Teorie práva III.
Zákonodárný proces
- zákonodárný proces je sám zákonně upraven a probíhá ve čtyřech fázích:
- zákonodárná iniciativa – kvalifikovaný podnět k zahájení legislativního procesu
- předpokládá zjištění potřeby obecné sociální regulace určitých společenských vztahů a rozhodnutí o tom, že vhodným prostředkem je právní norma
- realizace legislativního záměru – obsahuje přípravu osnovy zákona a její předběžné meziresortní projednání, tzv. připomínkové řízení, formální podání relevantního legislativního návrhu a jeho projednání ve výborech a parlamentu a senátu
- hlasování o návrhu zákona v parlamentu – návrh musí získat předepsanou většinu hlasů
- vyhlášení – publikace zákona ve Sbírce zákonů
- podmínkou platnosti zákona
- proces tvorby podzákonných právních norem (nařízení vlády, právní předpisy ministerstev, vyhlášky zastupitelstev územních samosprávných celků apod.) není upraven zákonem, ale řídí se jednacími řády nebo statuty či stanovami příslušných orgánů
Soudcovské právo
- rozhodnutí ústavního soudu normativní povahy, kterým zasahuje do právního řádu z hlediska ochrany ústavnosti a legality
Hlavní nedostatky v tvorbě práva
- velké množství podzákonných právních aktů
- vysoký objem tvorby právních norem znesnadňující právní orientaci i běžnou dostupnost, přehlednost a srozumitelnost práva jako celku
- časté změny v již existující právní úpravě, jež má vliv na oblast právní jistoty
- používání právně neurčitých výrazů
- vzájemná rozpornost právních norem
- pokusy cestou právních norem řešit to, k čemu jsou jiné prostředky regulace chování
48. Subjekty právotvorby
Vymezení okruhu normotvorných subjektů závisí na typu právní kultury.
Kontinentální systém práva
- Normotvorným subjektem jsou převážně státní orgány – především zákonodárné orgány, které mohou v určitém rozsahu tuto pravomoc delegovat na výkonné orgány, soudy nejsou v zásadě tvůrci práva, v rámci ústavního a popř. i správního soudnictví jim však může být svěřena pravomoc zasahovat do právního řádu, drogovat nebo pozastavovat účinnosti zákonů, podzákonných právních předpisů i jejich jednotlivých ustanovení z hlediska ochrany ústavnosti a zákonnosti
- I v kontinentálním typu právní kultury může právo vznikat mimo přímou normotvornou činnost státu – příkladem je uznání mezinárodních smluv jako závazných nejen pro státu, ale také vnitrostátně, tj. jejich převzetí do právního řádu daného státu.
- Normotvornými subjekty práva mohou být i subjekty samosprávy, avšak pouze v zákonném rozsahu jejich samostatné působnosti
- Od této v podstatě originální novotvorby je třeba odlišovat státem jim svěřenou pravomoc vydávat též sekundární právní předpisy v režimu na ně státem přenesené působnosti
49. Teorie tvorby právní normy
A. Zákonodárný proces. Zákonodárná iniciativa
Legislativní proces = postup, jehož cílem je přijetí právního předpisu, resp. jeho změna či
zrušení
Skládá se ze 4 stádií:
- zákonodárná iniciativa
- projednání návrhu zákona
- hlasování o návrhu zákona
- promulgace zákona
- 1. Zákonodárná iniciativa
- podání kvalifikovaného návrhu zákona
- návrh na přijetí zákona může podat v zásadě každý, ale aby byl takový podnět projednán, musí jej jako návrh zákona podat subjekt se zákonodárnou iniciativou a v zákonem dané formě
Subjekty oprávněné k podání návrhu zákona:
- členové zákonodárného sboru – poslanec či skupina poslanců
- výkonná moc – v prezidentském systému je to hlava státu, v parlamentním vláda jako kolektivní orgán
- zákonodárný orgán členského státu federace
- prezident v některých parlamentních systémech
- určitý počet občanů státu (tzv. lidová iniciativa)
- jiné subjekty – např. v ČR Senát, zastupitelstva vyšších územně samosprávných celků (krajů)
Formálně musí mít návrh zákona 2 části:
a) osnova zákona – musí obsahovat normativní věty, být členěn na části, hlavy, oddíly, paragrafy, odstavce a věty a používat pravidla legislativní techniky
b) důvodová zpráva – odůvodňuje principy nové právní úpravy, hodnotí platný právní stav a zdůvodňuje nezbytnost nové úpravy v jejím celku (obecná část) i jednotlivých ustanovení (zvláštní část)
- 2. Projednání návrhu zákona, hlasování o návrhu zákona
- předseda Poslanecké sněmovny, jemuž se návrhy zákonů v ČR předkládají, zajistí jeho rozeslání všem poslancům a zařadí jej na program schůze Sněmovny
Vlastní projednání probíhá v ČR ve trojím čtení návrhu zákona:
- 1. čtení
- probíhá v Posranecké sněmovně
- diskutuje se o kvalitě, významu a účelu návrhu zákona → probíhá obecná rozprava o potřebnosti a kvalitě návrhu
- Usnesení Sněmovny může rozhodnout o zamítnutí nebo vrácení navrhovateli k dopracování nebo přikázání návrhu k projednání výboru
- k přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většina přítomných poslanců, přítomna však musí být minimální 1/3 všech poslanců
- lhůta pro projednání návrhu zákona ve výboru je 60 dnů od rozhodnutí o jeho přikázání, tuto lhůtu může Sněmovna zkrátit nebo prodloužit o 20 dnů
- 2. čtení
- soustřeďuje se na jednání ve výboru a končí usnesením, v němž zejména doporučí Sněmovně, zda má návrh zákona schválit či nikoliv
- může formulovat změny nebo doplňky návrhu zákona
- poté se koná obecná rozprava ve sněmovně, po níž může Sněmovna vrátit návrh zákona výboru k novému projednání nebo rozhodnout, že návrh zamítá
- v opačném případě následuje rozprava podrobná, během níž se přikládají k návrhu pozměňovací návrhy
- i po podrobné rozpravě může Sněmovna vrátit návrh výboru k novému projednání nebo návrh zamítnout
- 3. čtení
- smyslem je odstranit nejasnosti a vady návrhu
- lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb a gramatických, písemných nebo tiskových chyb
- třetí čtení končí závěrečným hlasování
- pokud byl zákon ve třetím čtení přijat, je postoupen Senátu
Senát má v ČR poměrně slabou pozici, usnesením návrh zákona buď:
- schválí
- zamítne
- vrátí Posranecké sněmovně s pozměňovacími návrhy
- vyjádří vůli nezabývat se jím (pak je zákon přijat)
- vůbec jej neprojedná (také)
- pokud senát zákon schválí, je přijat a může být postoupen prezidentu republiky k podpisu
- pokud jej zamítne, může Posranecká sněmovna setrvat na svém a nadpoloviční většinou všech poslanců Senát přehlasovat
- pouze v případě ústavních zákonů nemůže být Senát přehlasován
- poté dostane návrh k podpisu prezident republiky, který má ještě možnost použít suspenzívního veta
- použije-li veto, může je nadpoloviční většina poslanců přehlasovat
- suspenzívní veto nelze použít vůči ústavním zákonům
- 4. Vyhlášení (promulgace) zákona
- zákon musí být vyhlášen (publikován) ve Sbírce zákonů
- Sbírka zákonů je oficiální sbírka právních předpisů ČR
- od 1.1.2000 též zřízena Sbírka mezinárodních smluv
- od 1.5..2004 vychází v čj právní předpisy Evropských společenství, které se publikují v Úředním věstníku
- vyhlášení zákona může zahrnovat i momenty ověřování zákona – zda byl dodržen legislativní proces z hlediska ústavní a zákonné úpravy (v ČR může hodnotit ústavnost legislativní procedury Ústavní soud, poté co zákon nabyl platnosti a byl předložen Ústavnímu soudu)
- 5. Účinnost právního předpisu
B. Legislativní technika
Výsledkem legislativní techniky je vždy vnější forma právního předpisu s konkrétním obsahem.
Do obsahu vnější formy řadíme:
a) výrazová (jazyková) stránka právního předpisu – tzv. „právní jazyk“ včetně „legálních definic“
b) formální utřídění právního předpisu – vnitřní členění na hlavy, oddíly, části, články (v normách ústavních), paragrafy, odstavce, písmena, čísla předpisů, částí Sbírek atd.
Právní jazyk
Hlavní požadavky na právní jazyk jsou:
- Jednoznačnost právních pojmů
- každý výraz má jen jeden význam
- vzhledem k tomu, že právní jazyk je součástí přirozeného jazyka, musí se vyrovnávat s existencí synonym a s neurčitostí výrazů
- zákonodárce může vybrat jako legální jen určitý pojem a u neurčitých pojmů závazně vymezit jejich význam pomocí tzv. legální definice
- Konstantnost používané= terminologie
- znamená používat v rámci zákona a právního odvětví stejné pojmy a nepoužívat pojmy synonymní
- Srozumitelnost
- souvisí s tím, že právo je informační a normativní prostředek určený veřejnosti
Vnitřní struktura právního předpisu
Je dána logickým uspořádáním problematiky:
- část obecná, část zvláštní (typické pro kodexy)
- hlavy zákona
- díly a oddíly
- paragrafy (nebo články v Ústavě či mezinárodních smlouvách)
- odstavce (arabsky číslované)
- věty (případně označeny písmeny)
- z legislativního hlediska je třeba klást zvláštní důraz na poslední hlavu zákona (ustanovení závěrečná či společná, přechodná)
- poslední ustanovení zákona stanoví jeho účinnost
- v případě novelizace zákona je nutno dodržet jeho systematiku, vložené § se označují malými písmeny (např. §§7a – 7k)
Vztah pojmů právní předpis a právní norma
- tyto pojmy nelze vždy zaměňovat
- Právní předpis a právní norma se obsahově i rozsahem kryjí
- situace, kdy by právní předpis obsahoval jen jednu právní normu je vyjímečná, ale vyloučit nelze
- Právní předpis obsahuje více právních norem
- obvyklý stav v českém právním řádu
- Jedna právní norma je obsažena ve své celistvosti ve více právních předpisech
- tento stav signalizuje, že některá část obvykle pojímané trojčlenné struktury právních norem (hypotéza, dispozice, sankce) je obsažena v jiném právním předpisu, obvykle bývá uváděna možnost odloučení sankce – např. vydáním zvláštního zákona (typicky trestní zákon, přestupkový zákon
44. Právní logika a právní hermeneutika
- Právní logika
Podstata právní logiky = právní logika je učení o logických principech práva a spravedlnosti. Zabývá se soustavou názorů na logickou povahu práva a jeho logickou strukturu.
Předmět právní logiky = právo jako objekt
- Právní logika je věda o právních formách myšlení vedoucího k právní pravdě. Právní pravda je pravda formálně správná ve smyslu pozitivněprávním nebo teoreticko-právním
Úkol právní logiky = zkoumání vnějších forem práva a zkoumání úlohy logiky v celém oboru práva
Cíl právní logiky = poznání správných forem práva a úlohy logiky v právní vědě a právním životě
Požadavek právní logiky = pravdivost v právu
- Správné použití práva závisí na správném výkladu právních předpisů a tento výklad je zase závislý na logické analýze
- V právním životě je logická důslednost nutnou podmínkou dobré právnické práce
- V zákonodárném procesu jde o to, aby právní předpisy byly důsledné ve sledování cílů právní úpravy a aby neobsahovaly logické spory, jinak by nebyl možný jednoznačný výklad předpisů a nemohlo by se dosáhnout jednotnosti v právní praxi
- Řada teoretických problémů práva je věcí formálně logické analýzy nebo alespoň jejich řešení do značné míry závisí na logické analýze
- Logika sama neřeší právnické problémy, avšak při jejich řešení se právní věda opírá o poznatky logiky
Právní logika = soustava logických systémů, které lze uplatnit při právnické práci, a to jak v právní praxi, tak v právní dogmatice a v právní teorii
Právní logika není logika odlišná od obecné formální logiky, ale účelný výběr z obecných poznatků logiky, který je uspořádán tak, aby se právníkům usnadnilo použití těchto poznatků a pravidel.
- Právní hermeneutika
= výklad práva (viz otázka č. 19)
50. Relace právo hmotné – právo procesní
Hmotné právo = vyjadřuje obecně právní vztahy (subjektivní práva a povinnosti), jejichž individuální utváření v procesu realizace práva mezi právními subjekty je vlastním účelem veškeré právní regulace
Procesní právo = upravuje postupy, jejichž výsledkem je vydání veřejnoprávního aktu (normativního nebo aplikace práva), jakož i organizaci veřejné moci, pravomoc (způsobilost) orgánů k vydávání veřejnoprávních aktů určitého druhu, působnost, resp. příslušnost
Hmotněprávní normy = stanoví, jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti
Procesněprávní normy = stanoví, jakým formálním způsobem mohou být práva, jak se mohou a jak se mají chovat v právním procesu, resp. jakým formálním způsobem může být vynuceno splnění povinností. Těmto normám se říká procedurální pravidla.
- Ve státech kontinentálně evropského typu právní kultury je procesní právo vesměs kodifikováno, pokud jde o občanské řízení soudní (občanský soudní řád) a trestní řízení soudní (trestní řád).
- Vedle toho jsou součástí soudního procesního práva ustanovení o organizaci justice, obsažená zpravidla v ústavách, popřípadě i zvláštních zákonech (v ČR v zákoně o soudech a soudcích, resp. v zákoně o ústavním soudu)
- V řadě států včetně ČR je kodifikováno též správní řízení (správní řád)
- Procesní normy bývají někdy obsaženy v stejném právním předpisu jako normy hmotněprávní (Ústava), dále bývají procesní pravidla obsažena v jednacích řádech, které mají charakter právního předpisu, jako je tomu u jednacích řádů zastupitelských sborů.
- V nauce ústavního práva se většinou nerozlišuje hmotné a procesní právo. Hmotněprávní povahu mají převážně ty části ústavy, které deklarují základní práva a svobody (v ČR je to LZPS), ostatní ústavněprávní ustanovení mají většinou procesní povahu
Hmotné právo
- Soukromoprávní metody převažují v občanském a obchodním právu, do sféry soukromého práva spadá též právo rodinné a pracovní
- Ostatní odvětví hmotného práva (ústavní, správní, finanční, veřejného pojištění a sociálního zabezpečení, trestní) mají buď ryze nebo převážně veřejnoprávní charakter
Procesní právo
- Odvětví procesního práva lze považovat za vesměs veřejnoprávní, vyznačují se však určitými zvláštnostmi, zvláště pokud se týče civilního procesu, který obsahuje i aspekt soukromoprávní povahy
51. Relace právo objektivní – právo subjektivní
Právo tvořené státními orgány vystupuje ve dvojí podobě
a) jako souhrn platných norem – objektivní právo a
b) jako souhrn možností chovat způsobem, který je vymezen právní normou – subjektivní právo
1. Objektivní právo je systémem závazných pravidel chování (norem) vydávaných orgány veřejné moci ve zvláštní formě a vynutitelných státní mocí (resp.veřejnou mocí v případě orgánů územních samosprávných celků v našem státě). Jde o jediný normativní celek, tvořený souhrnem právních norem a vytvářejícím právní řád, který je vnitřně členěn
a) podle předmětu regulace ( tvoří právní odvětví)
b) a podle kompetencí příslušných orgánů veřejné moci ( obecně závazné právní předpisy účinné pro celé území státu nebo právní předpisy vydávané orgány územních samosprávných celků v samostatné či přenesené působnosti, platné pouze pro území nebo pro správní obvod územního samosprávného celku
c) celostátně závazné právní předpisy se dále liší podle právní síly – ústavní zákony a zákony přijímané Parlamentem, podzákonné právní akty ( v naší republice nařízení vlády a vyhlášky ministerstev)
d) právní předpisy vydávané orgány územní samosprávy se liší podle toho, zda jsou vydávány v samostatné působnosti, tedy předpisy v rámci samosprávy, anebo jsou vydávány v přenesené působnosti, tedy v rámci výkonu státní správy.
2. Subjektivní právo (oprávnění osob) označuje právní normou stanovenou a státem upravenou možnost jednání či chování, která je dána subjektu práva (fyzické osobě, právnické osobě) a požadovat tomu odpovídající chování (jednání) druhého subjektu (jako jeho právní povinnost). Pojmovým znakem subjektivního práva je tedy vztah k subjektu
Subjektivní právo je možné současně chápat jako souhrn uvedených možností , podobně jako objektivní právo je souhrnem právních norem. Subjektivní práva lze členit na soukromá a veřejná, hmotná a procesní, relativní (k určitému subjektu-závazková práva) a absolutní (ve vztahu ke všem -–věcná práva, zejména vlastnictví).
Struktura subjektivního práva zahrnuje tyto prvky:
a) možnost být subjektem (nositelem) práva
b) možnost chovat se dovoleným (nezakázaným) způsobem ( něco dát, něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět)
c) možnost vyžadovat odpovídající chování jiných subjektů
d) možnost státněmocenského zásahu do subjektivních práv.
3. Vztah mezi objektivním právem a subjektivním právem je dán tím, že objektivní právo – tedy právní řád upravuje subjektivní práva právních subjektů, tedy osob fyzických a právnických a subjektivní právo je možností subjektu chovat se a jednat podle právních norem
Objektivní právo dává možnost určitého chování právního subjektu; jestliže subjekt určitým způsobem jedná, realizuje subjektivní práva vymezená objektivním právem (právními předpisy) . Možnost státněmocenského zásahu do subjektivních práv, tedy státněmocenského donucení obsahuje možnost požadovat od orgánů státní moci, aby jiný subjekt splnil své povinnosti či požadovat ochranu svého subjektivního práva. Tato možnost je výrazem sepětí subjektivního práva s právem objektivním.
Každé subjektivní právo má zároveň meze, takže každý subjekt se musí zdržet konání, které by překračovalo meze jeho právní stanovené pobjektivním právem.svobody.
52. Relace právo veřejné – právo soukromé
Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé.
Soukromé právo
- soukromoprávní vztahy charakterisuje symetrie a rovnost účastníků
- soukromoprávní vztahy se vyznačují dispoziční (zpravidla smluvní) autonomií účastníků
- konkrétní povaha či náplň soukromoprávních subjektivních práv a povinností v individuálních vztazích závisí na projevech vůle, a to právních úkonech subjektů práva v té míře, v jaké je jim právními normami ponechána dispoziční volnost
- tento znak vyplývá z okolnosti, že příslušné vztahy jsou zčásti upraveny dispozitivními normami
- za soukromoprávní metodu regulace lze označit, jestliže právní normy váží vznik, změnu nebo zánik právních vztahů na (soukromo)právní úkony. Tato právní jednání totiž vyjadřují vztah rovnosti subjektů. Jejich právní účinky v zásadě závisejí na vůli druhých subjektů a není jím propůjčen tzv. předpoklad správnosti
- za soukromoprávní označíme sankce, z nichž závazky vznikají přímo v důsledku protiprávního jednání nebo protiprávního stavu a spočívají zpravidla v ekvivalentu hmotné újmy způsobené deliktem
Veřejné právo
- charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan.
- povaha či náplň veřejnoprávních subjektivních práv a povinností je vždy určena kogentními právními normami
- za veřejnoprávní metodu úpravy můžeme označit, jestliže právní vztah vzniká, mění se či zaniká právním aktem orgánu veřejné moci. Tyto akty obrážejí nadřazenost orgánů veřejné moci nad ostatními subjekty práva, zejména tím, že jejich právní účinky nastávají nezávisle na vůli adresátů a že se vyznačují tzv. předpokladem správnost
- typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení – sociální dávky může požadovat pouze fyzická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje příslušný správní řád ve správní řízení rozhodnutím, jež je správním aktem.
Za právo soukromé bývá považováno ta část právního řádu, která obsahuje ustanovení, která mají svůj základ přímo v osobních nebo majetkových poměrech.
Právem veřejným neboli právem státním v nejširším slova významu se nazývá ta část ustanovení právního řádu, na jejichž normách má zájem společnost jako celek a téměř všichni jednotlivci jako členové společnosti.
Je charakteristické, že právě ve veřejném právu lze stopovat odlišnosti jednotlivých národních právních řádů, závislé na momentech geografických, ekonomických, historických apod. Tyto faktory jsou v soukromém právu méně zřetelné nebo nezřetelné.
Můžeme rozlišovat tyto odvětví soukromého práva:
Občanské právo hmotné a procesní
Rodinné právo
Obchodní právo
Pracovní právo
Pozemkové právo
Mezinárodní právo soukromé
Můžeme rozlišovat tyto odvětví veřejného práva:
Ústavní právo
Trestní právo
Správní právo
Finanční právo
Právo životního prostředí
Mezinárodní právo veřejné
53. Relace právo – zákon
- A. PRÁVO
Právo = souhrn obecně závazných norem (pravidel chování) stanovených a sankcionovaných státem
- pro právo je příznačné, že je zpravidla vytvářeno právotvornou činností státních orgánů a většinou i závazně formalizováno zákonně určenou publikací právních norem (v ČR ve Sbírce zákonů)
- tento způsob vzniku však není obecný, neplatí např. pro oblast práva angloamerického nebo islámského
Právo - nelze vymezit jednoduchým způsobem. Nelze jej definovat jednou definicí, jde o vícevýznamový výraz.
Právo může být zkoumáno zejména:
1. v rovině normativní (jako systém pravidel regulujících chování lidí)
2. v rovině mocenské (jako prostředek realizace státní politiky)
5. v rovině informační (jako nositel informací pro adresáty norem)
Základním předmětem práva je:
- lidské chování, které se liší na konání a nekonání
- určení subjektů tohoto chování – vymezení jejich způsobilosti k právním úkonům
- obecné určení právních skutečnosti – např. vzniku smlouvy, zápisu do registru nemovitostí
Subjektem práva je:
- zákonodárce
- adresát právní normy – PO, FO a stát
B. ZÁKON
Právní předpis = výsledek legislativního procesu
= takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako
předem daná pravidla chování
- právní předpisy jsou rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se však i v angloamerickém a islámském typu právní kultury
- příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich právní síly – ta je dána zejména postavením orgánu veřejné moci, který má pravomoc právní předpis přijímat
- v rámci této hierarchické soustavy právních předpisů mají nejvyšší právní sílu zákony (a mezi nimi pak zpravidla ústavní zákony)
Normativní právní akt
= rozhodnutí, usnesení či opatření subjektu nadaného legislativní pravomocí
= výsledek realizované legislativní pravomoci (pravomoci vydávat, měnit a rušit právní normy)
= výsledek procedurálního postupu předepsaného právem, který vrcholí náležitou publikací
Normativní právní akt může mít podobu:
- ústavního zákona
- zákona
- zákonného opatření
- vládního nařízení
- vyhlášky
- nařízení okresního úřadu
- legislativní pravomoc je zakotvena v ústavě
- legislativním subjektem v užším slova smyslu je Parlament → zákony, v širším slova smyslu je to i vláda, ministerstva, správní orgány a zastupitelstva územních samosprávních celků → vládní nařízení, vyhlášky, nařízení okresních úřadů
- hlavní výhodou zákona je přehlednost a dostupnost
- nevýhodou menší pružnost
- zákon je základním druhem normativních aktů → originální normativní akt
- lze jimi stanovit pravidla závazná pro kterékoli subjekty
- vydávání zákonů je výrazem státní suverenity
54. Relace právní ručení – právní odpovědnost
- Zatímco právní odpovědnost je odpovědnost za porušení povinnosti (tedy orientace do minulosti – povinnost už byla porušena, aby mohla vzniknout odpovědnost), právní ručení je zajištění právních vztahů v budoucnosti, že se budou uskutečňovat podle právního řádu (tedy orientace do budoucnosti, povinnost do budoucnosti)
Nástroje právního ručení – nástroje, které právní řád poskytuje adresátům právních norem, aby měli jistotu, že právní vztah se bude uskutečňovat podle právního řádu.
Konkrétně se jedná o odvolání, stížnost, dovolání nebo odpor
55. Relace právní principy – právní zásady
Právní principy
= výchozí normativně vůdčí zásady, které jsou součástí práva jako právní soustavy tvořené jak právem pozitivním, tak i právními idejemi
= stěžejní zásady celého právního systému, charakterizují jeho základ
= je v nich koncentrována celá podstata práva
Nejobecnější právní zásady stěžejní povahy jsou právními principy. Právní zásady oborově zaměřené jsou dílčími právni principy.
Podstata právního principu a právní zásady tkví ve skutečnosti, že jde o obecná pravidla právního nazírání. Tyto právní principy a zásady se nadále dělí na:
- Právně-logická pravidla – jde o právní principy dvojího druhu.
a) První z nich platí pro každý právní řád bez ohledu na jeho obsah. Patří sem např. princip: Nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám.
b) Ostatní právně-logická pravidla platí pro právní řád jen do té míry, pokud není příslušná věc řešena odchylně pozitivně-právně. Příkladem je právní princip: Invitus agere vel accusare nemo cogitur.
- Právně-pozitivní pravidla – jde též o pravidla dvojího druhu:
a) Taková, která lze získat abstrakcí z určitého souboru právních norem, např. Nikdo nemůže být souzen dvakrát za stejný čin
b) Druhý typ je přímou součástí platné právní úpravy
Jiný zdroj:
Právní principy = pravidla, která tvoří základ určitého právního institut, zákona, právního odvětví nebo právního řádu.
- Mnohé z těchto principů byly formulovány již klasickými římskými právníky, jiné jsou produktem právního vývoje od počátků konstitucionalismu, od prosazení zásady rovnosti občanů před zákonem a veřejnou mocí a od formování právního státu.
- Typickým znakem právních princip je, že jsou to pravidla, která jsou víceméně společná právu různých zemí, patří k jakýmsi záchytným bodům ustadňujícím právníkům studium práva druhých zemí a vzájemné dorozumění.
Právní principy jsou základem právního řádu, právního státu.
Typy právních principů:
- Pozitivní principy práva – normy výslovně formulované v textu pozitivního práva, např. V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.
- Implicitní (přímo nevyjádřené) principy práva – např. pacta sunt servanda
- Extrasystémové principy práva – nejsou součástí systému práva, jsou však s ním spjaty vzhledem k vymezení systému práva, o který se jedná
- Principy, které nejsou pravidly – především názvy charakterizující podstatné znaky nějakého právního institut či právní úpravy (smluvní svoboda, dobrá víra)
- Principy konstrukce práva – důvody nebo účely sledované zákonodárcem při tvorbě práva
Funkce právních principů
- Ačkoliv právní principy plní řadu funkcí, lze říci, že nejdůležitějším účelem je jejich role v legislativním procesu a v procesu aplikace práva, zejména v situacích, kdy aplikační orgán dotváří tzv. mezery v zákoně či v právu
- Plní tedy funkci:
- Derogační a verifikační, tím že vylučují nebo potvrzují uplatnění určité normy
- Interpretační, tím, že podporují určitý způsob, směr a výsledek výkladu norem nebo naopak vyloučí určitý způsob výkladu
- Doplňující, tím, že napomáhají vyplňovat mezery v právu
Mezi nejznámější právní principy patří:
v Je třeba vždy slyšet i druhou stranu
v V pochybnostech ve prospěch obžalovaného
v Neznalost zákona neomlouvá
v Zákon pozdější ruší zákon dřívější
v Zákon nepůsobí zpětně
v Speciální úprava ruší právní úpravu obecnou
v Zákon vyšší právní síly ruší zákon nižší právní síly
v Ne dvakrát o tomtéž
v K nemožnému není nikdo zavázán
v Není zločinu, není trestu bez zákona
v Smlouvy se mají dodržovat
56. Mezery v právu
- v této oblasti dochází často k nedorozumění, které spočívá v nerozlišování mezer de lege lata a mezer de lege ferenda
1) Úvaha de lege ferenda: úvaha o tom, jaké by právo mělo být
- mezera v právu de lege merenda ve skutečnosti není mezerou v právu, ale subjektivním názorem, že by právem mělo být upraveno něco, co jím upraveno není
2) Úvaha de lege lata: úvaha o tom, jaké právo je, co platí
- lze tedy mluvit pouze v mezeře v právu de lege lata
K řešení tohoto problému přistupuje odlišně kontinentální a angloamerický systém práva:
1) V kontinentálním právu platí zásada, že soudce je povinen o věci, k jejímuž rozhodnutí je příslušný, rozhodnout
- soudce musí rozhodnout, i když mu zákon neříká jak
- musí si tedy pomoci interpretací, respektive analogií, a to někdy tak extenzívně, že jde ve skutečnosti o dotvoření práva
- rozhodnout však může jen podle práva
- rozhodl-li tedy podle práva, nemohlo se jednat o mezeru v právu
- podle této koncepce je tedy právní systém úplný, neexistují mezery v právu, ale jen mezery v zákoně
2) V angloamerickém systému soudcovského práva není pramenem právo, ale precedent
- nedostává-li se precedentu pro nějaký případ, o němž soud rozhoduje, soud jej svým rozhodnutím vytvoří
- z toho by se mohlo zdát, že anglické soudcovské právo je mezerovité a každé precedenční rozhodnutí je zaplněním mezery v právu
- tato myšlenka však otázku mezer v anglickém právu neřeší, mezera se totiž v anglickém právu může jevit jen na začátku soudního řízení a v jeho průběhu
- jakmile bylo vydáno precedenční rozhodnutí, mezery ve formálním vyjádření práva není, a to ani v daném případě, ani napříště
- vyskytne-li se obdobná situace v jiném případě, je řešena obdobně, na základě závazného precedenčního rozhodnutí, takže podle této koncepce ani v anglickém soudcovském právu mezera myslitelná není
Analogie zákona a analogie práva jako způsoby zaplnění mezer v právu
- není-li normou stanoveno jinak, rozhodne se podobně, jako byl rozhodnut jiný případ
- analogie naplňuje významný požadavek právní jistoty
Analogie lze obvykle použít:
a) je-li mezi skutkovými podstatami (určité právní normy a konkrétního případu) více podobnosti než různosti
b) je-li v dané věci stejné ratio
Analogie znamená použití jiné normy podle níž se pak případ posuzuje, ačkoli dispozice normy na něj přímo nedopadá, upravuje však vztah podobný = analogický.
- je to použití normy na jiný skutkový děj, než pro který byla norma zamýšlena
Rozlišujeme:
- Analogia legis – analogie zákona
- případ, kdy uvnitř daného právního předpisu je hledána a aplikována norma, kterou lze na určitý společenský vztah použít
- např. zákon o rodině neobsahuje ustanovení o určování mateřství, neboť se logicky zdá nepotřebné, kdyby však došlo k záměně dětí, nejbližší analogicky použitelnou normou bude ustanovení o určování otcovství
- analogii lze považovat za jakousi pojistku či poslední možnost k tomu, aby mohla daná věc být ještě posouzena „v duchu“ právní úpravy, eventuální rozpory subjektů odstraněny, sjednána subjektivní práva, resp. právní jistota
- na druhé straně je třeba si uvědomit, že se jedná o nástroj, který se může snadno vymknout svému účelu → s ohledem na tyto okolnosti se zákonodárce snaží toto riziko snížit:
a) zákazem použití analogie např. v právu hmotném
b) odkazem (dovoláním se obdoby) na možnost použití analogie, zvláště tehdy, jestliže je to vhodné pro usnadnění postupu aplikujícího orgánu – např. v trestním právu procesním
- analogie je vyloučena tam, kde by např. zasahovala do občanských práv
- Analogia iuris – analogie práva
- jestliže se nevystačí s výše naznačeným postupem, bude nutné hledat právní normu v jiném zákoně téhož právního odvětví, po marném vyčerpání tohoto přístupu v příbuzných právních odvětvích a nakonec kdekoli v právním řádu – „v právu“
57. Relace právo přirozené – právo pozitivní
Přirozené právo
- teorie přirozeného práva vychází z předpokladu existence nepsaného a neměnného práva, jež odpovídá lidské přirozenosti a je nadřazeno lidmi stanovenému právu pozitivnímu
- v době buržoazních revolucí ve Francii, Holandsku a Americe se rozvinula v podobě teorie společenské smlouvy, pomocí niž prý lidé přešli od přirozeného stavu, v němž žili izolovaně, k občanskému stavu, ke společnosti a státu
- vědomě se vzdali svých přirozených práv a přenesli je na představitele státní moci
Teorie přirozeného práva má více variant :
a) teologická koncepce – právo dáno společnosti bohem
- kořeny ve starém Řecku, zvláště u Platona a Aristotela
- v díle Ústava zdůrazňuje Platon přirozenost rozdělení lidí na stavy
- z myšlenek Platona a Aristotela vychází i středověká křesťanská teologie, která zdroj přirozeného práva vidí v Bohu – představitelem je sv. Augustin (Boží stát) a později sv. Tomáš Akvinský (Summa theologica), který dovršil syntézu učení Aristotela s křesťanstvím → rozlišoval tři druhy zákonů: zákon věčný lex divina, zákon přirozený lex naturalis a zákon lidský lex humana, tyto zákony chápal jako hierarchicky uspořádané
b) naturalistická koncepce – právo produktem přírody
c) racionalistická koncepce – zdroj přirozených práv v rozumovém poznání, vymezení základních lidských práv – právo na život, osobní svobodu, rovnost před zákonem, právo na odpor proti státu, který lidská práva potlačuje
- tento druh jusnaturalismu je úzce spojen s obdobím osvícenství
- hlavními představiteli Thomas Hobbes, John Locke, Jean Jacques Rousseau či Ch. L. Montesquieu
- tato teorie říká, že není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost
- její představitelé argumentují přirozeným stavem, který existoval před vznikem civilizace. Protože si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu – dohoda na omezení svobody jako nutnosti pro vytvoření a trvání lidské civilizace
- společenská smlouva je tedy legitimizačním základem státu (moc státu pochází z lidu) a upravila vztahy mezi lidmi ve smyslu ochrany jejich práv
Pozitivní právo
- za pozitivní se považuje:
a) právo výslovně stanovené na rozdíl od práva „vymyšleného“
b) právo pocházející od empirického normotvůrce narozdíl od norem stanovených autoritami transcendentními (např. právo božské)
c) právo, které ve vnějším světě působí, tedy normy, jejichž obsah se kryje s obsahem představ norem v mysli lidí a motivují jejich chování – v tomto smyslu se též mluví o právu živém na rozdíl od práva mrtvého, které působilo v minulosti, ale již nepůsobí
d) právo stanovené nejen výslovně, ale i cílevědomě, na rozdíl od práva obyčejového
Právo pozitivní = právo vytvářené lidmi (státem), též platné právo
Právní pozitivismus
- se zabývá studiem platného práva, zákonných a jiných normativních právních textů
- je to směr právně monistický
- v 19. Století se vytvořily tři základní směry právního pozitivismu:
a) francouzská škola právní exegeze
- východiskem tohoto přístupu Code civil z r. 1804
- výchozí ideou je ztotožnění práva se zákonem, interpretace není nutná, jelikož soudce má být jen ústy zákona
- další ideou je princip dělby moci (zákon dává lid, parlament ho přijme jako zástupce lidu, důsledně se rozlišuje výkonná moc a zákonodárná moc)
- idea úplnosti právního systému je vyjádřena v právní zásadě: Co není zakázáno, je dovoleno
b) právní pozitivismus v Německu
- jeho předchůdcem je německá historicko-právní škola
- staví na recepci římského práva
v Historickoprávní škola – ostře namířena proti přirozenému práva, znamenala též pokrok v pojmosloví (zavedla pojmy jako nárok, subjektivní právo či právní vztah), hlavním představitelem Friedrich Carl von Savigny (1779-1861) – jeho právní teorie se odvíjí od úvah o národu a od objektivní závislosti práva na národu, tvůrcem práva je duch národa. Správné právo je takové, které je prověřeno co nejdelší zkušeností národa.
v Vlastní právní pozitivismus – tvořily 2 linie:
- Karl Magnus Bergbohm (Právní věda a právní filosofie) – striktně odlišuje právo a morálku, tvrdí, že idea spravedlnosti je v oblasti práva škodlivá, rozvíjí pozitivistickou teorii právní státu – stát jediným a výlučným tvůrcem práva
- Georg Jellinek (Všeobecná státověda) – odmítá přirozenoprávní koncepci, za nezbytný znak práva považuje jeho platnost, nově vymezuje vztah mezi právem a morálkou – právo chápe jako morální minimum
c) právní pozitivismus ve VB
- hlavními představiteli:
v Jeremy Bentham (1748-1832) – právo projevem vůle suverénního vládce, podstatou práva je příkaz
v John Austin (1790-1859) – právo dělil na 3 skupiny: božské právo určené lidem od Boha, vrchnostenská pravidla – pravidla stanovená lidmi jako politickou vrchností, práva pozitivní morálky – pravidla nevyplývající z politické vrchnosti
58. Relace právo přirozené – práva lidská
Základní práva a svobody představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena → v České republice zejména Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Atributy základních práv a svobod:
- Nezadatelnost → tato práva se nepovažují za výtvor právní moci, stát je, pokud chce být právním státem, musí uznat, aby získaly pozitivně-právní charakter
- Nezrušitelnost → stát je nemůže platně zrušit
- Nezcizitelnost → mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné, stát chrání občana i proti jeho vůli
- Nepromlčitelnost → jsou trvale vymahatelná, plynutí času na tom nic nemění
- Nejsou neomezitelná → omezena ale mohou být jen zákonem, a to jen ze dvou důvodů: když je to nezbytné pro výkon jiných práv nebo z důvodu veřejného zájmu
Klasifikace lidských práv
→ je možná z více hledisek, důležité je jejich rozlišení na základní lidská práva (osobnostní práva), politická práva, práva národnostních a jiných menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva
→ dělení práv na generace podle jejich historického vývoje:
- První generace: již v 18. století, typická individuální práva (právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo…)
- Druhá generace: plně přijata až na přelomu 19. století, politická práva (např. volební)
- Třetí generace: rozsáhleji prosazována od 20. let 20. století, zvláště po 2. světové válce, sociální, hospodářská a kulturní práva
- Čtvrtá generace: od 70. let 20. století, uznáno např. právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací, ochrana osobní integrity atd.
→ lidská práva mají význam i z hlediska interpretace → platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv
Právní stát je stát vázaný právem přirozeným → tím se překonává pojetí státu vázaného právem platným → platné právo je výtvorem státu, je státem měnitelné, nejde tedy o pravou vázanost.
Z toho pramení koncepce demokratické legitimity jako uplatňování většinové vůle lidu při ochraně rovných lidských práv a základních svobod jedince, tedy i menšiny. Lidská práva a základní svobody jsou nepřekročitelnými mezemi uplatnění vůle většiny. Ani projev vůle lidu jimi nemůže disponovat → lid tedy nemá přirozené právo znemožnit výkon přirozených lidských práv jedince.
Základní lidská práva jsou např.právo na život, na lidskou důstojnost, rovnost v právech, ochrana soukromí apod.)-oproti občanům však i zde mohou být určitá omezením (např. ve svobodě pohybu, vlastnictví apod.); cizincům s trvalým pobytem lze naopak přiznat i některá práva, která mají jinak jen občané státu;
59. Relace právní normy – neprávní normy
- 1. právní normativní systémy
- právo patří k nejvýznamnějším normativním systémům, pokud není vůbec nejvýznamnější
- z ostatních společenských pravidel si postupně uzurpovalo ty, jež jsou považovány za nejhodnotnější („Nezabiješ“)
- právo se liší tím :
- a) má státem stanovenou nebo uznanou normu (pramen práva)
- b) opírá se o státní donucení (zákonné prostředky státních orgánů, které používají v případě porušení práva)
- c) státní moc zabezpečuje jednotu práva na daném státním území
- 2. neprávní normativní systémy
- se svými požadavky mohou být ve větší či menší míře v rozporu s právem
a) morálka
- mravní ideje, mravní standardy chování, mravní postoje, mravní zvyky a obyčeje a mravní normy
- právo a morálka prolínají všude tam, kde jde o základní humánní otázky
- morální normy nemají psanou formu
b) náboženství
c) estetické normy
d) normy umění
e) normy sportu atd.
Právo je normativní systém se zvláštní, státem stanovenou formou, jeho normy mají obecnou závaznost, jsou vynutitelné státem. Ostatní, např. morálka, náboženství, politika …, se liší, např. nevynutitelností, různě se přitom překrývají, někdy reguluje určitou část pouze určitý normativní systém.
Právní normy
- jsou pravidla chování ve státě uznána za práva závazná
- jsou tedy obsažena v pramenech práva, plus zachování vynutitelnosti veřejnou mocí
Odlišení od norem neprávních
- forma pramene práva
- právní normy jsou vydané státem (pozn. Stát vydává ale i neprávní normy)
- zachování vynutitelné státní mocí
- právo- nástroj donucení, hrozba použití násilí (jen orgány veřejné moci k tomu zmocněné)
- prostředky způsobilé zajistit žádoucí chování (i ideologické ovlivňování)
60. Relace normativní právní akt – individuální právní akt
- Individuální právní akty
Akt aplikace práva (individuální právní akt) = rozhodnutí o konkrétních (subjektivních) právech a povinnostech účastníků
- Základní rozdíl mezi individuálním právním aktem a normativním právním aktem, který představuje všeobecně závazné pravidlo chování, abstraktně formulované, které se týká neurčitého počtu případů stejného druhu a neurčitého počtu spočívá v individualizaci právních poměrů
Má zpravidla tři součásti:
- 1. Vlastní rozhodnutí – výrok, enunciát, petit
- 2. Odůvodnění rozhodnutí, jež často obsahuje argumentaci právními normami a jejich interpretaci i argumentaci, týkající se questio facti
- 3. Poučení o opravných prostředcích
V aktu aplikace práva je třeba rozlišovat účinnost, právní moc a vykonatelnost, Nabývá je časově odstupňovaně.
Dělení:
- A. Akty konstitutivní – jsou skutečnostmi, se kterými je spojen vznik, změny nebo zánik subjektivních práv a povinností, resp. právní vztahu. Působí zásadně od okamžiku vydání aktu, tedy ex nunc. Konstitutivním aktem je např. rozsudek vyslovující rozvod manželství.
- B. Akty deklaratorní – konstatují existenci nebo neexistenci subjektivních práv a povinností, resp. právního vztahu. Zavazují zpravidla ex tunc, od okamžiku, kdy subjektivní práva či povinnosti vznikly. Deklaratorním aktem je např. rozsudek soudu o určení otcovství k dítěti.
- C. Osvědčení – od deklaratorních aktů aplikace práva bývá odlišováno osvědčení, což je zpravidla písemný dokument, v němž kompetentní státní orgán dosvědčuje, že určitá skutečnost nastala nebo trvá nebo že existuje či existoval určitý právní stav (manželství, státní občanství). Rozdíl mezi deklaratorními akty a osvědčeními spočívá v tom, že deklaratorní akt je vydán proto, že došlo k neshodě o existenci nebo o rozsahu určitého práva a povinnosti, zatímco u osvědčení jde zpravidla o skutečnosti, o něž není spor.
- Normativní právní akty
Normativní právní akt
= rozhodnutí, usnesení či opatření subjektu nadaného legislativní pravomocí
= výsledek realizované legislativní pravomoci (pravomoci vydávat, měnit a rušit právní normy)
= výsledek procedurálního postupu předepsaného právem, který vrcholí náležitou publikací
Normativní právní akt může mít podobu:
- ústavního zákona
- zákona
- zákonného opatření
- vládního nařízení
- vyhlášky
- nařízení okresního úřadu
- legislativní pravomoc je zakotvena v ústavě
- legislativním subjektem v užším slova smyslu je Parlament → zákony, v širším slova smyslu je to i vláda, ministerstva, správní orgány a zastupitelstva územních samosprávních celků → vládní nařízení, vyhlášky, nařízení okresních úřadů
Právní síla normativních aktů
- právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly
- normativní akt smí být změněn nebo zrušen jen normativním aktem téhož nebo vyššího stupně právní síly
Primární (zákonné) právní normy: mají vyšší právní sílu než právní normy sekundární (podzákonné), jsou to: ústava, ústavní zákony, zákony a zákonná opatření
- právní sílu zákona mají i mezinárodní smlouvy, pro které je před ratifikací potřebná transformační norma – zákon a které jsou stejně jako zákon vyhlášené
- prioritu před zákonem mají a bezprostředně závazné jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána
Sekundární (podzákonné) normativní právní akty: nařízení vlády, právní předpisy ministerstev, jiných správních orgánů, orgánů územní samosprávy, vyhlášky zastupitelstev územních samosprávních celků, nařízení okresních úřadů
61. Relace zákon – podzákonné právní předpisy
Normativní právní akt
= rozhodnutí, usnesení či opatření subjektu nada
