Zvláštní způsoby trestního řízení
Mezi hlavní důvody, proč došlo k právní úpravě zavedením zvláštních způsobů řízení, byla snaha účinně řešit narůstající kriminalitu, s čímž souvisí přetížení justičních orgánů a nevyhovující vězeňská kapacita. Z toho důvodu si zákonodárce vytyčil prioritní otázky, které je potřeba řešit v rekodifikaci trestního řádu. Jde zejména o:
a) zrychlení a zjednodušení řízení
b) posílení soudního stadia řízení vůči přípravnému stádiu
c) přesné vymezení role jednotlivých stran v dokazování před soudem
d) precizace úpravy státního zástupce v přípravném řízení
e) efektivnější úprava procesu dokazování, a to včetně zavedení nových institutů (jako je prohlášení viny).
Dále je zde kladen důraz na preventivní a výchovné působení nejen na pachatele trestných činů a na posílení postavení poškozeného v trestním řízení.
Zvláštní způsoby jsou uvedeny převážně v hlavě XX trestního řádu, kdy se jedná o:
a) řízení proti mladistvým (§ 291)
b) řízení proti uprchlému (§ 302 - § 306a)
c) podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 - § 308)
d) narovnání (§ 309 – § 314)
e) řízení před samosoudcem (§ 314a - § 314g)
f) řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu (§ 314h - § 314k)
g) řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 314l – § 314n)
Další zvláštní způsob je uveden v hlavě X trestního řádu, kdy se jedná o:
- podmíněné odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g ).
Řízení proti mladistvým není nijak v trestním řádu upraveno, pouze se zde nachází ustanovení, které upravuje vztah mezi trestním řádem a zvláštním zákonem, kterým je zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů č. 218/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2004 a je tudíž ve vztahu k trestnímu řádu zákonem speciálním. Důvod pro zvláštní úpravu v tomto řízení je především v dosažení výchovného účelu trestního řízení s ohledem na věk mladistvého. Tento zákon umožňuje další nové vyřízení věci, a to je institut odstoupení od trestního stíhání mladistvého § 70 a § 71 ZSVM. Postavením mladistvého se zabývá i řada mezinárodních dokumentů (např. Minimální standardní pravidla soudnictví nad mládeží, Směrnice OSN pro prevenci kriminality mládeže, Pravidla OSN k ochraně mladistvých zbavených osobní svobody, Doporučení Rady Evropy č.R (87) 20, týkající se společenské reakce na kriminalitu mládeže, Doporučení Rady Evropy č. R (88) 6, týkající se společenské reakce na kriminalitu mládeže z řad mladých lidí pocházejících z přistěhovaleckých rodin), které vychází ze základní myšlenky, že trestů spojených s odnětím svobody má být použito jen ve výjimečných, závažných případech, kdy mírnější opatření použitá v minulosti byla neúčinná nebo kdy by opatření jiného druhu s ohledem na závažnost trestní věci byla z hlediska ochrany společnosti zjevně nedostačující.[1]
Řízení proti uprchlému je zvláštně upraveno hlavně z toho důvodu, že i proti nepřítomnému obviněnému je nutno konat trestní stíhání, ale je potřeba zajistit takovému obviněnému řádně jeho procesní práva, aby mohl být veden řádný proces. Může však tato práva dodatečně uplatnit.
Podmíněné zastavení trestního stíhání i narovnání jsou zvláštní instituty, které nejvíce zasahují do obvyklého způsobu projednání, a to zejména proto, že končí jiným způsobem než rozhodnutím soudu o vině či nevině obviněného. Je zde velký zásah do práv obviněného, kdy v těchto případech není zachován řádný plnohodnotný proces.
Řízení před samosoudcem, tak jako i řízení o trestním příkazu, je zjednodušené a méně formální projednání trestní věci v řízení před soudem, které se uplatňuje u méně závažných trestných činů. I zde jsou svým způsobem ponížena práva obviněného, není zde plnohodnotný proces, který však není úplně potlačen, lze se ho domoci. Uvedené řízení před samosoudcem bylo umožněno zákonem č. 265/2001 Sb.
Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu bylo taktéž zavedeno do trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., kde je upraven postup orgánu činného v trestním řízení poté, kdy bylo jeho rozhodnutí nebo jiný zásah do ústavou zaručených práv nebo svobod zrušen nálezem Ústavního soudu.
Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nejnovější institut, který byl zaveden do trestního řádu zákonem č. 177/2008 Sb. ze dne 23. dubna 2008, který nabyl účinnosti dne 1. července 2008. Tento institut upravuje postup přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu dle § 88 trestního řádu.
Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání dle § 179g trestního řádu upravuje podmínky pro vydání rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání státním zástupcem. Toto ustanovení je pojetím i obsahem podobné § 307 trestního řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání. Jsou zde však některé zmírňující odchylky.
Úvodem je potřeba vyjasnit, proč došlo k zavedení institutů zvláštních způsobů řízení, což nejlépe můžeme posoudit vývojem trestního práva a trestní justice.
V České republice je aplikován model retributivní justice. Ten vychází z historického vývoje, kdy je jeho základem ochrana veřejného zájmu, tedy jako poškozený trestným činem se stává stát. Jednotlivé oběti, které se konkrétně trestný čin dotkl, je přisuzováno spíše pasivní postavení. Toto postavení poškozeného je jedním z důvodů pro zavedení nových institutů pro posílení jeho postavení. Také je zde kladen důraz na náhradu škody, pomoci oběti trestného činu a snaha odstranit pocit ponížení v průběhu a po skončení trestního řízení. Současný proces je totiž soubojem dvou procesních stran, tedy žalobce a obviněného.
Vývoj trestního práva tedy zaznamenává potřebu posunu, zejména v aktivním zapojení obviněného (přiznání viny) a dále k zohlednění zájmu oběti trestného činu, tedy k narovnání a k odstranění konfliktu dosažením rychlé a reálné satisfakce.[2] Velké praktické problémy spojené s uplatňováním tohoto tradičního modelu trestní justice vedly k tomu, že jako reakce na něj a výraz snahy řešit vzrůstající problémy praktického fungování trestního soudnictví vzniklo koncepčně zcela odlišné pojetí restorativní justice.[3]
Restorativní justice má zcela odlišný koncept, k trestnému činu přistupuje nikoliv z pohledu poškození veřejného zájmu, ale především k urovnání vzniklého konfliktu mezi osobou poškozeného a obviněného. Tedy spáchaný trestný čin posuzuje jako konflikt dvou stran, nikoli veřejného zájmu a obviněného. Urovnání konfliktu mezi poškozeným a pachatelem je samozřejmě i v širším veřejném zájmu. Nový zákon o soudnictví ve věcech mládeže vychází právě z koncepce restorativní spravedlnosti, kde je kladen důraz na nápravu všech škodlivých následků způsobených trestným činem, na urovnání narušených vztahů mezi pachatelem a obětí, na odstranění škodlivých vlivů působících na děti a mladistvé a na využívání alternativních opatření při postihu jimi spáchaných trestných činů, resp. činů jinak trestních.
Jako jeden z možných prostředků restorativní justice jsou odklony v trestním řízení od obecné úpravy. Tyto instituty dávají právě přednost urovnání vztahu mezi poškozeným a pachatelem trestného činu. Tyto instituty se mohou užít pouze u méně závažné trestné činnosti.
Řízení proti mladistvým
Účel zákona č. 218/2003 Sb. je stručně vymezen v § 1 odst. 2, kde se praví, že „projednáváním protiprávních činů, kterých se dopustili děti mladší patnácti let a mladiství, se sleduje, aby se na toho, kdo se takového činu dopustil, užilo opatření, které účinně přispěje k tomu, aby se nadále páchání protiprávního činu zdržel, a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem; řízení musí být vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.“ [1]
Dále tento zákon stanoví, že „ pokud tento zákon nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecně právních předpisů.“ (§ 1 odst. 3). Jedná se tedy o samostatnou normu, která upravuje způsob, jakým musí orgány činné v trestním řízení zacházet s dětmi a mladistvými, kteří se dopustili protiprávního jednání, a ukládá těmto orgánům povinnosti zvláštního zacházení s mládeží.
Zákon o soudnictví nad mládeží se vztahuje na tři věkové skupiny mládeže - na děti mladší patnácti let, na mladistvé, jimiž jsou osoby, které v době spáchání provinění dovršily patnáctý rok a nepřekročily osmnáctý rok věku, a na mladé dospělé, kterými jsou ti, kteří v době spáchání trestného činu dovršili osmnáctý rok a nepřekročili devatenáctý rok svého věku (věk blízký věku mladistvého).
V připravené nové právní normě trestního zákoníku je snížena hranice na čtrnáctý rok věku, což je velmi diskutované odbornou i širokou veřejností. Ke snížení uvedené věkové hranice přispěl nárůst kriminality dětmi do 15 let a jejich brutalita a závažnost.
Vzhledem k výše zmíněnému je tedy zřejmé, že dítě, které v době spáchání činu nedovršilo patnáctý rok svého věku, není podle tohoto zákona trestně odpovědné. Proti takovému dítěti, které se dopustilo činu jinak trestného, lze použít opatření potřebná k jeho nápravě, výchově i ochraně. Tato opatření uloží soud mládeže, nikoli však v trestním, ale v občanském soudním řízení, a to buď podle tohoto zákona nebo podle zákona o rodině v návaznosti na zákon OSPOD. Obdobně se postupuje i proti trestně neodpovědným mladistvým (např. pro nepříčetnost).
Hlavní zásady řízení
Zvláštnosti trestního řízení proti mladistvým mají za cíl zabezpečit hlavně důsledné objasnění okolností nezbytných pro spravedlivé rozhodnutí, výchovné působení na mladistvého pachatele a zajištění důsledné obhajoby vzhledem k jeho nedostatečné schopnosti se náležitě hájit. K tomu mají napomoci hlavní zásady řízení:
1. zásada retroaktivity - nullum crimen + účel
zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, sankce uložené podle tohoto zákona směřují zejména k obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění dítěte mladšího 15 let nebo mladistvého do rodinného a sociálního prostředí a prevence.
2. Subsidiarita trestních opatření
lze je uložit jenom tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření by zřejmě nevedly k dosažení účelu tohoto zákona. Trestní opatření mají tedy spíše podpůrnou úlohu.
3. Individuální přístup
tato zásada nařizuje povinnost přihlížet při ukládání opatření k individuálním okolnostem, k osobě pachatele, k jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům, zdravotnímu stavu a nebezpečnosti činu, zákaz diskriminace.
4. Přiměřenost, spolupráce s OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí)
je zde zapotřebí postupovat vždy s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu, rozumové a mravní vyspělosti osoby, aby její další vývoj byl co nejméně ohrožen, aby byly příčiny a okolnosti, které umožnily spáchání skutku, náležitě objasněny a za jeho spáchání mohla být vyvozena odpovědnost dle tohoto zákona.
5. Chránit osobní údaje a soukromí osoby, presumce neviny
tato zásada má za účel chránit osobu před škodlivými vlivy. Znamená průlom do zásady veřejnosti, a to z důvodu, že hlavní líčení a veřejná zasedání ve věcech mladistvého jsou zásadně neveřejná. Veřejně mohou být konána pouze na návrh mladistvého. Zákaz zveřejňovat údaje o osobě mladistvého je vyjádřen v § 53 tohoto zákona, kdy údaje obsahující jméno, příjmení nebo jiné údaje umožňující identifikaci mladistvého nesmí zveřejňovat nikdo. Zde platí presumce neviny, kdy je osoba považována za nevinnou, dokud není její vina prokázána zákonným způsobem. Toto je odlišné od § 2 trestního zákona, kde se hovoří o „pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu“. To z toho důvodu, jelikož v řízení proti mladistvému může řízení skončit i jiným způsobem než odsuzujícím rozsudkem (podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání).
6. Právo na projednání bez zbytečného odkladu – rychlost řízení
každý mladistvý nebo dítě mladší 15 let má nárok na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečného odkladu a v přiměřené lhůtě soudem pro mládež.
7. Ochrana zájmů poškozeného
řízení musí směřovat k tomu, aby poškozený dosáhl náhrady škody nebo jiného přiměřeného zadostiučinění.
8. Specializace orgánů činných podle tohoto zákona
soudci, státní zástupci, policejní orgány a úředníci Probační a mediační služby působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží, měli by mít životní zkušenosti a znalosti související s výchovou. U obhájců se přihlíží ke stejným požadavkům při jejich ustanovování dle § 38 trestního řádu, volbu obhájce mladistvým (§ 37 tr. řádu) však nelze z těchto hledisek omezovat. Řízení by měl provádět především soud pro mládež.
Řízení ve věcech mladistvého je upraveno v ustanovení § 36- § 58 ZSVM. Je zde opět stanovena nutnost zvláštní odborné přípravy všech orgánů činných v trestním řízení ve spolupráci s PMS a OSPOD. Na rozdíl od obecné právní úpravy by měl řízení provádět soud mládeže, v jehož obvodu mladistvý bydlí, neboť jak ukazují praktické zkušenosti, je pravidelně nejúčelnější konat řízení v místě bydliště, neboť právě zde je zpravidla možno nejlépe zajistit koordinovanou spolupráci s PMS a OSPOD, s rodinou osoby, proti níž se řízení vede, aby byl co nejlépe naplňován výchovný účel řízení a zajištění dalšího působení na tuto osobu i po jeho skončení. Tím je zároveň zajištěno, aby soud rozhodoval v případě recidivy v návaznosti na již v minulosti použitá opatření. V případě přestěhování mladistvého zašle tento soud spisový materiál novému soudu příslušnému dle nového bydliště. Soud mládeže a v přípravném řízení specializovaný státní zástupce by měl volit mezi projednáním věci ve standardním řízení, využitím možnosti provedení zjednodušeného řízení a uplatněním některého z odklonů. Měl by si vždy vyžádat stanovisko mladistvého obviněného a důkladně zvažovat i zájem poškozeného. Svou činnost by měl směřovat tak, aby bylo možné ve všech případech využít přiměřená alternativní opatření. (viz Pokyn obecné povahy č. 10/2003 Nejvyššího státního zástupce, jímž se upravuje postup státních orgánů v trestním řízení ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb.)
Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého (mladistvému může být přikázáno, aby se vzdálil z jednací síně např. z důvodu mravního ohrožení). Státní zástupce musí být vždy přítomen i při veřejném zasedání. S ohledem na nutnou obhajobu nelze konat hlavní líčení ani bez přítomnosti obhájce. Mladistvý musí mít přiděleného obhájce již od sdělení obvinění. Obhájce kromě obecných práv může podávat návrhy, žádosti a opravné prostředky i proti vůli mladistvého. Taktéž zákonný zástupce mladistvého je oprávněn činit za mladistvými návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky ve prospěch mladistvého i proti jeho vůli.
Okruh osob, které jsou oprávněny podat opravné prostředky ve prospěch mladistvého, je tedy oproti obecné úpravě rozšířen. OSPOD může podávat opravné prostředky i proti vůli mladistvého, lhůta k podání tohoto prostředku mu běží samostatně. Pokud mladistvý, jenž mezitím nabyl zletilosti, projeví nesouhlas s opravným prostředkem podaným obhájcem nebo zákonným zástupcem, bude nutné opravný prostředek zamítnout jako podaný neoprávněnou osobou.
Řízení proti mladistvému a osobě starší 18 let se nemá konat společně. Toto lze konat jen výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci. V případě takového společného řízení se užije vůči mladistvému ustanovení ZSVM. Veřejnost je možno vyloučit při hlavním líčení a při veřejném zasedání, jestliže je to ku prospěchu mladistvého. Rozsudek je však třeba vyhlásit veřejně.
Vazba mladistvého
Mladistvý může být vzat do vazby jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak (§ 46, odst. 1 ZSVM). Platí zde obecné ustanovení § 67 tr. řádu. Vazba v případě mladistvého je krajním a výjimečným řešením, kdy je potřeba vždy zkoumat, zda nelze jejího účelu dosáhnout jinak, např. přijetím slibu mladistvého, že povede řádný život, přijetím peněžité záruky, záruky zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby, dohledem probačního úředníka. Dle § 46 odst. 2 ZSVM je o zadržení, zatčení nebo vzetí mladistvého do vazby třeba bezodkladně vyrozumět jeho zákonného zástupce, OSPOD, PMS, zaměstnavatele. Pokud jde o mladistvého, kterému byla uložena ochranná výchova, též zařízení, ve kterém ochrannou výchovu vykonává. Doba trvání vazby mladistvého je nejdéle dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění, šest měsíců. Vazbu lze prodloužit až o další dva měsíce a u zvlášť závažného provinění o dalších šest měsíců. K tomuto prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem. § 48 ZSVM výslovně stanovuje povinnost orgánům činným dle tohoto zákona, aby samostatně a bez dalšího podnětu v každém stadiu trestního řízení zkoumaly, zda důvody vazby mladistvého trvají. Pokud netrvají, aby jej neprodleně propustily, a pokud trvají, zda je nelze nahradit jinými opatřeními. Při tom spolupracují s PMS. Mladistvý musí být ve výkonu vazby a po dobu zadržení (§ 75 – § 77 tr. řádu) umístěn odděleně od dospělých. Toto neplatí, pokud nemůže být zadržen na místě určeném pro výkon zadržení mladistvých vzhledem k nutnosti zajistit jeho bezpečnost nebo bezpečnost jiných osob nebo není k dispozici takové dosažitelné místo.
Druhy ukládaných opatření
Výchovná opatření
výchovnými opatřeními jsou (§ 15 odst. 2):
a) dohled probačního úředníka (povinnost mladistvého spolupracovat)
probační program (terapeutický program, psychologické poradenství, program sociálního výcviku aj.)
b) výchovné povinnosti (např. bydlení s rodiči, vykonání obecně prospěšné činnosti, náhrada škody)
c) výchovná omezení (např. nenavštěvovat určité akce, neužívat návykové látky)
d) napomenutí s výstrahou (méně závažná provinění – např. napadení spolužáka ve škole, odcizení peněženky v šatně apod.)
Výchovná opatření (lze je uložit maximálně na tři roky) mají v sankčním systému mladistvých největší význam. Zákon vychází z předpokladu, že mladistvý je nevyzrálou osobností a je možné změnit jeho postoje a chování. Tato opatření se mohou uložit samostatně při upuštění od trestního opatření, vedle trestního opatření nebo i v případě odklonu od trestního stíhání. Výchovná opatření je možno mladistvému uložit s jeho souhlasem již v průběhu řízení před rozhodnutím soudu o vině. Souhlas je zde vyžadován z důvodu presumpce neviny.
Ochranná opatření
Ochrannými opatřeními jsou (§ 21 odst. 1):
a. ochranné léčení (nutnost znaleckého posudku, ukládá se mladistvému, který se dopustil provinění ve stavu zmenšené příčetnosti nebo není trestně odpovědný pro nepříčetnost a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný)
b. zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (viz § 73 tr. zákona; užije se v případě, kdy nelze uložit trest propadnutí věci dle § 55 tr. zákona)
c. ochranná výchova (§ 22 ZSVM; podmínkou pro uložení je pravomocné odsouzení mladistvého).
Ochrannou výchovu lze uložit pouze podle tohoto zákona, ostatní ochranná opatření se ukládají podle trestního zákona (§ 21 odst. 2).
Ochranná opatření lze uložit jednak trestně odpovědnému mladistvému, jednak i mladistvému, který není trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti nebo nedostatku rozumové a mravní vyspělosti, i dítěti mladšímu 15 let. Ochranná opatření jsou vynutitelná státní mocí.
Trestní opatření
Druhy trestních opatření (§ 24 ZSVM) jsou:
- za spáchané provinění může soud pro mládež mladistvému uložit pouze tato trestní opatření:
a) obecně prospěšné práce
b) peněžité opatření
c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu
d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
e) zákaz činnosti
f) vyhoštění
g) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení)
h) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem
i) odnětí svobody nepodmíněně
Tresty se vykonávají ve speciálních věznicích pro mladistvé.
Dítěti mladšímu 15 let může soud uložit pouze dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického či výchovného programu v ambulantním školském zařízení nebo ochrannou výchovu ve výchovném ústavu.
Zvláštní způsoby řízení ve věcech mladistvých
Zákon o soudnictví ve věcech mládeže v ustanovení § 68 stanoví obecné podmínky pro použití zvláštních způsobů řízení ve věcech mladistvých. Uvádí se zde, že tento typ řízení se může použít jen tehdy, jestliže se podezření ze spáchání provinění jeví na základě dostatečného objasnění skutkového stavu věci zcela důvodným a mladistvý je připraven nést odpovědnost za spáchaný čin, vypořádat se s jeho příčinami a přičinit se o odstranění škodlivých následků jeho provinění. V případě potřeby lze na mladistvém požadovat, aby se zavázal k chování omezujícímu možnosti spáchání dalších provinění. Dále zákon v § 69 stanoví, které způsoby řízení lze použít. Jedná se o:
a) podmíněné zastavení trestního stíhání
b) narovnání
c) odstoupení od trestního stíhání.
Tyto způsoby jsou stanoveny výčtem, ale v řízení proti mladistvému lze použít i další instituty, které jsou uvedeny v trestním řádu v hlavě dvacáté, kde je upraveno podmíněné zastavení trestního stíhání i narovnání. V případě odstoupení od trestního stíhání se jedná o specifický institut, který je upraven v ustanovení § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto ustanovení upravuje podmínky a postup pro odstoupení od trestního stíhání. Jedná se o případ trestně právní reakce na provinění mladistvého, které přichází v úvahu v případech, kdy naplnění účelu zákona již bylo dosaženo jinou cestou než projednáním věci v hlavním líčení a rozhodnutí o vině a uložení případného trestního opatření lze dosáhnout přijetím určitých opatření ve spojení odstoupení od dalšího trestního stíhání. Aby mohl být uplatněn tento postup, musí být splněny tyto podmínky:
a) jedná se o řízení o provinění, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta
b) neexistuje zde veřejný zájem na dalším trestním stíhání mladistvého s přihlédnutím ke stupni nebezpečnosti provinění pro společnost a osobě mladistvého
c) potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání dalších provinění
d) další trestní stíhání není účelné
Dále musí být také splněny obecné podmínky uvedené v § 68.
Ve věci odstoupení od trestního stíhání je vydáno rozhodnutí, které má formu usnesení. Toto usnesení má meritorní povahu, jde tedy o definitivní zastavení trestního stíhání. Pravomocná rozhodnutí jsou evidována v evidenci Rejstříku trestů.[2]
[1] Zákon č. 218/2003 Sb., odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Zákon č. 126/2003 Sb. o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů
Řízení před samosoudcem; trestní příkaz
Zvláštním postupem v trestním řízení je řízení před samosoudcem. Tento způsob řízení upravila novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb. Zvláštností v tomto případě je zjednodušení a méně formální projednávání trestní věci v řízení před soudem. V tomto řízení se projednávají trestné činy typově nižšího stupně nebezpečnosti pro společnost, obdobně jako u předchozích dvou institutů je i zde stanovena horní hranice trestu odnětí svobody, která nepřevyšuje pět let. V tomto řízení je pravomoc svěřena jediné osobě, kterou je soudce z povolání, tedy samosoudce, kdy může konat soudní řízení pouze před okresním soudem prvního stupně.[1] Samosoudce může věc projednat a rozhodnout i v řízení proti mladistvému, nesmí však vydat trestní příkaz. Dále je samosoudce oprávněn rozhodovat o tzv. odklonech – podmíněné zastavení trestního stíhání, schválení narovnání a odstoupení od trestního stíhání mladistvého, o zahlazení odsouzení a koná i vykonávací řízení. V případě, že se koná řízení, kde má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen před senátem, musí být konáno řízení podle obecných pravidel před senátem, přestože se jedná o uvedené trestné činy.
Práva a povinnosti samosoudce
Hlavní odchylky od obecného způsobu řízení vyplývají z ustanovení § 314a až § 314g. Jedná se zejména o:
- řízení koná samosoudce, nikoli senát, kdy má všechna práva a povinnosti, která v řízení před senátem náleží senátu, nekoná však neveřejná zasedání. Některá rozhodnutí činí samosoudce mimo hlavní líčení bez jednání, a to formou usnesení jako např. schválení o narovnání nebo opatření spojené s výkonem uložených trestů
- samosoudce nekoná předběžné projednání obžaloby (§314c), ale obžalobu a návrh na potrestání přezkoumá z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 – zejména zda nedošlo k závažným procesním vadám - a podle výsledku přezkoumání obžaloby učiní některé z rozhodnutí, která jsou uvedena v § 314 c odst. 1 písm. a) až c). Samosoudce může také odmítnout návrh na potrestání v případě nesplnění zákonných podmínek uvedených v § 179a odst. 1. V rámci přezkoumání obžaloby může samosoudce využít institutu odklonů podmíněného zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání v případě, že je obviněný ve vazbě, rozhodne samosoudce po přezkoumání obžaloby o dalším trvání vazby, pokud nenařídí hlavní líčení
- samosoudce může za splnění zákonných podmínek podle ust. § 314d odst. 3 vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění
- po zavedení zkráceného přípravného řízení novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je samosoudci stanoveno, že věc, v níž se konalo zkrácené přípravné řízení, projedná ve zjednodušeném řízení
- samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav bezpečně prokázán opatřenými důkazy
Po přezkoumání obžaloby, nebo návrhu na potrestání samosoudce rozhodne ve věci podle § 314c odst. 1:
a) některým rozhodnutím uvedeným v ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) až f) tedy:
- rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání
- postoupí věc jinému orgánu, pokud zjistí, že se v dané věci nejedná o trestný čin, ale o přestupek nebo jiný správní delikt nebo kárné provinění (§171 odst. 1)
- zastaví trestní stíhání, pokud zjistí okolnosti uvedené v § 172 odst. 1, např. je nepochybné, že se skutek nestal
- zákonem č. 265/2001 Sb. je samosoudci stanoveno, že věc, v níž se konalo zkrácené přípravné řízení, projedná ve zjednodušeném řízení
- samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže je skutkový stav bezpečně prokázán opatřenými důkazy
Zjednodušené řízení před soudem
Další posun v úpravě trestního řádu, ke kterému došlo novelou zákona upravenou zákonem č. 265/2001 Sb., je zkrácené přípravné řízení. Ve věcech, které se konaly ve zkráceném přípravném řízení, má samosoudce povinnost toto projednat ve zjednodušeném řízení na základě návrhu státního zástupce na potrestání. Zvláštní úprava tohoto řízení je upravena v § 314b odst. 1 až 3, § 314c odst. 1 písm. c), odst. 5, § 314d odst. 2 a § 314e odst. 1. Jinak se použijí obecná ustanovení v řízení před samosoudcem nebo obecné předpisy v řízení před soudem.
Zjednodušené řízení je opět pozitivní změnou v trestním řádě zejména z důvodu zjednodušení a rychlostí, je méně formální. Může se použít u řízení méně závažných trestných činů, u kterých zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, jestliže byl podezřelý přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo v případě, kdy v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého ve lhůtě do dvou týdnů od sdělení podezření bude možné postavit před soud. Zde došlo ke změně zákonem č. 274/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2009, kdy do této doby lhůta dvou týdnů nastala dnem přijetí podnětu. Novelizací se tedy rozšířila možnost provádět toto řízení u dalších trestných činů, např. § 213 TZ samozřejmě za splnění zákonných podmínek. Lhůtu dvou týdnů lze v odůvodněných případech prodloužit nejdéle však o deset dnů. V mé praxi se setkávám nejčastěji s uplatněním u trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 171 odst. 1 písm. c) a nově i § 171 odst. 1 písm. f) TZ, kdy i zde nastala změna s účinností od 1. 1. 2009, dále u trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle § 180 d TZ anebo ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201 odst. 1 TZ.
Doručení návrhu státního zástupce na potrestání soudu se trestní stíhání zahájí. V případě, že byl soudu společně s doručením návrhu předán zadržený podezřelý, samosoudce jej vyslechne do 24 hodin jako obviněného zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby, dále také k tomu, které skutečnosti považuje za nesporné a zda souhlasí s tím, aby takové skutečnosti nebyly dokazovány v hlavním líčení. Po provedení tohoto úkonu buď vydá rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení, nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení, které se může se souhlasem obviněného konat ihned po provedení výslechu. Současně rozhodne o vazbě a v případě, že vezme do vazby obviněného, který nemá dosud zvoleného obhájce ani mu nebyl ustanoven, umožní mu, aby si ve stanovené lhůtě obhájce zvolil, v opačném případě mu jej ustanoví. V hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení musí mít zadržený obviněný obhájce (nutná obhajoba § 36 odst. 4 písm. a)). V případě, že podezřelý nebyl zadržen, samosoudce posoudí podle protokolu o výslechu podezřelého, zda je potřeba jej předvolat k výslechu, nebo může ihned nařídit hlavní líčení.
Pokud samosoudce neučiní žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení. Při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení samosoudce vyslechne obviněného, případně přečte protokol o výslechu podezřelého.[2] Poté může rozhodnout o upuštění dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili jako nesporné, pokud není závažného důvodu o nich pochybovat. Dále může se souhlasem státního zástupce a obviněného přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů. Pokud se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný vzdali odvolání a toto prohlášení učinili ve stanovené lhůtě (není zákonem stanovena, bývá několikadenní s ohledem na vyhotovení rozsudku soudcem), může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění, což představuje průlom do zásady vymezené v § 120 odst. 1 písm. d). Ostatní náležitosti zjednodušeného rozsudku jsou totožné. Po úvodních slovech „Jménem republiky…“musí rozsudek obsahovat označení soudu, který rozsudek vydal, jméno a příjmení samosoudce, den a místo vyhlášení rozsudku. Dále je zde výroková část a poté je uvedeno, že odůvodnění rozsudku odpadá z důvodu, že se státní zástupce a obviněný vzdali odvolání. Následuje poučení o opravném prostředku. Samosoudce je však povinen vždy odůvodnit ústně vyhlášený rozsudek dle zásad vyplývajících z ustanovení § 125 odst. 1.
Trestní příkaz
Další zvlášť závažná odchylka od obecného způsobu trestního řízení je uvedena v § 314e, kdy toto ustanovení umožňuje samosoudci vydat meritorní rozhodnutí ve věci bez jejího projednání v hlavním líčení a to vydáním trestního příkazu. Jedná se o další prostředek, který má vést ke zjednodušení a urychlení trestního řízení před soudem o typově méně závažných trestných činech. Samosoudce je oprávněn vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Trestní příkaz může vydat i v případě zkráceného přípravného řízení. Samosoudce v daném případě rozhoduje pouze na základě spisového materiálu, který mu byl předložen státním zástupcem spolu s obžalobou nebo návrhem na potrestání, nikoli důkazy provedenými před soudem. Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, nevyhlašuje se, ale jen vyhotovuje; autentickým zněním je tedy jeho písemné vyhotovení obsažené ve spise. Nelze jím však zprostit obžaloby nebo návrhu na potrestání. Tímto příkazem musí být stanoven vždy trest.
V další části zákon stanoví výčtem, kdy nelze trestní příkaz vydat. Jedná se o řízení ve věci mladistvého, v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jíž způsobilost k právním úkonům je omezena, dále v případě, má - li se rozhodnout o ochranném opatření a když má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byl rozšířen výčet trestů, které lze trestním příkazem uložit a zároveň tato novela znemožnila tímto příkazem uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. V zákoně jsou výčtem stanoveny tresty, které lze trestním příkazem uložit. Jedná se o:
- trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu
- trest obecně prospěšných prací
- trest zákazu činnosti do pěti let
- peněžitý trest
- trest propadnutí věci
- vyhoštění do pěti let
- zákaz pobytu do pěti let
Dále může být realizován náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest, ale nesmí přesahovat ani s uloženým trestem odnětí svobody jeden rok.
Náležitosti trestního příkazu
Podle ustanovení § 314f) odst. 1 musí trestní příkaz obsahovat:
a) označení soudu, který trestní příkaz vydal
b) den a místo vydání trestního příkazu
c) označení obviněného
d) výrok o vině a uloženém trestu
e) výrok o náhradě škody, jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn
f) poučení o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení.
Trestní příkaz je samosoudcem vydáván v písemném vyhotovení, pro vyhotovení platí obecná pravidla o soudních rozhodnutích, kdy se vyhotovuje s využitím standardního tiskopisu. Obviněný je zde označen jménem, datem a místem narození, bydlištěm a zaměstnáním, nebo i jinými údaji tak, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Ve výroku o vině musí být přesně označen trestný čin, tedy zákonné pojmenování včetně paragrafového znění, uvedení místa, času a způsobu spáchání, či dalších skutečností. Taktéž jsou zde uvedeny všechny zákonné znaky, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V případě, že poškozený požaduje nárok na náhradu škody, musí tento uplatnit nejpozději do okamžiku vydání trestního příkazu. Po vydání trestního příkazu je tento doručen obviněnému do vlastních rukou, dále státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. V případě, že má obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz i jemu. Okamžik doručení trestního příkazu obviněnému se považuje za vyhlášení rozsudku.
Odpor
Po doručení trestního příkazu běží lhůta osmi dnů, kdy lze podat odpor proti trestnímu příkazu, který se podává u soudu, který trestní příkaz vydal. I zde platí obdoba § 61 o navrácení lhůty, přičemž na počítání lhůty k podání odporu se přiměřeně vztahuje také ustanovení § 60 odst. 4. K rozhodnutí o navrácení lhůty k podání odporu je příslušný samosoudce soudu, který trestní příkaz vydal. Proti jeho rozhodnutí, ve kterém rozhodl o navrácení lhůty, není stížnost přípustná. Po doručení trestního příkazu se oprávněná osoba může výslovně vzdát práva podat odpor. Podání odporu je záruka obviněnému, že ve věci může být vedeno hlavní líčení a tím má zaručeno právo na spravedlivý proces. V případě, že oprávněná osoba ve lhůtě odpor proti trestnímu příkazu podá, ruší se tímto odporem trestní příkaz a samosoudce nařídí hlavní líčení. Není vyloučeno, aby samosoudce po podání odporu proti trestnímu příkazu postupoval podle § 314c trestního řádu, ale tento postup není možný, pokud je samosoudcem v rámci zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazy podle § 2 odst. 5, 6 trestního řádu rozhodováno nově, zcela odlišně, aniž by tyto důkazy v přípravném řízení shromážděné, byly po zrušení trestního příkazu podaným odporem provedeny a zhodnoceny v hlavním líčení.[3]
Odpor může podat ve prospěch obviněného obviněný, státní zástupce a osoby, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání, aby se domohly projednání věci v hlavním líčení. V neprospěch obviněného může podat odpor pouze státní zástupce.
Podaný odpor nelze zpět vzít z důvodu, že jeho podáním je s účinností trestní příkaz zrušen. Při následném hlavním líčení však soudce není vázán právní kvalifikací ani výměrou trestu obsaženými ve zrušeném trestním příkaze. Tato skutečnost může tedy obviněného odrazovat v podání odporu. Nebyl-li odpor podán nebo neučinila tak oprávněná osoba včas, stane se trestní příkaz pravomocným a vykonatelným. Přestože je samosoudci uložena povinnost v případě podání odporu proti trestnímu příkazu nařídit hlavní líčení, nevylučuje se možnost, aby ve věci učinil meritorní rozhodnutí ve věci mimo hlavní líčení a to i před jeho nařízením, vyvstanou-li v této době okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání nebo jeho přerušení, popřípadě vyřízení věci jedním z odklonů hned po podání odporu proti trestnímu příkazu. Nařízení hlavního líčení by bylo v rozporu s procesní ekonomií. Odpor je zvláštní opravný prostředek, nemá devolutivní účinek jako odvolání. Trestní příkaz není tedy přezkoumáván soudem druhého stupně. Pokud je obviněný stíhán pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1, může poškozený vzít zpět souhlas s trestním stíháním až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob, jejichž výčet je uveden v ustanovení § 314g. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví. Zvláštností u trestního příkazu je nerovné postavení poškozeného, který nemá právo napadnout vadné rozhodnutí o náhradě škody. Tato skutečnost by mohla být zohledněna de lege ferenda.[4]
[1] Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 2272.
[2] srov. Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2006, s. 713.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2001, sp. zn. č.j. 7 Tz 12/2001.
[4] Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2006, s. 717 - 718.
Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
Dalším institutem zařazeným do zvláštních způsobů řízení je poměrně nový institut řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, který byl začleněn do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 177/2008 Sb. ze dne 23. dubna 2008 s účinností od 1. července 2008. Tento institut upravuje v § 314l až § 314n postup přezkoumání zákonnosti při užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
V § 314l je stanoveno, že na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V § 88 odst. 8 je stanoveno, že po pravomocně skončené věci musí předseda senátu prvního stupně informovat o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osobu uvedenou v odst. 2 § 88, pokud je známa. Uvedené informace mají obsahovat označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Dále zde musí být poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu. Informace mají být předány bezodkladně po pravomocném skončení věci.
V případě, že Nejvyšší soud shledá, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán nebo jeho provedení bylo v rozporu se zákonem, vysloví usnesením porušení zákona. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V případě porušení zákona může soud nařídit zničit záznamy včetně souvisejících dokumentů (viz text nálezu Ústavního soudu ze dne 29. února 2008 pod sp. zn. 1 ÚS 3038/07 ve věci využitelnosti odposlechů zpravodajských služeb v trestním řízení, soudce zpravodaj Eliška Wágnerová)[1].
V případě, že Nejvyšší soud neshledá porušení zákona vydáním příkazu k odposlechu a jeho provedení bylo v souladu s podmínkami § 88 odst. 1, vysloví usnesení, že zákon nebyl porušen. Proti tomuto rozhodnutí taktéž není možný opravný prostředek.
Srovnání se zahraniční úpravou zvláštních způsobů řízení
Ke srovnání právní úpravy jsem si vybral dvě země – Slovenskou republiku a Spolkovou republiku Německo. Tyto země jsem vybral záměrně, protože v případě Slovenska má jejich právní úprava společné kořeny s naší právní úpravou, neboť vychází ze zákonu č. 140/1961 Sb. a č. 141/1961 Sb. Tato právní úprava platila do konce roku 2005. V současné době je oblast trestního práva na Slovensku upravena především trestním zákonem č. 300/2005 Z.z. a trestním řádem, zákon č. 301/2005 Z.z. SRN jsem vybral z důvodu, že se jedná o sousední stát, který má odlišnou historii.
[1] Nález Ústavního soudu ze dne 29. února 2008 pod sp. zn. 1 ÚS 3038/07 ve věci využitelnosti odposlechů zpravodajských služeb v trestním řízení, soudce zpravodaj Eliška Wágnerová
Slovenská republika
Systematika zvláštních způsobů řízení
Zvláštní způsoby řízení jsou upraveny v hlavě sedmé, kdy systematika je odlišná od české úpravy. Obecné ustanovení je uvedeno v § 330.
- Dále následuje díl první § 331 až 335, který se věnuje dohodě o vině a trestu.
- Díl druhý § 336 až 337 se věnuje řízení proti mladistvým.
- Díl třetí § 348 až §352 se věnuje řízení před soudcem pro přípravné řízení a před samosoudcem.
- Díl čtvrtý § 353 až § 357 je věnován trestnímu příkazu.
- Díl pátý § 358 až § 362 upravuje řízení proti uprchlému.
Dohoda o vině a trestu
Zařazení tohoto institutu do trestního řádu je i ve věcném záměru připravované nové úpravy v České republice. Cílem je zajištění pružného a efektivního modelu řízení, který respektuje práva obviněného a pro oběti trestného činu ochrana před sekundární viktimizací, jelikož nemusí opakovaně svědčit v řízení před soudem. Podstata tohoto institutu spočívá v tom, že prokurátor (státní zástupce) sjedná za účasti obhájce obviněného dohodu o vině a trestu, kterou následně ve veřejném zasedání schválí soud. Sjednávání může být přítomen i
poškozený, který má ze zákona nárok na náhradu škody. Tento institut je zjednodušený postup řízení v případech, že obviněný prohlásí, že se cítí být vinen ze spáchání skutku, za který je stíhán, kdy je toto patrné i z dosud provedených důkazů. Dohoda je ohledně trestu (nebo ochranného opatření) a náhradě škody (zadostiučinění). Soud může dohodu odmítnout, pokud shledá procesní vady, nebo z důvodu její zjevné nepřiměřenosti nebo nesprávnosti.
Řízení proti mladistvým
Oproti české úpravě, která danou problematiku upravuje zvláštním zákonem, má Slovensko toto upraveno přímo v trestním řádu. Nicméně je tato úprava obdobná jako česká. Je potřeba podotknout, že rozdíl oproti stávající naší úpravě je ve věkové hranici, kdy odpovědný za trestné činy je mladistvý již od 14 let (nový trestní zákon snížil tuto hranici i v české úpravě). U mladistvého, který nepřekročil patnáctý rok věku, je nařízeno, že je vždy nutno zkoumat, zda byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a zda byl schopen ovládnout své jednání. Rozdíl je v tom, že nelze vést trestní řízení proti mladistvému coby proti uprchlému, to lze pouze v případě, že v době řízení dovrší mladistvý devatenáctý rok věku.
Řízení před soudcem pro přípravné řízení a před samosoudcem, trestní příkaz
Slovenská právní úprava zde dává větší pravomoc samosoudci, než dovoluje česká úprava, zejména je toto patrné z toho, že může konat řízení o přečinech a zločinech, u kterých horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje 8 let oproti 5 letům u nás. Samosoudce má taktéž stejná práva a povinnosti jako senát. V případě, že je skutkový stav spolehlivě zjištěn, může samosoudce vydat trestní příkaz, aniž by konal hlavní líčení. Trestním příkazem může, obdobně jako u nás, uložit pouze takové sankce, které jsou uvedeny v zákoně.
- trest odnětí svobody do tří let
- trest zákazu činnosti do osmi let
- peněžitý trest
- trest propadnutí věci
- trest povinné práce, pokud s tím obviněný souhlasí
- trest domácího vězení
- ochranné opatření
Zákon však také stanoví, v jakých případech nelze trestní příkaz vydat:
- v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebo osobě, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena
- v řízení proti mladistvému, jestliže v době jeho vydání nedovršil osmnáctý rok věku.
Obdobně jako v české úpravě může proti trestnímu příkazu prokurátor, obviněný a osoby, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání, podat odpor a to do osmi dnů od jeho doručení. Tím se trestní příkaz zruší a samosoudce nařídí hlavní líčení.
Řízení proti uprchlému
Tento institut je obdobný jako v české úpravě, kdy rozdíl je v tom, že nelze takto konat řízení proti osobě mladistvé, pokud v době řízení nedovršila devatenáctý rok věku. Podmínky řízení jsou stejné jako v české úpravě. Pokud odsouzený podá návrh na opětovné projednání své věci soudem ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o trestním stíhání nebo odsouzení, soud dřívější rozhodnutí zruší a pokračuje v řízení na podkladě původní žaloby.
Odklony
Institut podmíněného zastavení trestního stíhání i narovnání má slovenská úprava obdobný jako je v české úpravě. Odlišnost je v tom, že systematicky jsou zařazeny do úkonů přípravného řízení, čímž je vyjádřena preference vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení nebo o schválení narovnání již v přípravném řízení. Pokud však soud shledá splnění podmínek pro jejich uplatnění, může takové rozhodnutí vydat i v hlavním líčení. Další rozdíl, který by mohl inspirovat v přípravě české úpravy de lege ferenda, je v tom, že jako jedna z podmínek pro podmíněné zastavení stíhání je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení je učiněno svobodně, vážně a srozumitelně nikoliv jako v české úpravě, kde je nutné doznání obviněného. Další rozdíl nalezneme v tom, že trestní řád výslovně uvádí podmínky, kdy nelze užít podmíněného zastavení trestního stíhání, a to v konkrétních případech:
- trestným činem byla způsobena smrt osoby
- je vedeno trestní stíhání pro úplatkářství
- je vedeno trestní stíhání proti veřejnému činiteli nebo zahraničnímu veřejnému činitel.
Taktéž se liší délka zkušební doby, kdy je stanovena na jeden rok až pět let. Slovenská úprava zná však další odklon, kterým je podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného. Tohoto institutu může užít prokurátor v případě obviněného, který se významnou měrou podílel na objasnění úplatkářství, trestného činu založení, zosnování a podpory zločinného spolčení, trestného činu založení, zosnování a podpory teroristické skupiny nebo zločinu spáchaného organizovanou skupinou, zločinným spolčením nebo teroristickou skupinou nebo na zjištění nebo usvědčení pachatele tohoto trestného činu. Zájem společnosti na objasnění takového trestného činu zde převyšuje trestní stíhání tohoto obviněného. Nelze však toto uplatnit vůči organizátorovi, návodci nebo objednateli trestného činu, na jehož objasnění se podílel.
Další rozdíl je ve stanovení zkušební doby, kdy tuto lze stanovit na dva roky až deset let. Úprava institutu narovnání je v podstatě stejná jako česká, rozdíl je pouze v tom, že opět jsou zde výslovně uvedeny podmínky, kdy nelze narovnání užít, jedná se o ty, které jsou v podmíněném zastavení trestního stíhání.
Závěr
Zvláštní způsoby řízení jsou poměrně nové trendy v trestním řízení, které jsou v současné době žádoucí vzhledem k narůstající kriminalitě. To ukazuje i stejný trend v jiných zemích, kde se taktéž přistupuje k aplikaci obdobných institutů odklonů od obecných trestních řízení. Hlavním důvodem je zrychlení řízení. Dle věcného záměru trestního řádu de lege ferenda je to jeden z hlavních pilířů. V posledních letech se užití těchto institutů výrazně zvýšilo.
