Základy rodinného práva

Poslanecká sněmovna parlamentu ČR totiž nestihla projednat vládní návrh tzv. rodinněprávní novely OZ a tento úkol zůstává po volbách z června 1996 novému parlamentu.

Za tohoto stavu jsme nuceni podat v této příručce stručný výklad úpravy rodinněprávních vztahů z hlediska toho, co v současnosti tvoří platný právní řád, byť ovšem s přihlédnutím k modifikacím, které vyplývají z ústavního pořádku.

Mimo rámec rodinněprávní úpravy stojí partnerské vztahy homosexuálních dvojic, jejichž majetkové poměry se ovšem spravují obecnými ustanoveními OZ.

Vztahy mezi mužem a ženou

13.1. 1. Modely partnerství

Základním rodinněprávním modelem vztahu mezi mužem a ženou zůstává v našem právu manželství jako monogamický, v zásadě se záměrem na jeho trvalost uzavíraný svazek, jehož vznik, existence a zánik jsou upraveny kogentně zákonem.

Nesezdané soužití (tzv. druhovský poměr) upravuje ZR vlastně jen z hlediska rodičovského vztahu.

Při tom při všem vychází ze zásady rovnoprávného postavení muže a ženy v rodinných vztazích a z odstranění veškeré diskriminace mezi dětmi, pocházejícími z manželství a dětmi narozenými mimo ně.

Přímo pojmovým znakem manželství je, že jeho stranami jsou heterosexuální osoby. Pokud jde o tzv. transsexuály, t. j. osoby, které psychicky cítí permanentně kontrérně ke svému somatickému vybavení, mohlo by uzavření manželství přijít v úvahu pouze, pokud by po ukončení medikamentosní i chirurgické léčby těmto bylo přiznáno změnou v matrice statusové postavení osoby opačného pohlaví, než jakého je druhý snoubenec. To v návaznosti na zákon o matrikách č. 268/1994 Sb. a prováděcí vyhlášku k němu č. 22/1977 Sb. v novel. znění upravují administrativněprávní předpisy na úrovni vyhlášek.

13.1. 2. Protiklad manželství a druhovského poměru

ZR vychází z toho, že rodina založená manželstvím je základním článkem společnosti, i když jiné soužití muže a ženy nevylučuje a právní řád naopak mu poskytuje jistou ochranu v oblasti majetkové, bytové, sociální a pod. ZR však dává najevo, že významným kladem manželského svazku je jeho naprostá publicita a jednoznačnost práv a povinností z něho vyplývajících, i zásada, že je uzavírán s úmyslem vytvoření trvalého životního partnerství, jež má být výlučné.

Naproti tomu neprůhlednost vzniku, existence a zániku nesezdaného soužití se nejeví být v prioritním společenském zájmu a jeho vymknutí se odpovědnostem, jež zákon ukládá manželům navzájem, činí nelogickým volání některých jeho zastánců po dalších právních zárukách postavení jeho účastníků.

13.1. 3. Vznik manželství

Manželství vzniká jediným zákonným způsobem, který je naprosto kogentní a uniká jakýmkoliv dispozicím ze strany snoubenců, při čemž poznamenejme, že zasnoubení, tedy úmysl uzavřít manželství, není u nás institutem s právními následky.

Naproti tomu manželství je právní institut a není to snad jen pouhá smlouva. Uzavírá se vzájemným projevem vůle muže a ženy před orgánem k tomu povolaným, veřejně a slavnostně, v přítomnosti dvou svědků, s výslovným vyjádřením jich obou, že se rozhodli spolu uzavřít manželství jako trvalé životní společenství.

Při tom ZR zná dvojí formu uzavření manželství, totiž buď civilní, nebo církevní. V prvém případě se oddavky provádějí před starostou (nebo poslancem, který je tím pověřen), ve druhém případě před duchovním státem registrované církve nebo náboženské společnosti.

Manželství vzniká okamžikem, kdy oddávající orgán přijme souhlasné kladné prohlášení obou snoubenců. Manželství se tedy uzavírá ústně, při jejich současné přítomnosti. Jen výjimečně může být z důležitých důvodů jeden ze snoubenců zastoupen zvláštním zástupcem, vybaveným speciální plnou mocí.

Nezbytným předpokladem platnosti manželství je, aby projevy vůle obou snoubenců byly svobodné, vážné, určité a srozumitelné a aby tito k nim byli způsobilí po stránce volní a rozhodovací.

Uzavření platného manželství brání také tzv. manželské překážky, jejichž počet zákon omezuje na minimum. Jsou to:

- překážka dvojího manželství (bigamie);

- překážka příbuzenství (incestu), pokud jde o příbuzné v linii přímé nebo pokud jde o sourozence, ať již plnorodé nebo polorodé; v tomtéž rozsahu je překážkou také poměr založený osvojením;

- překážka nedostatku věku, tedy zletilosti; při tom však osoby mezi 16-18 rokem věku mohou dosáhnout soudního dispensu;

- překážka existence duševní poruchy, která by mohla vést k omezení ve způsobilosti k právním úkonům (osoba zbavená této způsobilosti nemůže manželství uzavřít vůbec); pokud však zdravotní stav postiženého je slučitelný s účelem manželství, je možný soudní dispens.

ZR upravuje u těchto překážek - s výjimkou incestu - možnost konvalidace, tedy dodatečného zhojení nedostatku.

ZR rozlišuje mezi manželstvím neexistentním a neplatným. O prve uvedené se jedná, je-li stiženo některými základními vadami (např. není uzavřeno před orgánem k tomu povolaným, nebo konsens byl vynucen fyzickým násilím, nebo nejde o heterosexuální pár a pod.). Zde není třeba ani žádného soudního či jiného výrok ke konstatování této non-existence.

O manželství neplatné jde při některých vadách projevu vůle či je-li dána některá se shora uvedených překážek. Takové manželství se považuje za platné, dokud neplatnost nevysloví rozsudkem soud, který postupuje mimo případ částečného duševního postižení snoubence vždy z úřední povinnosti.

Pouze v této skupině případů svědčí manželu zákonná domněnka otcovství a nastávají i důsledky spojené s bezpodílovým spoluvlastnictvím majetku. Naproti tomu tyto důsledky nenastávají z manželství neexistentního.

Bližší náležitosti uzavírání manželství upravují matriční předpisy.

13.1. 4. Vzájemné postavení manželů

Práva a povinnosti manželů za trvání manželství upravuje ZR - podobně jako jiné moderní právní úpravy - poměrně stručně, protože panuje tendence omezení průniku práva do jejich soukromí, pokud soužití je bezporuchové.

V tomto ohledu je jim rámcově uloženo žít spolu, být si věrni, vzájemně si pomáhat a vytvářet zdravé rodinné prostředí.

Manželé jsou povinni pečovat podle svých schopností a možností o uspokojení potřeb rodiny a při tom se hodnotí také osobní péče o děti a společnou domácnost.

O záležitostech rodiny manželé rozhodují společně. V případě rozporu v podstatné věci rozhodne na návrh některého z nich soud.

K výkonu povolání a pracovnímu uplatnění nepotřebuje žádný z manželů souhlas druhého manžela.

V běžných věcech mají manželé ze zákona vzájemné zástupčí oprávnění. Jednání jen jednoho z nich v běžných věcech zavazuje je oba. Tento důsledek může však kterýkoliv z manželů vyloučit, ovšem jen výslovným způsobem a tato výluka je vůči druhému kontrahentu účinná jen tehdy, jestliže o ní věděl před uzavřením smlouvy.

13.1. 5. Zánik manželství

Manželství zaniká buď smrtí některého z manželů, nebo za jejich života pouze rozvodem. Jiný způsob zákon neuznává. Manželství nemůže tedy zaniknout zejména ani dohodou manželů nebo jejich faktickým rozchodem.

13.1. 5. 1. Smrt manžela

Zániku manželství smrtí se připodobňuje i zánik manželství prohlášením jednoho z manželů za mrtvého.

V tomto případě však manželství zaniká dnem, kdy rozhodnutí o prohlášení manžela za mrtvého nabude právní moci, nikoliv dnem, který je uveden v soudním rozhodnutí jako den, který nepřežil.

Bude-li prohlášení za mrtvého soudně zrušeno, pak přesto se zaniklé manželství neobnoví - i když uvedená osoba jinak vstupuje do svého původního postavení - jestliže její manžel mezitím uzavřel nové manželství.

13.1. 5. 2. Rozvod manželství

Naše současné právo neupravuje jako institut odluku manželů od stolu a lože (manželskou separaci), při níž by manželský svazek dále trval. Pod pojmem rozvodu rozumí ZR úplný zánik manželství - tento svazek tedy jako takový končí, i když některé jeho důsledky v modifikované podobě mohou přetrvávat.

Platné právo při tom upravuje pouze jediný model rozvodu a to rozvod na podkladě objektivního principu rozvratu. Vystříhává se veškeré kasuistiky a obsahuje v tomto ohledu generální klauzuli o tom, že "soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jsou-li vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel".

Zjišťování viny na rozvratu ve výroku rozsudku je z naší právní úpravy nyní odstraněno. Zbývá z něho jen uvádění příčin rozvratu pouze v odůvodnění rozhodnutí.

Nějakou klauzuli proti tvrdosti ve prospěch tzv. nevinného manžela platná právní úprava nezná. K zájmům dětí, pokud jsou nezletilé, se sice přihlíží, ale ani ten není zásadní zábranou povolení rozvodu.

Pokud soud návrhu na rozvod vyhoví, je v tomtéž rozsudku povinen současně upravit práva a povinnosti rozvádějících se rodičů k jejich nezletilým dětem; zejména určí, komu budou děti svěřeny na dobu po rozvodu a jak má každý rodič přispívat na jejich výživu. V tom ohledu může také schválit dohodu rodičů, pokud respektuje zájmy dětí. Úprava styku odděleně žijícího rodiče s dětmi v rámci rozvodového rozsudku je možná, ale v praxi je spíše ojedinělá.

Také úprava jiných rodičovských práv v rámci rozvodového rozsudku je možná (např. zastupování dítěte, správa jeho majetku a pod.), ale v praxi této možnosti není využíváno. Až na vyřešení otázky, u koho dítě bude vyrůstat a kdo bude na ně platit výživné, zůstává rodičovské postavení obou rodičů právně nadále obsahově totéž co do výkonu jejich práv.

Změní-li se poměry, lze ovšem provést novou úpravu těchto otázek.

Je-li to nezbytné, lze děti svěřit i do jiného prostředí, jak ještě uvidíme.

Manžel, který při uzavření manželství přijal příjmení druhého manžela, může do jednoho měsíce od rozvodu přijmout své dřívější příjmení, což je povinen ohlásit matričnímu orgánu.

Vztahy mezi rodiči a dětmi

Původ dětí od rodičů (tzv. filiaci) ZR ve vztahu k matce výslovně neupravuje, protože ji považuje za samozřejmou. Pokud jde o vztah k otci, vychází ze systému tří domněnek otcovství, které mají pevný sled a jsou ve své podstatě společné vlastně všem státům evropského kontinentálního civilněprávního systému.

Pouze zákonní rodiče mají vůči dětem výsadní právní postavení, při čemž hlavní soubor jejich práv a povinností vůči dětem se zahrnuje zpravidla do institutu rodičovské moci. Ten v moderní době bývá označován jako rodičovská autorita, rodičovská péče, případně rodičovská zodpovědnost. ZR však takového souhrnného označení na rozdíl od předchozího zákona o právu rodinném z r. 1949 bohužel nepoužil.

13.2. 1.  Mateřská filiace

Od té doby, kdy se (v r. 1978) stalo možným mimotělní oplodnění lidského vajíčka spermatem ve zkumavce a opětné jeho implantování do dělohy ženy, byla otřesena stará zásada, že "matka je vždy jistá", protože vajíčko může pocházet i od jiné ženy jako tzv. dárkyně. Většina právních řádů se této právní nejistotě brání. Stejně si počíná i naše právo, které se řídí zásadou, že matkou dítěte je vždy žena, která dítě porodila - což ZR výslovně nestanoví.

Žaloby o tom, zda určitá žena dítě porodila nebo ne jsou ovšem možné, např. v souvislosti se záměnou dítěte, v případě nalezenců a pod., i když naše právní texty ani toto výslovně neupravují.

13.2. 2. Otcovská filiace

13.2. 2. 1. Určování otcovství

13.2. 2. 1. 1. Děti narozené z manželství - První domněnka otcovství

Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce dítěte manžel matky.

Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, považuje se za otce manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne potom, kdy její dřívější manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.

Při počítání času, který je rozhodující pro určení otcovství, má se za to, že manželství toho, jenž byl prohlášen za mrtvého, zaniklo dnem, který byl v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého určen jako den smrti.

13.2. 2. 1. 2. Děti-narozené mimo manželství - Ostatní domněnky otcovství

Pokud dítěti nesvědčí první domněnka otcovství, tedy v podstatě ve vztahu k dítěti neprovdané matky, se především za jeho otce považuje muž, který otcovství uznal se souhlasem matky. Ten není nutný pouze, jestliže matka je duševně postižena nebo její souhlas pro těžko překonatelnou překážku nelze opatřit (např. je nezvěstná).

Takto lze určit otcovství i k dítěti již počatému, ale ještě nenarozenému.

V zásadě může tímto způsobem otcovství uznat platně i muž, který není biologickým otcem dítěte, pokud jeho projev vůle je svobodný, vážný, určitý a srozumitelný a on sám je k němu způsobilý. Není vyloučeno, aby tak platně učinil i nezletilý.

Není-li dána tato eventualita, považuje se za otce dítěte muž, který s matkou dítěte souložil v době mezi 300-180 dnem před narozením dítěte, závažné okolnosti ho z otcovství nevylučují a soud jej tedy svým pravomocným výrokem za otce určí. Tento výsledek není sám o sobě vyloučen ani tím, že matka dítěte v tzv. kritické době souložila s více muži nebo vedla nezřízený způsob života.

Žalobcem v případech třetí domněnky je dítě nebo matka. Na žalobci je, aby prokázal soulož v době kritické. Na žalovaném je, aby v takovém případě se ubránil průkazem toho, že otcem dítěte být nemůže. K tomu cíli lze použít i expertízy (hlavně hematologickým dokazováním nebo profilací kyseliny deoxyribonukleové).

Je-li označený otec mrtev, lze řízení vést proti jeho opatrovníku za stejných podmínek.

13.2. 2. 2. Popírání otcovství

Popřít otcovství může především otec dítěte, určený prvou či druhou domněnkou otcovství a to jen v propadné lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se o narození dítěte dozvěděl, resp. při druhé domněnce do 6 měsíců od jejího založení.

Jinak v týchž lhůtách tak může učinit matka dítěte.

Je-li některý z rodičů neplnoprávný, přechází toto právo na jeho opatrovníka.

Zvláštní popěrné právo, jež není časově omezeno, má nejvyšší státní zástupce.

Dítěti popěrné právo nepřísluší.

13.2. 2. 2. 1. U dítěte narozeného z manželství

U dítěte narozeného mezi 180 dnem od uzavření manželství a 300 dnů od jeho zániku nebo zneplatnění lze otcovství úspěšně popřít jen tehdy, jestliže otcovství manžela je vyloučeno. Pokud se v tomtéž časovém rozmezí dítě narodilo po umělém oplodnění, musil by manžel, jestliže k tomu udělil souhlas, prokázat, že dítě se narodilo z otěhotnění, které s lékařsky navozeným oplodněním nesouvisí, tedy z cizoložství. Jde-li o dítě narozené do 180 dnů od uzavření manželství - a tedy pravděpodobně počaté před uzavřením manželství - platí zvláštní režim: stačí pouhé popření, pokud ovšem manžel v kritické době s matkou dítěte nesouložil nebo pokud nevěděl, že je těhotná, byť s jiným mužem.

13.2. 2. 2. 2. U dítěte narozeného mimo manželství

Popření je možné jen ve vztahu k druhé domněnce a to jen tehdy, když muž uznavší otcovství, biologickým otcem dítěte být nemůže.

13. 2. 3. Práva a povinnosti rodičů-Zásahy do nich

I když ZR nezná souhrnný institut, seskupující rodičovská práva, pak tato lze zahrnout v podstatě do tří skupin:

- práva týkající se péče o osobu dítěte (jeho výchovy);

- práva, týkající se péče o majetek dítěte (upravená jen velmi kuse v OZ);

- zastupování dítěte (v osobních i majetkových věcech).

Podle ZR rodičovská práva i povinnosti mají oba rodiče. Tato však nepatří tomu z nich, který nemá způsobilost k právním úkonům v celém rozsahu - tedy např. rodiči nezletilému. Nevlastní rodič je sice povinen při výchově pomáhat, ale tato práva a povinnosti nemá ze svého postavení.

Dítě, žijící v domácnosti rodičů je povinno jim fyzicky a případně i finančně z výchovných důvodů pomáhat.

Pokud jde o příjmení dětí, pak děti narozené z manželství mají příjmení svých rodičů, jež je společné, nebo to, na němž se tito dohodli při uzavírání manželství. U jiných dětí je potřebná dohoda rodičů o příjmení dítěte dodatečně. Jinak rozhodne soud. Obdobné zásady platí i co do jména dítěte.

ZR zná tři druhy výchovných opatření, jež může činit administrativní orgán nebo soud. Jsou to: napomenutí (dítěte, rodičů, třetích osob), vyslovení dohledu nad výchovou nebo omezení ve vztahu k nezletilci.

Zásahy do rodičovských práv může činit jen soud. Jsou to:

- omezení rodičovských práv z objektivních důvodů,

- omezení rodičovských práv pro závadné chování rodičů, které jim lze přičítat,

- zbavení rodičů rodičovských práv pro jejich úmyslné zneužívání nebo hrubě nedbalé zanedbávání jejich povinností.

ZR pamatuje i na odnětí dětí rodičům v nezbytných případech a jejich svěření jiným fyzickým nebo právnickým osobám.

Pokud rodiče dítěte fakticky spolu nežijí, je soud povinen obdobně jako při rozvodu upravit poměry dítěte, tedy rozhodnout komu se toto svěřuje a kdo bude na ně platit výživné.

Protějškem práva jednoho rodiče mít dítě u sebe, je právo druhého rodiče, aby se s dítětem stýkal. Pouze v zájmu zdraví dítěte lze styk omezit nebo dokonce zakázat.

Předběžné opatření, jímž se dítě urgentně rodičům odnímá, nesmí učinit administrativní orgán, nýbrž jen soud (zák. č. 238/1995 Sb., jenž dovodil důsledky z judikátu Ústavního soudu).

Osvojení

Náš právní řád nezná osvojení zletilých osob a již od poloviny našeho století je umožňuje pouze u nezletilců. Tento institut tak má sloužit vytvoření co nejúplnější nápodoby přirozené pokrevní rodiny a zajišťovat dětem co nejvíce takové prostředí, jaké by měly mít v přirozené rodině.

ZR převzal dřívější právní úpravu v tom, že rozeznává dvě formy osvojení: tzv. osvojení prosté a tzv. osvojení nezrušitelné.

13.3. 1.  Osvojení prosté

Především budiž uvedeno, že to, co platí pro osvojení prosté, platí i pro osvojení nezrušitelné, pokud dále není uvedeno jinak.

O osvojení může rozhodovat pouze soud. Přitom jde o řízení výlučně návrhové. Hmotněprávní aktivní legitimaci má pouze ten, kdo se o osvojení dítěte uchází: nikdo jiný není oprávněn návrh podat. Jen u tzv. předosvojenecké (preadopční) péče obligatorní aspoň po tři měsíce, je v jistých mezích dána kompetence administrativních orgánů (ústavů, v nichž se děti nacházejí).

Základem osvojeneckého poměru je to, že mezi osvojitelem a osvojencem nejen vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, ale mezi osvojencem a příbuznými osvojitele vzniká příbuzenský poměr.

Právě proto jako společné dítě mohou nezletilce osvojit jen manželé (nikoliv druh a družka či homosexuální pár).

Osvojitelem může být pouze fyzická osoba

- která způsobem svého života zaručuje, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti

- má sama způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu,

- vykazuje přiměřený věkový rozdíl, tedy takový, jaký zpravidla bývá mezi rodiči a dětmi,

- zajistí, že osvojení bude v zájmu dítěte, což se vykládá tak, že nemá dojít ke zmatení statusového postavení v přímé linii: osvojení se tedy nepřipouští ze strany těch, kdo jsou právně již s dítětem v této linii příbuzní.

K osvojení je zásadně třeba přivolení zákonných zástupců dítěte, tedy především jeho rodičů s rodičovskými právy.

Osvojení lze provést bez vědomí a proti vůli rodičů jen tehdy, jestliže rodičovských práv jsou zbaveni, nebo jsou-li dány následující předpoklady:

- rodiče neprojevovali o dítě po dobu 6 měsíců náležitý zájem, který by jako rodiče projevovat měli,

- nebo udělili bianko souhlas k osvojení v kvalifikované formě předem (před soudem nebo obecním úřadem), bez vztahu k určitým osvojitelům; i potom je však nutný souhlas zvláštního opatrovníka.

Pokud má dítě poručníka (§ 78 ZR), je tento účastníkem řízení a je třeba jeho souhlasu.

Zpravidla osvojující manžel potřebuje souhlas druhého manžela.

Osvojení prosté lze zrušit jen soudně a to z důležitých důvodů. Je-li osvojenec již zletilý, lze tak rovněž učinit dohodou mezi ním a osvojitelem, ale žádá se forma soudního protokolu.

Osvojenec nabývá osvojením příjmení osvojitele a jeho práva a povinnosti v původní rodině se po dobu trvání osvojení suspendují.

13.3. 2.  Osvojení nezrušitelné

Kromě readopce (opětného, dalšího osvojení) nelze nezrušitelné osvojení již zrušit.

Jeho odchylky od osvojení prostého jsou následující:

- osvojenec musí mít aspoň jeden rok věku,

- takto mohou osvojit pouze manželé; jen výjimečně tak může učinit jediná, tzv. osamělá osoba,

- osvojitelé se zapisují do matriky namísto rodičů dítěte.

13.3. 3. Přeměna prostého osvojení v nezrušitelné

Jsou-li dány k tomu zákonné předpoklady, lze prosté osvojení dodatečně přeměnit v nezrušitelné, pokud je osvojenec nezletilý.

Náhradní péče o dítě

Dítě má být především vychováváno svými rodiči. Je to jeho právo i právo rodičů, zaručené i mezinárodněprávně.

Pokud však to, zejména z hlediska zájmu dítěte není možné, lze je svěřit také do péče jiného subjektu a to jak fyzické osoby, tak i právnické osoby.

Náš právní řád v tomto ohledu zná několik variant.

13.4. 1. Svěření dítěte do péče fyzické osobě.

13.4. 1. 1. Individuální péče třetí osoby o dítě

Podle §45 odst. 1 ZR lze dítě svěřit z důvodu jeho zájmu jiné fyzické osobě, jestliže tato poskytuje záruku řádné výchovy dítěte. Při tom soud individuálně vymezí rozsah práv a povinností oné osoby k dítěti. Zpravidla jí bude příslušet podle judikatury právo mít dítě u sebe, pečovat o ně, spravovat jeho běžné záležitosti a zastupovat je v běžných věcech. Zbývající práva zůstávají obyčejně zachována rodičům.

Takto je možno dítě svěřit i manželům do společné výchovy. Rozvodem jejich manželství tato společná výchova zaniká, ale lze ji pak vyslovit ve prospěch některého z nich. Zemře-li jeden z nich, zůstává dítě svěřeno zbývajícímu manželu.

13.4. 1. 2. Pěstounská péče

Jak již zmíněno, tuto upravuje ZPP (nyní ve znění z. č. 113/84,118/92, 154/93, 307/93, 336/93, 245/94 Sb.).

Tento institut se předchozímu velmi značně podobá, ať již pěstounem je jediná osoba, nebo manželský pár.

Jsou zde však i jisté výrazné rozdíly.

Především ZPP zdůrazňuje, že pěstounská péče je zamýšlena pro případy, kdy oddělení dítěte od rodičů bude evidentně dlouhodobé povahy.

Pokud jde o vymezení práv a povinností pěstounů, toto je podrobeno typizaci bez možnosti individuálních odchylek. I zde ovšem nastává dělba práv a povinností k dítěti mezi rodiče a pěstouny, při čemž pěstouni mají zajišťovat v podstatě průběžnou péči o dítě, bez zásadního rozhodování o něm.

Pěstounská péče je podrobena intenzívnější kontrole orgánů péče o děti, zejména při okresních úřadech, než je tomu při předchozím institutu, který de facto je spíše používán ve vztahu k příbuzným dítěte.

Na druhé straně pěstouni dostávají od okresních úřadů výživné na svěřené děti, takže je nemusí sami po rodičích vymáhat, nýbrž je na okresních úřadech, aby si je vydobyly od osob, k výživě povinných.

Pěstouni také od okresních úřadů dostávají odměnu a jiné účelové dávky k usnadnění plnění výchovných úkolů v náležitě vybaveném prostředí.

ZPP a prováděcí předpisy k němu znají několik variant pěstounské péče. Vedle jednotlivých domácností pěstounů může jít o výkon pěstounské péče ve zvláštních zařízeních, jimiž jsou rodinné buňky v bytech resp. vilkách k tomu určených, nebo může jít o celé dětské kolonie-vesničky.

Před soudním rozhodnutím o pěstounské péči má předcházet - podobně jako před osvojením - dočasné předpěstounská péče, o níž rozhodují administrativní orgány.

13.4. 2. Svěření dítěte do kolektivní péče právnické osobě

13.4. 2. 1. Ústavní výchova

Podle ZR je-li výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a výchovná opatření nevedla k nápravě, nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu. V případě nutnosti tak může učinit i když jiná výchovná opatření nepředcházela. Tato výchova sice zaniká zletilostí dítěte, ale lze ji před touto věkovou hranicí prodloužit o jeden rok po zletilosti.

Jejímu výkonu slouží systém ústavů podle věkových kategorií dětí, případně podle druhu a stupně jejich postižení (fyzického či psychického) nebo jejich narušenosti.

Modernizace tohoto systému není dosud ukončena.

13.4. 2. 2. Ochranná výchova

Ochranná výchova je upravena v trestním zákoníku. Ve vztahu k nezletilcům mladším 15 let a tedy trestně nepostižitelným slouží k jejich převýchově, vzhledem k závadné činnosti, jíž se dopustili.

Poručenství

Současná právní úprava v ZR pojmu "poručenství" sice nepoužívá a jeho náplň vřazuje pod pojem "opatrovnictví", avšak obsahově jej upravuje (v §§78-82 ZR). Právní doktrína tohoto pojmu však i nadále užívá.

Pod pojmem poručenství rozumíme zajištění péče o osobu dítěte, péče o jeho majetek a jeho zastupování jiným subjektem, odlišným od rodičů, jímž může být jak fyzická, tak právnická osoba, ustanovená soudem.

Děje se tak tehdy, jestliže je dána jedna z následujících situací:

- rodiče dítěte zemřeli, nebo

- rodiče dítěte byli zbaveni rodičovských práv, nebo

- nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Poručníku přísluší souhrn práv a povinností, jež se podobají právnímu postavení rodiče vůči dítěti a jimž se tradičně říkalo "poručenská moc".

Poručníkem má být ustanoven především vhodný příbuzný dítěte nebo jiná vhodná fyzická osoba, není-li takového příbuzného. Není-li ani posléze uvedené řešení dost dobře možné, bude poručníkem ustanoven správní orgán, jakožto tzv. hromadný poručník.

Poručník podléhá kontrole soudu, důležité právní úkony může činit jen s jeho souhlasem a je to také soud, který jej případně z důležitých důvodů jeho funkce zprostí.

Pečuje-li poručník o dítě osobně, požívá výhod, příslušejících pěstounu v oblasti pracovně a sociálněprávní.

Opatrovnictví

Skutečné opatrovnictví spočívá v tom, že dítěti je k jeho ochraně v určitém vymezeném ohledu, zpravidla dočasně, nebo ke splnění určité činnosti nebo úkonu, ustanoven kurátor, tedy osoba s podstatně užší pravomocí, než poručník.

Tak je tomu v podobě kolizního opatrovníka, tedy v případech, kdy hrozí střet zájmů dítěte a jeho rodičů nebo střet zájmů mezi sourozenci a rodiče tedy jako zákonní zástupci působit nemohou.

K jiným specializovaným opatrovnictvím náleží zvláštní opatrovník, který dítě zastupuje v adopčních věcech tam, kde se jedná o osvojení dítěte bez vědomí, resp. proti vůli rodičů.

Dalším případem je ustanovení o působení opatrovníka tehdy, jestliže dojde k omezení rodičovských práv v některém směru a na místo rodiče musí jistou činnost nebo úkon provést jiný zákonný zástupce dítěte.

Rozsah práv a povinností opatrovníka vymezí soud při jeho ustanovení.

Opatrovníkem podle sociálněprávních předpisů je zpravidla okresní úřad, ale není vyloučeno, aby jím byla i vhodná fyzická osoba.

Otázky výživného

Rodinné právo zavádí pro určité kategorie osob jakožto oprávněných nárok na výživné, t. j. úhradu osobních potřeb vůči jiným osobám, jakožto povinným. Tento vztah v našem platném právu vyplývá buď z příbuzenství v přímé linii (nikoliv však pobočné), nebo z manželství, resp. z bývalého manželského svazku nebo konečně z poměru, daného u neprovdané matky poměrem k otci jejího dítěte.

Ve všech případech jde o kategorie v jednotlivých ustanoveních zákona výslovně uvedené a tento okruh nelze rozšiřovat snad poukazem na základní zásady ZR.

Zatím co ze ZR lze vyvodit pořadí osob k výživě povinných, pak nějaké pořadí osob k výživě oprávněných v jejich vzájemném poměru není dáno: všechny tyto osoby stojí na téže platformě a všem se musí dostat uspokojení z použitelného globálu: není zde tedy priorit.

Pro všechny druhy výživného stanoví ZR jisté společné principy. Těmi se budeme zabývat nejdříve.

13.7. 1. Obecné zásady

Základní zásadou, platící pro všechny kategorie výživného je, že při jeho stanovení soud je povinen přihlédnout ke dvěma měřítkům:

ve vztahu k oprávněnému jsou to jeho odůvodněné potřeby;

ve vztahu k povinnému jsou to jeho schopnosti a možnosti. Soud tedy není omezen na zjišťování faktických poměrů na straně povinného, ale zabývá se také potencionalitou, tedy tím, jaká by jeho výdělková a majetková situace mohla být, kdyby svých možností náležitě využil.

Další zásadou je, že i kdyby byly jinak splněny zákonné předpoklady, výživné nemá být přiznáno, jestliže by jeho uložení odporovalo dobrým mravům. Tak by výživného nemohl dosáhnout ten, kdo by byl jinak oprávněnou osobou, jestliže by se hrubým způsobem vůči povinnému závadně zachoval, např. porušením manželských či příbuzenských povinností.

Výživné se platí periodicky měsíc předem a to v penězích.

Započtení proti výživnému nezl. dětí není možné vůbec, u ostatního výživného jen dohodou a tedy jednostranná kompenzace je vyloučena.

Výživné nelze uplatnit zpětně, nýbrž jen od podání návrhu. Jen u nezletilých dětí je zpětnost přípustná a to tři léta do minulosti před podáním návrhu nebo před zahájením řízení z úřední povinnosti. S výjimkou výživného pro nezletilce, každé jiné výživné je také podmíněno podáním návrhu ze strany oprávněného; ex offo nelze věc projednat.

Nárok sám se nepromlčuje, jen jednotlivé dávky.

Změna poměrů zakládá důvod pro změnu výživného.

Zálohový příspěvek na výživu poskytuje stát jen pro děti a to až do jejich 26. roku věku. Až do výše poskytnutého plnění nárok vůči povinným osobám pak na stát přechází.

Vyživil-li někdo jiného za jinou osobu, která k tomu byla ze zákona povinna, může se hojit po ní.

13.7. 2. Výživné mezi manžely a bývalými manžely

Za trvání manželství mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v takovém rozsahu, aby jejich hmotná a kulturní úroveň byla v zásadě stejná. Tento nárok je časově neomezený. Při stanovení tohoto výživného se přihlíží také k péči o společnou domácnost.

Tato povinnost manžela předchází povinnosti dětí alimentovat rodiče.

Alimentační nárok má i rozvedený manžel, jestliže není schopen sám se živit. Rozsah tohoto jinak časově neomezeného nároku je však užší a je dán "přiměřeností" výživy, zahrnující ovšem všechny základní potřeby vedle stravy, tedy i odívání, bydlení, kulturní potřeby a pod.

Tento nárok zaniká smrtí povinného manžela a nepřechází tedy na dědice. Zaniká i tím, že oprávněný manžel uzavře nové manželství.

13.7. 3. Výživné ze strany rodičů vůči dětem

Rodiče jsou povinni vyživovat děti tak, aby jejich hmotná a kulturní úroveň byla v zásadě stejná. Dosažení zletilosti ze strany dětí nemá samo o sobě vliv na existenci této povinnosti, která trvá, pokud děti nejsou schopny živit se samy.

Tato povinnost stíhá oba rodiče podle jejich schopností a možností. Hodnotí se ovšem i výkon osobní péče o dítě, jakož i péče o domácnost.

13.7. 4. Výživné ze strany dětí vůči rodičům

Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže tito si ji nejsou schopni zajistit sami.

Tato povinnost dětí není solidární, nýbrž dílčí podle jejich schopností a možností ve vzájemném poměru.

13.7. 5. Vyživovací povinnost mezi vzdálenějšími příbuznými v přímé linii

Prakticky jde o o dvě podskupiny:

- vyživovací povinnost prarodičů vůči vnukům, jakož i o

- vyživovací povinnost vnuků vůči prarodičům. Ani širší dosah v přímé linii není však vyloučen. Všechny konfigurace mají společné to, že prioritní je povinnost potomků před předky a vzdálenější příbuzní mají tuto povinnost jen tehdy, když svou povinnost nemohou splnit příbuzní bližší.

V tomtéž příbuzenském stupni je povinnost vždy dílčí, nikoliv solidární.

Nárok je ve všech případech dán jen tehdy, jestliže u oprávněné osoby je dána potřebnost.

13.7. 6. Nároky neprovdané matky

Otec dítěte, za kterého matka není provdána, je povinen matce přispívat na její výživu v rozsahu přiměřenosti po dobu jednoho roku. V tomtéž rozsahu je povinen přispět jí na náklady těhotenství a slehnutí.

Před narozením dítěte může budoucí matka uplatnit cestou zvláštního předběžného opatření tyto nároky, jakož i nárok na výživu očekávaného dítěte po dobu 26 týdnů vůči pravděpodobnému otci.

Jde o globální plnění předem.