní povinnost = nutnost, vyplývající pro právní subjekty z právních norem, chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce
- v oblasti soukromého práva se pro označení subjektivní povinnosti používá často i označení závazek nebo dluh
Právní povinnost stanoví:
- přímo právní norma
- akt aplikace práva
- dobrovolný závazek subjektu (např. smlouva)
Právní povinnosti mohou být 4:
a) aktivní činnost
- dare – něco dát
- facíre – něco konat
b) pasivní činnost
- omittere – non facíre – nekonat
- pati – strpět
Subjektivní právo (možnost chování) musíme odlišit od výkonu práva (vlastního chování) → možnost určitého chování může, ale nemusí být využita (např. právo volit).
U výkonu práva mohou existovat právní limity v podobě:
1. omezení výkonu subjektivního práva smlouvou (např. vlastník pronajme svou věc)
2. nuceného omezení výkonu subjektivního práva
a) na základě právní skutečnosti (individuální právní akt)
b) ze zákona – z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu (např. veřejný pořádek)
28. Porušení právní povinnosti, resp. objektivního práva
Protiprávnost = rozpor lidského jednání s objektivním právem (protiprávní jednání)
Výsledkem protiprávního jednání je porušení právní povinnosti.
Porušení či nesplnění právní povinnosti = právní delikt
Delikty dle charakteru jednání subjektu dělíme na:
- komisivní – spočívají v aktivní činnosti delikventa – činí to, co dělat nemá – porušení zákazu
- omisivní – spočívají v nečinnosti, která je porušením norem práva, aktu aplikace práva nebo smlouvy – někdo je nečinný, ale má povinnost jednat – porušení příkazu
- 1. Soukromoprávní delikty
- jsou obsaženy v občanském nebo obchodním zákoníku, zákoníku práce a dalších
- vzniká zde paritní vztah právní odpovědnosti mezi delikventem a FO či PO, jíž vznikla delikventovým jednáním újma na jejích právem chráněných zájmech (poškozeným)
- domáhání se postihu delikventa je v dispozici poškozeného, probíhá však prostřednictvím třetího subjektu (soud, rozhodce, arbitr)
- především delikty majetkoprávního charakteru – způsobení škody, bezdůvodné obohacení apod. a sankce je též majetková: a) reparace – kompenzace, odškodnění
b) restituce – obnova narušeného stavu
- 2. Veřejnoprávní delikty
- vzniká zde odpovědnostní vztah delikventa vůči státu (popř. jiné veřejnoprávní korporaci)
- majetkový charakter není tak výrazný
- na prvním místě je postih delikventa jež působí i preventivně:
a) individuální prevence vůči delikventovi
b) generální prevence – obecné působení na veřejné mínění společnosti
Veřejnoprávní delikty jsou zejména:
a) Trestný čin
- jednání nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně
- stupeň nebezpečnosti musí být vyšší než nepatrný a u mladistvých vyšší než malý
- k trestnosti činu je třeba zavinění ve formě úmyslu, nestanoví-li zákon výslovně, že stačí zavinění z nedbalosti
- o vině a trestu rozhoduje pouze soud
- není zde připuštěna objektivní odpovědnost
- není připuštěna pravá retroaktivita v neprospěch delikventa
- rozdíl trestného činu a přestupku je ve společenské závažnosti
b) Přestupek a jiný správní delikt
Přestupek = jednání pro společnost škodlivé, které není trestným činem a jehož znaky
jsou uvedeny v zákoně
- sankce za ně ukládají správní úřady
- je zde odpovědnost FO i PO (kromě přestupků)
- přestupky nemohou být založeny na objektivní odpovědnosti, ale jiné správní delikty ano
c) Disciplinární delikt
- jednání porušující zvýšenou disciplínu v určitých oblastech společenského života )př. poslanci, vojáci)
- nemusí být porušena jen právní norma, ale i např. interní předpis – tzv. paraprávní akt
- sancí může být ztráta pozice, napomenutí, veřejná důtka, finanční postih
- disciplinární odpovědnost nelze uplatnit, zanikl-li vztah, v němž je zvýšená disciplína vyžadována
d) Ústavní delikt
- založeno převážně na objektivní odpovědnosti (tj. nejde o odpovědnost za protiprávní jednání) → odpovědnost právně-politická
- př. velezrada prezidenta republiky → jeho jednání proti svrchovanosti a územní celistvosti státu a jeho demokratickým základům
- o žalobě podané Senátem by rozhodoval Ústavní soud, sankcí je zánik funkce
e) Mezinárodněprávní delikt
- delikt státu i jednotlivce podle mezinárodního práva
- odpovědnost vyvozují a sankce ukládají orgány mezinárodních organizací (zejména OSN ve smyslu Charty OSN
- součástí i mezinárodní trestné činy
STRÁNKY DELIKTU:
- 1. Objektivní stránka deliktu
- základem deliktu je určité jednání, které způsobuje určitý následek
- mezi jednáním a následkem musí být prokázána příčinná souvislost (kauzální nexus)
- důležité jsou okolnosti vylučující protiprávnost jednání – např. nutná obrana, krajní nouze
- 2. Objekt deliktu
- objektem je právem chráněný zájem, na který delikvent útočí (např. život, zdraví, majetek, ústavní zřízení)
- 3. Subjekt deliktu
- ten, kdo se dopustí porušení právní povinnosti a kterému současně právo přiznává způsobilost k protiprávnímu jednání
- u FO musí být splněny 2 podmínky, aby mohla nést odpovědnost:
- věk (př. 15 let u trestní odpovědnosti)
- psychický stav v době spáchání deliktu – zda je delikvent schopen rozpoznat následky jednání a zda je schopen jednání ovládnout (má schopnost rozpoznávací a ovládací)
- 4. Subjektivní stránka deliktu
- je vymezena třemi prvky.
- Motiv – dlouhodobá pozitivní či negativní orientace delikventa (polehčující x přitěžující)
- Pohnutka – momentální podmět jednání
- Zavinění – vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a následku
29. Porušení právní povinnosti, právní odpovědnost
- 1. část viz otázka 28
Právní odpovědnost je zvláštní forma právního vztahu, ve kterém dochází na základě porušení právní povinnosti ke vzniku nové právní povinnosti sankční povahy.
Schéma:
Existuje primární právní povinnost → dochází k porušení primární povinnosti → vzniká sekundární právní povinnost sankční povahy.
Právní skutečnosti, jimiž vzniká právní odpovědnost jsou:
- protiprávní jednání
- protiprávní stav
Druhy porušení právní povinnosti (protiprávního jednání):
- komisivní – ten, kdo porušil právní pravidlo, se choval, jak neměl
- omisivní – ten, kdo porušil právní pravidlo, se nechoval, jak měl
Právní následky porušení právní povinnosti vždey směřují ke dvěma základním cílům:
- obsahují preventivní moment – spolupodílí se na dosažení žádoucího stavu
- pokud již k porušení právní povinnosti došlo, směřují k nápravě nežádoucího stavu
Sankční postihy při porušení právní povinnosti – druhy právních následků
- Trvání původní povinnosti a možnost vynutit ji právem předvídaným a upraveným způsobem
- zde se uplatňuje zásada, že subjekt nemůže být dvakrát souzen pro stejnou věc
- Vznik nové povinnosti
- sekundární povinnost představuje tíživý následek, který je přímým následkem skutečnosti, že subjekt práva se nechoval v souladu s právem
- Jiné následky porušení právní povinnosti
- neplatnost právního úkonu
- zánik práva (např. zánik nájemního práva)
Funkce právní odpovědnosti
- Funkce reparační
- zejména u majetkové právní odpovědnosti, může mít dvojí formu: naturální restituce nebo odškodnění
- Funkce satisfakční
- např. oblast práva na ochranu osobnosti – omluva v tisku
- Funkce preventivní
- Funkce represivní
- typická pro trestněprávní odpovědnost
Klasifikace právní odpovědnosti
V soukromoprávní oblasti vzniká vztah mezi poškozeným a delikventem.
Typické příklady soukromoprávní odpovědnosti jsou:
- odpovědnost za škodu
- odpovědnost z prodlení
- odpovědnost z bezdůvodného obohacení
- odpovědnost za vadu věci
- odpovědnost za zásah do nehmotného statku (např. čest)
Ve veřejnoprávní oblasti jsou tradiční tyto druhy právní odpovědnosti:
- trestní
- správní – odpovědnost za správní delikty
- disciplinární – odpovědnost za porušení disciplíny v rámci interních vztahů
- ústavní – upravena normami ústavního práva
- mezinárodněprávní – mezi státy
Subjektivní a objektivní právní odpovědnost
Subjektivní právní odpovědnost
- předpokládá vždy zaviněné porušení právní povinnosti – „odpovědnost za zavinění“
Objektivní odpovědnost
- odpovědnost za protiprávní stav, za výsledek
- jejím předpokladem není zavinění, je výsledkem nezaviněného protiprávní jednání nebo protiprávního stavu
30. Zavinění – charakteristika a druhy
- zavinění tvoří spolu s motivem a pohnutkou subjektivní stránku deliktu
Zavinění – vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a následku
- u zavinění zkoumáme:
a) vědomí – delikvent si musí být svého jednání vědom
b) vůli – jaký byl jeho skutečný psychický vztah k jednání a následku (př. ví, že se dopouští deliktu, ale není schopen jednání ovládnout – reflexivní pohyb, duševní porucha)
Druhy zavinění:
- 1. jednání úmyslné – dolus
- přímý (zlý) úmysl – delikvent ví, že to co činí, je protiprávní a že může škodlivý následek způsobit a chce jej způsobit
- nepřímý úmysl – delikvent ví, že se dopouští deliktu, a pro případ, že se tak stane, je s následkem srozuměn (např. při rvačce nechce zabít, ale používá chvaty, které zabít mohou)
- 2. nedbalostní jednání – culpa
- vědomá (hrubá) nedbalost – delikvent ví, že se dopouští deliktu, a bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že následek nenastane (spoléhá-li přiměřeně, nemůže být odpovědný)
- nevědomá (lehká) nedbalost – delikvent neví, že se dopustil deliktu, ačkoliv to vědět měl a mohl
- zásada neznalost zákona neomlouvá
31. Ústavnost a zákonnost – charakteristika a účel
Zákonnost = všeobecná vázanost zákony, resp. všeobecná vázanost právem. K tomu se připojuje princip ústavnosti, právní rovnosti a systém právních záruk.
Zákonnost se v právním státě opírá o to, že
- tvorbu práva ovládá princip demokratičnosti (základní práva a svobody)
- v realizaci a v aplikaci právních norem vládne princip všeobecné závaznosti práva a rovnosti před zákonem.
- organizace a činnost státních orgánů a jiných se uskutečňuje na základě zákonů a ostatních právních předpisů při existenci a fungování právních záruk zákonnosti.
Právní záruky zákonnosti (PZZ) = hmotněprávní a procesněprávní instituty, jimiž je zabezpečována závaznost normativních právních aktů, AAP i právních úkonů.
Funkce právních záruk + dva subsystémy
- předcházejí porušení či ohrožení zákonnosti ® preventivní záruky zákonnosti
- v případě porušení sjednávají nápravu ® následné záruky zákonnosti (kompenzační a represivní)
Základní právní záruky zákonnosti:
- 1. Zakotvení základních lidských práv a mechanismů jejich kontroly a ochrany
Uznávaný katalog lidských práv je obsažen ve Všeobecné deklaraci OSN (1948). U nás je základním vnitrostátním aktem v tomto směru Listina základních práv a svobod. Ústavní práva, upravená v Listině, jsou (na rozdíl od Ústavy 1960) přímo aplikovatelná. Dle čl.4 ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
- 2. Dozor a kontrola
Kontrola správní
- vnější ® uplatňovaná vůči činnosti orgánů a pracovníků, kteří nejsou v podřízeneckém vztahu Má buď charakter obecné státní kontroly nebo speciální kontroly.
- vnitřní ® provádějí ji nadřízené orgány (vedoucí pracovníci vůči činnosti podřízených).
Správní kontrola má pravomoc nařizovací nebo sankční nebo obojí. Někdy splývá s pojmem dozor.
Kontrola samosprávní ® provádějí ji orgány samosprávy vůči svým členům
- 3. Soudní kontrola (SK)
Patří do následné kontroly ® soudní přezkoumávání zákonnosti či nezákonnosti NPA a IPA. Soudy mají specifické postavení (soudní kontrola se neprovádí jen proti podřízeným). Soudy jsou nezávislé na všech státních orgánech. Prostředkem soudní kontroly je soudní rozhodnutí, jímž se ruší nezákonný právní akt orgánu, podléhajícího soudní kontrole.
- 4. Petiční právo
Je zaručeno Listinou ® ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Petiční právo se vztahuje i na oblast žalobního práva a zahrnuje i podněty fyzických a právnických osob k zahájení trestního stíhání. Rubem daného práva je povinnost státních orgánů takové podněty odpovědně a včas vybavovat.
- 5. Zrušení nezákonných právních aktů
U NPA a IPA platí tzv. presumpce (předpoklad) správnosti. Z této zásady vyplývá, že i vadný právní akt je platný a má při splnění právních podmínek (př. publikace ve Sb.zákonů) zásadně stejné právní účinky jako akt bezvadný – dokud není zrušen či změněn.
Nicotný právní akt (= paakt) nemá účinky právního aktu, vydal jej někdo, kdo k tomu neměl pravomoc.
Prostředkem této záruky (zrušení nezákonných právních aktů) je vydání nového NPA nebo rozhodnutí normativní povahy, jimiž se ruší nebo mění nezákonný právní akt.
- 6. Neplatnost právního úkonu
Zde se presumpce správnosti neuplatňuje. Vadný právní úkon je tedy zásadně neplatný. Neplatnost právních úkonů nastupuje bezprostředně ex lege po porušení práva.
- 7. Rozhodování sporů
Předmětem této záruky je zákonnost ve sféře paritních, soukromoprávních vztahů. Prostředkem je rozhodnutí (deklaratorní povahy), jímž je autoritativně zjišťována existence či neexistence sporných subjektivních práv nebo povinností. Rozhodování sporů přísluší zásadně soudu. Subjekty v soudní při jsou vůči sobě v paritním postavení. Mají rovná práva.
- 8. Donucení
Rozlišujeme
- donucení nepřímé ® vznik nové (sankční) povinnosti – pro dotyčného znamená újmu
- donucení přímé ® tzv. výkon rozhodnutí (exekuce)
32. Zákonnost – historické podmínky vzniku a podstata
- Zákonnost vznikla dříve než ústavnost
- Aby mohla vzniknout, musely nastat určité historické podmínky:
- 1. Existence jednotného systému práva
- Jednotný systém práva nebyl v antice ani ve středověku, vznikl až po zániku feudalismu
- 2. Formální rovnost subjektů práva
- Nastala též až po zániku feudalismu
- 3. Relativně jednotný hospodářský systém
- Všechny tyto podmínky nastaly až v 18. Století
33. Ústavnost – historické podmínky vzniku a podstata
- Ústavnost vznikla až sto let po zákonnosti
- Ústavy dříve nevymezovaly právní poměr mezi občanem a státem a fungování státního ústrojí, ale spíše vztahy mezi panovníky
- Ústavnost je kvalifikovaná složka zákonnosti
Zákonnost podmiňuje vznik ústavnosti
34. Právní vědomí
= představy o právu a názory na právo
Právní vědomí je jedním z faktorů ovlivňujících dodržování nebo porušování práva.
Má dvě stránky:
- A. Znalost práva – vědomí de lege lata
- představy lidí o platném (pozitivním – státem vytvořeném) právu, o tom co je právní a co protiprávní
- vzhledem ke složitosti platného práve se tyto představy nemusí krýt splatným právem a také se s ním často nekryjí
- znalost práva by měla být formálně všem dostupná (veřejně přístupné sbírky zákonů) – v praxi však lidé tyto sbírky nestudují → znalost získávají zprostředkovaně (tisk, TV)
- při aplikaci práva se vychází ze zásady neznalost práva neomlouvá, nebo z fikce, že subjekt práva měl a mohl platné právo znát
- i když znalost platného práva je jedním z důležitých předpokladů realizace práva, není jedinou (ani hlavní) podmínkou → lidé se většinou chovají v souladu s právem, aniž si uvědomují, že uskutečňují právo: odpovídá-li totiž právo životním podmínkám, vztahům a situacím, jež většina pociťuje jako normální, je soulad právního vědomí a práva zajištěn právě tím, že právo odpovídá představám lidí o tom, co asi právo pro dané situace stanoví a nikoliv studiem právních textů
- s právním vědomím souvisí také problém stability práva - časté novelizace devalvují hodnotu právní jistoty
- proto před změnami v právu musí právní politika řešit mj. otázku, zda výhody změny vyváží obtíže spojené s ustálením nových pravidel ve vědomí lidí
- je nutné odlišovat účinnost právní normy v právním smyslu od účinnosti v sociologickém smyslu – tj. období, kdy norma již fakticky působí ve vědomí a na chování většiny → toto období může být různě dlouhé
- u soukromoprávních metod úpravy bývají normy stabilnější než u veřejnoprávních
- B. Názory na to, co je spravedlivé a co nespravedlivé → co a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva – de lege ferenda
- hodnocení platného práva jako dobrého nebo špatného z hlediska různých zájmů
- jde buď o ztotožnění s požadavky, jež platné právo klade na lidské chování (akceptaci práva), anebo se představy o spravedlnosti v různém směru a stupni rozcházejí s tím, co stanoví platné právo
35. Právní jistota
Podstata právní jistoty
- každý se může spoléhat na to, že mu stát poskytne účinnou ochranu v jeho právech a že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit
- každý se může spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou a žádnou jinou sankcí za to, že porušil právní předpis
- každý se může spoléhat na to, že ho stát nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil
- každý může spoléhat na to, že v podobné věci bude rozhodnuto podobně a v různé věci různě
- o věci bude rozhodovat orgán k rozhodování příslušný a že tento orgán rozhodne v zákonném řízení, nestranně apod.
- stát postihne zákonem stanovenou sankcí každého, kdo poruší právní předpis
Těžiště právní jistoty je ve vztahu tvorby práva a aplikace práva.
Problém → právní norma je obecná a je vždy aplikována na konkrétní případ, ale sama zpravidla nemůže předvídat všechnu různost konkrétních případů, na něž bude aplikována
- prostředkem posilujícím právní jistotu jsou v těchto případech právní domněnky (zejména domněnka neviny v trestním řízení) a fikce, judikatura i některé právní principy (např. ne dvakrát o tomtéž)
Další otázka, která je spojena s právní jistotou se týká tzv. mlčení zákona, které vyúsťuje v zásadu, že vše je právem dovoleno, co není právním předpisem zakázáno.
V rozporu s principem právní jistoty by bylo i takové omezení základních občanských práv a svobod zákonem, které by překročilo meze přiměřenosti (nepřiměřeným omezením nedotknutelnosti obydlí by bylo např., kdyby zákon připustil provedení domovní prohlídky pro podezření z přestupku apod.)
Dalším důležitým předpokladem právní jistoty je:
- obecná přístupnost, jasnost a znalost PP
- možnost podání opravného prostředku (právní moc)
- zásada nepřípustnosti retroaktivity právních norem
36. Právní pořádek
= systém právních vztahů ve státě (v právním řádu)
= jednotlivé právní vztahy vznikají, mění se a zanikají v souladu s právním řádem
= systém právních vztahů, kdy právní vztah vzniká, mění se a zaniká v souladu s právními normami
= jsou to vztahy předvídané právním řádem
37. Právní teorie – podstata a druhy
Teorie práva:
a) je obecná právní věda - je nejobecnější disciplínou zabývající se právem
b) zabývá se tím, co přesahuje rámec jednotlivých právních odvětví a co je společné jak právu určité země, tak i různých zemí;
c) někdy nazývána komplexní : by měla syntetizovat všechny níže uvedené přístupy k právu, zpravidla však jsou v návaznosti na teorii práva stricto sensu, jak byla vymezena výše, rozvíjeny uvedené obory právní vědy relativně autonomně;
ROZVOJ :
- do 18.stol. bylo obecné myšlení o právu součástí filosofie;
- ve 2. pol. 18. stol. založena právní dogmatika jako ryzí věda právní, řada obecných pojmů, vypracovaných právní dogmatikou, je součástí tzv. tradiční nauky právní, na kterou nadále navazuje i současná teorie práva(zvláště v zemích kontinentálně evropského typu právní kultury); a které ovšem z určitých důvodů též navazovalo na právo římské. Podobný obor a způsob bádání představuje analytická jurisprudence v anglosaském typu právní kultury
- s rozvojem právní filozofie od počátku 19.stol., kdy se vyvinul a v myšlení o právu převládal právní pozitivismus, teprve od té doby pěstují obecnou teorii práva právníci;
- ve 20. stol. byla vypracována metodologie normativismu alias ryzí nauky právní(zejména brněnský profesor František Weyr a rakouský profesor Hans Kelsen)
Systém právní vědy: soudobá právní věda se dělí na různé obory:
a) právní filozofie - zabývá se obecnými otázkami práva a souvisejících sociálních jevů, usiluje o poznání podstaty práva a v této souvislosti rozpracovává zejména metodologii poznání práva; její významnou částí je problematika legitimizace práva a s tím spojené otázky právní axiologie. Právní filozofie v úzkém smyslu je právní noetikou a metodologií. Např. poznatky týkající se forem a struktur pozitivního práva, traktované v teorii práva, nejsou součástí právní filosofie, jejich správnost nesouvisí s právně filosofickými přístupy a nezávisí na nich.
x
TP : souvztažnosti. Teorie práva je úzce spojena s právní filozofií v určitých otázkách, v nichž nelze vést hranici mezi oběma disciplínami, protože při jejich řešení je podstatné, z jaké právně filozofické koncepce se vychází. Pod pojmem právo věnuje pozornost zpravidla jen právu v moderním smyslu (popř. i postmoderním jevům v právu). Jedná se tedy o právo, jehož počátky spadají do éry osvícenských absolutních monarchií(u nás 18. stol.)
b) teorie práva - viz výše,
c) právní dogmatika = ryzí věda. Omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl víc, než poznat jeho obsah; její základní metodou je exegeze(=analýza právních textů) a z této metody vyplývá, že se vlastně svým předmětem a cílem poznání ztotožňuje s právním pozitivismem v jeho tradičním smyslu. Dogma= myšlenkový výtvor podpořený autoritou měnitelný pouze jí samo
d) právní sémiotika - zaměřuje se na výzkum právního jazyka v rovině morfologické, syntaktické a sémantické
e) právní sociologie - zkoumá interakci práva a společnosti, tj. na straně jedné, jak společenské vztahy ovlivňují obsah práva a na straně druhé, jak působí právo ve společnosti
f) právní psychologie - zkoumá psychologický mechanismus působení práva, a to jak v rovině individuální psychologie, tak zejména z hlediska sociální psychologie
g) právní politika - zabývá se právními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska hodnocení stávající právní úpravy a představ o možné normativní úpravě
h) teorie tvorby práva - zkoumá proces tvorby právních norem, její částí je zejména teorie legislativy, tj. vytváření práva ve formě zákonů a dalších právních předpisů
i) právní logika - zabývá se formami a postupy právního myšlení. Deontická logika : logika aplikovaných věd
j) právní hermeneutika - e teorií poznání práva, zkoumá prameny poznání práva; její součástí je právní metodologie jako teorie metod zkoumání práva, př. normativní metoda (má zjišťovat co má/smí být podle pozitivního práva)
- teorie právní interpretace
- právní argumentace
k) právní etnografie - poznává právo jako součást národních kultur
l) právní informatika - zabývá se právem jako informačním systémem, rozpracovává ve vazbě na moderní informační technologie automatizované systémy právních informací
m) právní komparatistika - věnuje se srovnávání právních řádů a velkých právních systémů (makrokomparatistika) a jednotlivých právních institutů (mikrokomparatistika)
n) právní historiografie - zabývá se vývojem práva, státu a právního myšlení; zvláštní místo v ní má právní romanistika a právní kanonistika;
38. Právní věda – podstata a druhy
Předmětem právní vědy jsou:
- Právní jevy, mezi něž patří:
- Právo samo jako normativní systém
- Právní vztahy
- Subjektivní práva a subjektivní povinnosti, jakožto prvky právních vztahů
- Vznik práva ve společnosti
- Tvorba práva jako normativního systému
- Společenské působení práva
- Chování člověka podle práva nebo proti právu atd.
Specifickou otázkou je, zda předmětem právní vědy je i stát. Stát a právo spojovala marxistická teorie (stát jediným zdrojem práva ve společnosti) i ryzí nauka právní (stát ztotožněn se systémem právních norem). Nyní převažuje názor, že stát není předmětem poznání právní vědy (ale obě vědy jsou si blízké a zčásti se překrývají).
Teoretický přístup k poznání práva
a) Přirozenoprávní přístup
- Pochází z antiky, je to přístup dualistický → rozlišuje právo dané (vytvořené lidmi) a právo přirozené, které je na daném právu nezávislé. V historii mělo přirozené právo různé varianty:
- Teologická koncepce – právo dané bohem
- Naturalistická koncepce – právo produktem přírody
- Racionalistická koncepce – zdroj přirozených práv v rozumovém poznání
b) Pozitivistický přístup
- Opakem přirozenoprávního přístupu, předmět právní vědy omezuje na poznání obsahu právních norem
c) Sociologický přístup
- Pochází zhruba ze stejné doby jako právní pozitivismus
- Právo zkoumá nejen jako normativní systém, ale především jako společenský jev
Systém právní vědy (obory právní vědy)
a) Právní filozofie a teorie práva
- Právní filozofie se zabývá obecnými otázkami práva, usiluje o poznání podstaty, o problémy jeho poznání
- Teorie práva se podobně jako právní filozofie zabývá obecnými teoretickými otázkami práva, tj. takovými, které překračují rámec jednotlivých právních odvětví
- Teorie práva čerpá z právní filozofie, neusiluje však o to jít do hloubky v řešení jednotlivých právněfilozofických problémů, ale spíše se zaměřuje do šíře → zahrnuje i otázky tvorby práva, otázky právního jazyka, právní informatiky i otázky pojmoslovné
- Marxistická koncepce, která po roce 1948 postupně ovládla naši právní literaturu, vytvořila v mylném přesvědčení o pojmové nerozlučnosti státu a práva vědní obor obecné teorie státu a práva, jenž vytlačil právní filozofii na okraj právní vědy a zcela zlikvidoval všeobecnou státovědu. V současnosti dochází k renesanci právní filozofie i všeobecné státovědy
b) Další obory právní vědy
- Právní dogmatika – omezuje předmět svého poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl víc než poznat jeho obsah
- Právní psychologie – zkoumá psychologický mechanismus působení práva jak z hlediska individuální, tak z hlediska sociální psychologie
- Právní politika – se zabývá právními jevy de lege ferenda, tzn. z hlediska potřeby budoucích právních norem pro ovlivňování společenského vývoje
- Teorie tvorby práva (teorie legislativy) – zkoumá proces tvorby právních norem
- Výzkum právního jazyka – především zkoumání pojmosloví právních norem
- Právní logika – zabývá se specifickými problémy právního myšlení
- Právní etnografie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur
- Právní historie
Postavení právní vědy v systému věd
- v dnešní nomenklatuře je řazena mezi vědy společenské, ovšem problém je, že celé současné třídění je nejasné a nejasný je i obsah a rozsah samotného pojmu věd společenských (např. jsou sem řazeny filozofie a logika, které společenskými vědami nejsou)
- jednotlivé vědy nebývají od sebe striktně oddělené (co do předmětu i metody), existují vědy navzájem hraničící, vědy, které jsou si blízké a též vědy, které se překrývají
Právní věda se v tomto smyslu stýká či překrývá s:
- filozofií (právní filozofie a teorie práva jsou součástí vědy právní a zároveň jsou disciplínami filozofickými)
- logikou (existuje specializace právní vědy zvaná právní logika, která zkoumá logickou problematiku právního myšlení)
- sociologií (nepozitivistická právní věda zkoumá právo jako společenský regulativní systém a zčásti přitom používá sociologické metody)
- historií (právní historie je součástí právní vědy a zároveň vědy historické)
S právní vědou se, zejména pokud jde o právo soukromé stýká politická ekonomie a pokud se týká práva veřejného, politologie (politická věda) a dále jazykověda, sémiotika, psychologie i informatika.
39. Právní praxe – podstata a druhy
- Chápání pojmu praxe je různé, ale vždy se jí rozumí nějaké aktivní působení člověka v přírodě nebo ve společnosti nebo na přírodu a na společnosti
- Běžně se výrazem právní praxe rozumí činnost právníků a dalších osob (úředníků) spočívající v aplikaci, resp. v profesionálním používání práva
Vztah mezi právní vědou a právní praxí
- Právní praxe se klade do protikladu s právní vědou, existuje však mezi nimi nezbytný vzájemný vztah
- Jedním z úkolů právní vědy je přinášet poznatky pro právní praxi
- Naopak právní praxe ověřuje poznatky právní vědy
Dělení právní praxe
- Právníci v praxi nalézají uplatnění jako soudcové, notáři, správní úředníci, státní zástupci, advokáti, atd.
- Podle tohoto uplatnění právníků lze právní praxi rozdělit na:
a) Praxi oficiální (veřejnoprávní) – zejména rozhodovací
b) Praxi poradní (soukromoprávní) – zástupčí
- Kromě toho právníci své uplatnění nalézají i jako vysokoškolští učitelé práva, v jejichž činnosti se spojuje činnost vědecká i praktická
Právnická etika
- Ve výše uv
